• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Antonín Bosák ze Slaného nalétal deset tisíc hodin

Se svým andělem strážným – s chotí Jarmilou. Foto Vladimír Rogl

V předvečer 90. výročí vzniku Československé republiky, v pondělí 27. října 2008, byl v Městském divadle ve Slaném na slavnostním zasedání městského zastupitelstva předán (stejně jako dalším třem zasloužilým občanům Slaného) pamětní list v uznání za přínos občanské společnosti města Slaný, s přihlédnutím k celoživotní práci s mládeži ve skautské organizaci, panu Antonínovi Bosákovi (nar. 1929).

Antonín Bosák se stal skautem už v roce 1937 a jako skautský vůdce se s výjimkou let, kdy byl u nás skauting nacisty či komunisty zakázán, významně podílel na výchově dětí a mládeže. Je nositelem celé řady skautských vyznamenání - jako například medaile Díků, Stříbrný syrinx, medaile kraje modrých řek, a je také čestným členem Svojsíkova oddílu. Ocenění, kterého se mu od města dostalo, si velice váží a současně je ale bere jako poctu skautské organizaci, které se věnoval celý život.

Podstatnou část života se však aktivně věnoval i létání, které se stalo nejen jeho životním povoláním, ale i další velkou láskou.

Kdy jsi se poprvé setkal s letadlem?

Nepočítám-li modely letadel, které jsem dělal už před válkou, tak v opravdickém letadle jsem samostatně letěl poprvé na podzim v roce 1945. Byl to kluzák „na gumě“ ŠK-38. To ovšem byly jen několikavteřinové lety, které spíš připomínaly poskoky. Po válce byla vyhlášena akce ministerstvem obrany na výcvik pilotů, a já se rovněž přihlásil. Udělal jsem dělal zkoušky a v roce 1946, na podzim, jsem byl zařazený do výcviku v Kralupech nad Vltavou, kde jsme pokračovali na kluzácích a na jeřábech. V sedmačtyřicátém jsem složil zkoušky A i B a pokročil k vyššímu stupni – neboli k Céčku, což už byly lety na větroních.

Kdy jsi přešel na letadla motorová?

V padesátém roce jsem začal dělat výcvik na motorových letadlech a o rok později jsem už měl diplom – tehdy jsme létali na amerických letadlech „piper cup“, která nám koupil ředitel přádelny, pan Přibyl.

Létal jsi i na vojně?

Já jsem sice narukoval v roce 1948 do letecké přípravky ve Šternberku, ale jelikož nás tam bylo 75 a potřebovali jen polovinu, tak jsem nakonec vybrán nebyl. Přiznám se, že mne to trochu mrzelo, a proto jsem také komisi, která mne propouštěla, řekl, že i když mne propustili, že létání se stejně nevzdám a že po vojně létat budu. To jsem slíbil i sám sobě a taky udělal všechno pro to, abych to splnil. Jinak na vojně jsem byl ve funkci povětrnostního pozorovatele.

A podařilo se?

Hned po návratu z vojny jsem si udělal instruktorský kurz pro plachtaře a brzy jsem opět zasedl i za knipl motorových letadel. A pak už jako motorový pilot jsem chodil na pravidelná vojenská cvičení do Klecan, kde jsem fungoval jako spojovací pilot. Během takových cvičení jsem někdy nalétal i 30 nebo 40 hodin, což běžně nenalétali ani „prezenčáci“. 

Dá se tedy říci, že letadla se stala Tvým osudem...

Jo, osudem! Už jako malý kluk, když mně bylo pět, šest let - tak jsem si vyráběl malé éroplánky ze dřeva a po létání toužil. Díky staršímu bráchovi, kterému jsem se chtěl vyrovnat, jsem se dostal nejen ke skautům, ale i k létání. I když se jednalo jen o létání s leteckými modely, které jsme si ovšem sami vyráběli ze špejlí, a byla to buď házedla nebo modely na gumový pohon. A panečku, to bys koukal, jak létala. Dodnes si vzpomínám na větroň 402, který měl skoro metrové rozpětí a dokázal přeletět celou ulici., kde jsme bydleli od shora až dolů, kde narazil na výlohu koloniálu. Jako dospělý už jsem dělal jen makety.

Ale vraťme se ke skutečnému létání. Po vojně jsem působil jako sportovní pilot i vlekař a snažil jsem se především nalétat co nejvíc hodin, protože jsem se chtěl dostat k „práškařům“, a ti měli jako podmínku 500 nalétaných hodin. Když jsem je nalétal, mohl jsem si teprve podat žádost k Agroletu.

Jaká letadla jsi pilotoval?

Jak už jsem říkal, tak první byl ten piper-cup a pak už následoval čáp, dvaadvacítka, brigadýr i čmelák. Dohromady jsem nalétal deset tisíc hodin - z toho právě na čmelákovi šest a půl tisíc. A protože jsem nebyl v partaji, nemohl jsem lítal ani na Andule nebo na turbočmelákovi.

Nebála se někdy o Tebe Tvoje žena? 

Možná ano, ale skutečností je, že veškerou svou činnost jsem provozoval jen díky jejímu pochopení a s její plnou  podporou. Po celý život mi vytvářela to nejbáječnější zázemí.

  Kdy jsi s létáním skončil? 

U pilotů je to přísné, ve svých pětapadesáti – to bylo v roce 1984 jsem skončil s létáním a odešel do důchodu.

Nestýskalo se Ti?

Já Ti to řeknu takto: Létání bylo smyslem mého života a dokud lítáš, tak si myslíš, že bez toho lítání nemůžeš být a nedej Bože, aby tě s nějakého důvodu „uzemnili“. Ale jakmile jsem regulérně odešel do důchodu, všechno skončilo, žádné starosti, žádné nutkání a začal jsem se věnovat chataření, četbě, a jakmile to bylo možné, začal jsem pracovat na obnově slánského Junáka.

Skauting je vlastně rovněž Tvoje celoživotní láska...

Já bych spíš řekl osud. Vždyť jsem do skautu vstoupil už jako osmiletý kluk z touhy po skutečném přátelství, dobrodružství, hrách, poznání přírody i táboření. A všechno se mi splnilo. Kamarádství přetrvala desetiletí a na všechny ty hry, dobrodružství a schůzky v klubovně se snad zapomenout ani nedá. Když nás pak v roce 1940 gestapo rozehnalo, byl to nejčernější den mého klukovského života. A tehdy jsem se rozhodl, že budu celý život věrný svému skautskému slibu, který jsem skládal jako vlče na svém prvním táboře ve Vlčím dole u Milého. Skautský slib zavazuje člověka na celý život a já v jeho smyslu jsem byl pevně rozhodnut zůstat čestným a poctivým člověkem. Rovněž jsem chtěl i dalším dětem nabídnout to, co jsem prožíval sám, a hned po osvobození republiky jsem začal pracovat jako zástupce vůdce oddílu. Pak byl Junák znovu zrušen, ale podařilo se nám ho i ve Slaném v roce 1968 vzkřísit. Tehdy už jsem byl vůdcem oddílu a dříve, než nás opět zakázali, jsem si ještě stihl složit vůdcovské zkoušky. 

Skauting je však nezničitelný a byl obnoven potřetí...

Skoro každý, kdo to někam v životě dotáhl, byl kdysi skautem. A myslím si, že když došlo k obnově Junáka v roce 1989, tak jsme opět dokázali věrnost skautskému heslu „buď připraven!“ a byli jsme prakticky ihned připraveni znovu navázat na staré dobré skautské tradice. Deset let jsem pak byl vůdcem slánského skautského střediska „Modrý kruh“. Dnes tam však mám už nové nástupce. Jsem rád, že v mých stopách kráčeli i mí synové. Oba byli také skauti. Velmi mne však zamrzela neúčast krojovaných skautů na dnešní slavnosti ke státnímu svátku. Jako kdyby byli místní skauti znovu v ilegalitě. 

Vladimír Rogl
18. 11. 2008, 23:18

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.