• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Kája Mařík bydlí ve Pcherách

Kája Mařík jako novopečený důchodce. Foto Vladimír Rogl

Několikasvazkový román o Kájovi Maříkovi, synkovi hajného z brdských lesů, milovaly generace našich babiček i maminek, které ho dávaly za vzor svým ratolestem. V útlém dětství jsem si tohoto hrdinu oblíbil také, ale teprve mnohem později jsem si dějiště příběhu z Lážova umístil i topograficky do Mníšku pod Brdy.

Před časem jsem poznal člověka, který se Karel Mařík skutečně jmenuje. Nebydlí sice v hájovně, ale v Pcherách na Slánsku  a donedávna pracoval jako hasič ve stanici pražského hasičského sboru na Hradě, která dnem i nocí střeží naši nejcennější stavební historickou památku. Pokud je někdo nositelem slavného, byť i jen románového jména, musí počítat s tím, že je středem zájmu svého okolí, které ho srovnává s touto literární předlohou.

Přivedlo Vás někdy Vaše jméno do nějaké zajímavé situace?

S tímto jménem chodím po světě přes šedesát let a měl jsem i to potěšení se podívat do Mníšku pod Brdy a hovořit s tehdejší starostkou paní Meruňkovou. Samozřejmě, že jsem navštívil i hospodu „U Káji Maříka“ a setkal se i s panem Rosákem. Ani jeden mi nejdříve nevěřil, že se tak skutečně jmenuju a snad si mysleli, že to je hloupý vtip. Zvláště pan Rosák ve mne asi viděl člověka, který se pod hloupou záminkou vnucuje nebo se dělá zajímavým a tvářil se na mne jako na chcíplého slanečka. Takže jsem se mu legitimoval a dokázal, že se tak opravdu jmenuji. To byla jen taková malá epizodka. S tím jménem se to má asi tak: Lidé si ho dobře pamatujou. Rozhodně lépe, než kdybych se jmenoval třebas Franta Novák, ačkoliv nic proti Frantovi Novákovi nemám, kteréžto jméno se poměrně snadno zapomene, protože Nováků je spousta.

Hasičem jste byl téměř celý život, ale posledních šest let jste působil na Hradě…

Ta moje činnost na Hradě měla úplně jiný charakter, než předchozích třicet let, a vzpomínám na ni docela rád. Je to takové zvláštní, protože kdyby mi někdo nabízel v době, kdy mně bylo pětadvacet, že mne převelí na jinou stanici, která je oproti jiným „odpočinková“ , tak bych tam nešel a dal výpověď, protože jsem byl, jak hasiči říkají, „jezdivej“. Prostě – akce! Když jsem ale byl ve svých čtyřiapadesáti letech převelen na Hrad, vzal jsem to s povděkem – takhle se člověk mění – protože tam nastalo obrovské uklidnění a zcela jiný charakter práce. Předtím jsem působil ve velitelských funkcích a tady jsem už nevelel. Nejezdilo se ani k ohni a činnost byla převážně preventivní a pochůzková. 

Jeden z důvodů, proč se mi na Hradě zalíbilo, byl i ten, že se považuji za staromilce a tuto práci jsem dělal s potěšením. Procházel jsem se po Hradě a viděl věci, kterých si člověk v tom dennodenním shonu nemá čas všimnout. Jestliže běžná rodina se jednou do roka v neděli sebere a jde se podívat na „Hradčana“, tak zdaleka nemůžou vidět všechno. Nejenže jsem byl mnohokrát v katedrále, ale hlavně a pravidelně na místech, kam se běžný návštěvník vůbec nikdy nedostane, jako kupříkladu na triforium, které je veřejnosti nepřístupné. Kdykoliv jsem tam byl, nebo prováděl nějakou vzácnou zahraniční návštěvu – tak jsem si sám všimnul věcí, kterých jsem si při minulé návštěvě nevšiml. Shodou okolností jsem se dostal i k zajímavým knížkám například od Františka Kožíka o vládě Karla IV. Leccos jsem se dočetl o založení katedrály nebo o Arnoštovi z Pardubic. Kožík neuvěřitelně popisuje věci, které jsme tam najednou viděl zblízka na vlastní oči. V jiné knize jsem četl o dostavbě katedrály v minulých dvou stoletích a zaujala mne kapitola o kružbách oken. Každé to obrovské okno v katedrále je jiné a přece dohromady tvoří úžasný celek. Je úžasné, jak si ti architekti pohrávali s geometrickými útvary. A mně se hrozně líbilo vidět ty zdobné motivy, které se periodicky opakují v úžasné harmonii, kde každý stavební detail má svůj smysl. Ať už jsou to chrliče, sloupy nebo profilování pilířů. To všechno je do nejmenšího detailu propracováno a tvoří funkční celek, který je v případě katedrály vysoký sto metrů.

A co takové zvony?

Zvonice na hlavní věži patřila k mým nejoblíbenějším zastávkám. Vždy jsem se nejdřív pozdravil s mohutným šestnáct a půl tuny vážícím Zikmundem ze šestnáctého století, který je nejstarším zvonem v Čechách, ale okem jsem pohladil i menší zvony svatého Václava, Jana Křtitele i drobného Jozífka. Přiznám se, že když jsem uviděl zblízka ty přesně laděné a dokonale vytvarované zvony, byl jsem tou nádherou doslova fascinován, a pokud jsem míval službu v neděli, rád jsem se přidal ke zvoníkům, abych si mohl zazvonit.

Vzpomenete si někdy na zajímavou historku ze své předchozí činnosti?

Ty historky byly spíš smutné, než zajímavé, či dokonce veselé, a byl jsem vždy rád, když dopadly dobře. K těm s dobrým koncem patřil například požár paneláku v Zahradním Městě, kde hořela elektrická stoupačka a z hořících kabelů se celým domem šířil jedovatý kouř. Na místo přijeli hasiči asi z pěti stanic a také několik záchranek. Ačkoliv byl dům plný kouře, podařilo se nám evakuovat všechny obyvatele bez zranění a nikdo nemusel být odvezen do nemocnice. Zúčastnil jsem se i likvidace obrovského požáru Veletržního paláce, dělal jsem i kuriózní věci a byl jsem u bezpočtu havárií, při kterých jsme vyprošťovali z havarovaných aut šoféry i spolujezdce s použitím hydraulických nůžek. Jeden z nejsmutnějších případ byla srážka motorového vlaku u Zličína s plně obsazeným embéčkem. Lokomotiva byla nárazem vyhozena z kolejí a my jsme ji museli pomocí hydraulických zvedáků zvednout, vytáhnout trosky auta s pozůstatky posádky a motoráček s jednotkou drážních hasičů posadit zpátky na koleje. To byla akce nejen fyzicky, ale především organizačně velmi náročná. A když potom člověk vidí těla těch čtyřech pasažérů z auta – respektive to, co z nich zbylo – nic veselého ho nenapadá.

U havárií a neštěstí je to pochopitelné, ale vyskytne se někdy něco odlehčeného?

Jak se to vezme. Život tropí hlouposti a ty se nevyhnou ani hasičům. Těch veselých příhod až tak moc není, protože člověk si musí uvědomit, že hasiči pracují tam, odkud ostatní lidé utíkají. Spíš jsou to případy kuriózní: Nepřímo jsem zažil, kdy nějaký fanatický ochránce přírody uviděl dalekohledem, že opodál jeho domu na větvi stromu leží veverka a dlouho se nepohybuje. I usoudil, že zvířeti je špatně a že by potřebovalo zachránit. Zavolal tedy hasiče, aby veverku ze stromu sundali. Jednotka skutečně přijela, vztyčila u stromu automobilový žebřík a veverka v tom okamžiku odskotačila. Neuvěřitelný případ, ale skutečně se stal, protože naši dispečeři tehdy pod tlakem veřejného mínění, které bylo zasaženou vlnou až nesoudných ochránců přírody, jednotku na místo skutečně poslali. Bylo to období, kdy lidé volávali hasiče i na záchranu ježků nebo ptáků. 

Teď jste ale v Pcherách na odpočinku…

Ano, teď bydlím na Teodoru, ale já raději říkám na Krétě, to zní přece tak krásně. A dá se říci, že teprve teď jsem začal chápat důchodce, kterým jsem se dříve s jakýmsi neporozuměním usmíval, když říkali, že nemají na nic čas. Teď jsem v důchodu taky a zjišťuji, že nemám na nic čas a že jsem přitom v jednom kole. Uvědomuji si, že bych spoustu věcí měl. Měl bych usilovně pracovat na dostavbě tohoto baráčku, protože i když jsem toho tady udělal dost, ještě mi toho hodně zbývá, abych byl spokojen. Měl bych něco udělat na zahrádce, která je sice miniaturní, ale dalo by se na ní leccos pěstovat. Měl bych se daleko více věnovat svému velkému koníčku – což je ruční výroba a zdobení kožených věcí, a v neposlední řadě – rád bych si znovu opatřil psa a věnoval se canisterapii, kterou jsem svého času s potěšením prováděl v dětských domovech se svým leonbergerem Caldou, který bohužel před časem odešel do psího ráje. A pak jsou tu další věci, o kterých jsem si po tu řadu let, kdy jsem neměl čas vůbec na nic, říkal, že až budu v důchodu, tak se jim budu věnovat.

Vladimir Rogl
07. 10. 2008, 22:43

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.