• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Josef Šanda ze Slaného zažil v horách Eliášův oheň

Josef Šanda na snímku Slávy Pilíka.

Josef Šanda pracoval 4 roky jako vedoucí majetko-správního odboru na slánském městském úřadě, po odchodu do důchodu pracuje již tři roky jako vedoucí tělocvičny Bios. Ve Slaném žije od roku 1953, tedy od svých deseti let. Od mládí se věnoval sportu, byl úspěšným volejbalistou. V době jeho aktivní činnosti byl ve Slaném nejlepší volejbalový tým slánské historie. Hrál v něm do svých třiceti let a v krajském přeboru první třídy, tedy třetí nejvyšší republikové soutěži, se slánští volejbalisté pohybovali vždy na předních příčkách. Po ukončení volejbalové kariéry se plně věnoval svému dalšímu koníčku – horolezectví. To mu přineslo nevšední zážitky při cestách do západních hor. Vystoupal na Materhorn, byl i na „hoře horolezců“ Mont Aquille ve Francii.

Jak jste se dostal k horolezectví?

Zajímal jsem se o něj od mládí, ale plně jsem se mu začal věnovat až po ukončení volejbalové kariéry. Volejbal jsem hrál do svých 30 let, pak jsem trénoval mládež od žáků až po dorostence. V roce 1975 jsem si zaplatil horolezecký kurz v Tatrách, abych mohl do hor lépe proniknout. Do té doby jsem do Tater také jezdil, ale spíš na pochůzky, jednoduché výstupy. Ten kurz byl nezapomenutelný zážitek. Poznal jsem ještě Puškáše, Urbanoviče a další zkušené horolezce. Ti mi pomohli, od nich jsem slyšel to nejlepší, co bylo tenkrát možné. Zaplatil jsem sice tři tisíce korun, ale dostal jsem rady za 70 tisíc dolarů.

Co člověka na horolezectví tolik láká, vždyť je to jistě nebezpečný sport?

To výborně vyjádřil slavný italský horolezec a já jeho slova bezezbytku vyznávám. „Kdybych musel okamžitě podat shrnutí alpinismu, bez rozmýšlení bych vyjmenoval boj, dobrodružství, romantismus, útěk a sport.“ A s nebezpečím to není zas tak hrozné. Jeden slavný horolezec řekl, že pokud se v horách horolezci něco stane, tak je to vždy samozřejmě vina horolezce.

Jak vysoko jste kdy v horách vylezl a kde jste všude byl?

Nejde o cíl vylézt někam první, nebo po cestě, kudy to ještě nikdo nelezl. Raději si vybírám mnohokrát slezené hory, známé. Mám rád hory západní Evropy, protože pro lezení jsou tam výborné podmínky, dobré zabezpečení. Prvovýstupy v těchto horách dělají nejlepší lezci v této oblasti, většinou slavní horolezci, kteří tam vytvořili cesty. Já rád jdu ve šlépějích těchto vynikajících lezců, znám historii té cesty, kdo ji slezl a snažím se vžít do pocitů tohoto člověka, který horolezectví zpravidla obětoval celý život. Každý horolezec, který má vztah k velkým horám, chce slézt známé, mýtické hory a mít podobné pocity, jako měli jeho předchůdci. To poznání, to naprosté uvolnění duševní, psychické, fyzické a spojení s přírodou, to ticho je nejvíc ze všeho. Proto jsem chtěl dosáhnout vrcholu Materhornu (4478), což je symbol alpského lezení a zvládnout i symbol skalního lezení, za něž se považuje Cima Grande (2999) v Dolomitech.

Vy jste začal ve 34 letech, jak vnímáte rozdíl ve svých možnostech nyní, kdy je Vám 63 let?

Samozřejmě je to rozdíl. Dříve například převýšení 2000 metrů s člověkem nic neudělalo, nyní už 800 metrů je znát. Musí na to myslet, to je základ návratu. Bezpečnost vychází ze zkušenosti, musí dostatečně posoudit, na co má v tom věku síly a možnosti, jak je připraven, jaké je počasí. Je také důležité pravidelně trénovat, mít něco v horách slezeno. Já nekouřím, od 16 let běhám, i dnes třikrát v týdnu. Důležitá je i podpůrná životospráva, energetické nápoje. V horách je velká ztráta tekutin. Nutné je také dbát na dostatečný odpočinek, prostě mít to v hlavě srovnané a dokázat se vždy ve zdraví vrátit.

Každoročně vyrážíte v létě objevovat další hory a místa na západě Evropy. Jak plánujete cestu a co jste zažil naposled?

Do hor nejezdím samozřejmě sám, partnerem mi je přítel Jiří Vorel z Kladna. Cestu promýšlíme tak tři měsíce. Při poslední cestě jsme dělali dvě mýtické francouzské hory. Jedna je dokonce symbolem celého lezení – horolezectví. Je to Mont Aquille (2096) v pohoří Vercors ve francouzských Alpách. Byla přelezena v roce 1492. Jde o první záznam přelezení hory a od té doby se traduje horolezectví jako sport. V roce 1992 se proto právě tady slavilo 500 let historie horolezectví. Hora je impozantní kvádr, vystupující z pohoří. Nahoře je 700 metrů dlouhá plošina, zatravněná. Francouzští horolezci tam obvykle vystupují odpoledne a přespávají na vrcholu, aby vzdali hold tomuto symbolu lezení. Druhou horou byla mýtická Pique Longue (3298) ve francouzských Pyrenejích. Nastupuje se tam přes ledovec a je zajímavá hlavně tím, že ji poprvé slezl v roce 1888 hrabě Russel a pronajal si ji na dalších 99 let. Vytesal v ní tři jeskyně a zájemcům o hory tam v nich prý poskytoval občerstvení. Díky 99leté koncesi s ročním nájmem jeden frank myslel, že tím ochrání masiv od bezbožných turistů.

Jak dlouho trvá Vaše cesta a děláte pouze výstupy do hor?

Jezdíme na 14 dnů a trasa bývá dlouhá asi 4500 km. Když se uskrovníte, náklady se pohybují od 10 do 20 tisíc na jednoho. Vždy se snažíme cestu dobře naplánovat, abychom viděli co nejvíce. Orientuji trasu tak, abychom poznali místa, které jsou památkami Unesco. K tomu studuji literaturu, nejrůznější průvodce a mapy, abych o všem co nejvíce věděl. Letos jsme mimo jiné viděli Canal du Midi. Jde o neuvěřitelné technické dílo, postavené v 17. století, které spojuje Atlantik a Středozemní moře. Poprvé tam byla použita zdymadla, z nichž některá jako originály slouží dodnes. V jižní Francii jsme také navštívili Carcassonne, kterým kanál vede. Sídlo, jehož Staré město Cité, jako středověké opevněné centrum, bylo do pokladů Unesco zapsáno před deseti lety. A například v Pyrenejích jsme projížděli všemi průsmyky, kudy vede slavná Tour de France. Ty nejznámější jsou například ozdobeny obrovskými replikami jízdních kol, které měří i pět metrů a jsou okrášleny květinami. Byli jsme i v poutním místě Lourdes v Pyrenejích.

Z cest máte krásné zážitky, zažili jste něco skutečně špatného?

Velmi drsný zážitek jsme zažili před dvěma lety. To jsme vystoupali na Grand Paradiso (4061) v Itálii. Deset metrů pod vrcholem nás přepadla silná bouře. Byli jsme jediní v celé té oblasti a za chvíli jsme na vlastní kůži zažili Eliášův oheň. Čekali jsme to, a tak se mohli připravit. Všechno kovové je třeba odložit nejméně na tři metry dál. Pak zalehnout na suchou podložku, kterou byl v tu chvíli jedině batoh a čekat. Báli jsme se, když přes naše těla projížděl proud, byl to hrůzný okamžik. Mohlo udeřit přímo do vrcholu. No, přáli jsme si, aby to příliš nehřálo (smích). Cesta zpět pak byla těžká. S bouřkou přišly sněhové kroupy, vyšlapaná cesta se ztratila pod sněhem, skála byla kluzká. Trochu jsme i bloudili, ale nakonec jsme se dolů, i když až v devět hodin večer, dokázali vrátit. A to je vždy to nejdůležitější.

O další horolezecké a poznávací výpravě Josef Šanda, volejbalista, bývalý pracovník slánského městského úřadu a nyní již tři roky vedoucí tělocvičny Bios ve Slaném, teprve přemýšlí. Snad to budou norské hory nebo znovu zamilované Alpy, kde je toho stále tolik k poznávání…

Sláva Pilík
09. 10. 2007, 17:41

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.