• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

V Mileticích se ztratila kronika o slavné historii obce, lituje vdova po bývalém kronikáři

Marta Jelenová doufá, že kronika Miletic se zápisy o slavném prvenství nezmizela nadobro. Foto Sláva Pilík

Za rok osmdesátiletá Marta Jelenová z Miletic už nepamatuje dobu, ve které byla její současná obec na vrcholu pokroku. Marně také v posledních letech shání obecní kroniku, ve které si před časem o osvícené obci vše to, co mi vyprávěla, dočetla. Přestože jedním dechem říká, že po druhé světové válce byly Miletice naopak místem hrůzy, na minulost Miletic je pyšná. Ne každý totiž může říci, že žil ve vesnici, která byla, co se týče technického pokroku, kdysi zcela na vrcholu.

V říjnu tohoto roku to bude sto let, co se v Mileticích u Velvar, jako vůbec v první vesnici v Čechách, rozsvítily elektrické žárovky veřejného osvětlení. Lidé mohli postupně stále více využívat síly elektrické energie, kterou vyráběl naftový motor. Tento pokrok zařídil miletický rodák Alois Nechleba, který přesvědčil místní prosperující zemědělský mláticí spolek, aby do zařízení na výrobu elektřiny investoval. Při návštěvě a shánění historických materiálů kolem této události (pojednání k tomuto výročí bychom rádi přinesli v příštím čísle Slánských listů) jsem poznal Martu Jelenovou, vdovu po jednom z kronikářů obce, Miroslavu Jelenovi, který ještě pamatoval, jak blikala v obci první elektřina. Požádal jsem ji o krátký rozhovor, zajímalo mne, jak na ni čtení kroniky o době před sto lety zapůsobilo. Paní Jelenová až zasněně vyprávěla o časech, které znamenaly zcela jiný přístup ke společnému majetku, ke družstevnictví, ve vztazích mezi lidmi. Podle ní i díky tomu se mohlo stát, že právě v Mileticích lidé společně využívali síly elektřiny jako první. Bez zášti a závisti, které decimovaly naši republiku o čtyřicet let později po druhé světové válce a také v létech dalších. Bohužel jsem se sám nemohl do miletické kroniky podívat. V obci jsem nenašel nikoho, kdo by věděl, kam se poděla. 

Jak jste sama poznala obec, kterou tak proslavil rok 1908, kdy se Miletice staly první vsí v Čechách, která využívala elektrické energie?

Já přišla ze Tmáně do Miletic až v roce 1948, a to už to tady bylo hrozné. Po druhé válce nedrželi lidé vůbec pospolu, dva sedláci byli dokonce z vesnice vystěhováni, někteří muži byli odeslání do PTP útvarů. Bylo to prostě zcela něco jiného, než to, co jsem se později o vesnici dočetla v místní kronice.

Kronika ale není nikde k nalezení, co vás při jejím čtení tolik upoutalo?

Ta ztráta mne hodně mrzí. Kronika léta putovala po lidech a nyní si nikdo najednou nemůže vzpomenout, kde by mohla být. Přitom ta doba kolem roku 1908 je pro obec tak důležitá a slavná. Byla tu zřízena již zmíněná družstevní elektrárna, zápisy v kronice svědčí o obrovské soudržnosti lidí, kteří si navzájem pomáhali, podporovali se a táhli za jeden provaz. Kdyby toho nebylo, nikdy by se nemohlo stát, že právě miletičtí dokázali být prvními vesničany, kteří tu měli elektřinu.

Můžete říci, jaká to tedy byla oproti dnešku doba, přestože jste ji sama nemohla zažít?

Podle zápisů v miletické kronice, kterou jsem kdysi přečetla celou, tu byla výborná parta lidí. Bylo tu družstvo, jak má být. Bez zášti jednoho k druhému, bez závisti, neuvěřitelně spolupracující. Když už tu byla k dispozici elektřina, napadlo družstvo, že by si mohlo pořídit mlátičku obilí na elektřinu. Jak zní zápisy z kroniky, usnesli se, že ji koupí a do 14 dnů tu byla. A neznamenalo to, že ji mohou využít jen ti v družstvu. Prostě se vyhotovil abecední seznam, psalo se, kdo kdy mlátí, kolik si toho k mlátičce přivezl a kolik za službu zaplatí, a šlo to ráz naráz. Lidé si nezáviděli, chtěli, aby pokrok sloužil všem. V okolí mlátičku nikde neměli. Později si někteří větší sedláci v obci koupili vlastní menší stroj, ale ta družstevní dál jela pro ostatní.

Pamatujete si ze stoletých zápisů v kronice ještě na něco?

Mám fotografii, která svědčí o tom, jak si lidé všeho vážili. Když přivezli koňmi novou mechanizaci, ženský se oblékly do krojů a šly vítat. Byl to pro ně i celou obec svátek. Píše se, že okolní trochu tenkrát záviděli a vžil se takový posměšek, že „miletická elektrika ta nesvítí, ta jen bliká“. Jenže sami si posvítit v okolí na nic nedokázali. Odtud například chodili lidé do školy do Loucké a tam ještě ve čtyřicátých létech ve třídách svítili svíčkami. Ještě dnes žijí pamětníci, kteří tenhle rozpor zažili na vlastní kůži. Z miletického světla chodili do tmy do sousední obce, dalo by se říci.

Na co si ještě dokážete z kroniky vzpomenout?

Vím například, že o panu Kohlíkovi, který od toho roku 1908 udržoval elektrocentrálu v provozu a také ji opravoval, se tradovalo, že opravoval vše pod proudem. Aby ho elektřina nezranila, stačilo mu, že si vždycky jen dal pod podrážky bot svou čepici. Takový to byl machr.

Podle toho, jak vyprávíte, mohla to být krásná doba?

Musela to být nádherná doba. Když jsem tu kroniku četla, skoro jsem těm lidem to nadšení záviděla. A jakou měli disciplínu, Když předseda družstva řekl, že se půjdou stavět sloupy, právě pro rozvedení elektřiny po obci, druhý den přišli všichni. Když se něco takového vyhlásí dnes, každý má tisíc výmluv a k práci přijde jen pár lidí.

Paní Marta Jelenová spolu s ostatními svými sousedy v obci neví, kam se kronika s cenným a z historického hlediska ojedinělým svědectvím o nesporném primátu jejich obce – elektřině, poděla. Z cenného pokladu první venkovské elektrifikace už mnoho nezbylo. Pár zápisů, fotografií se toulá různě po lidech. Budova, kterou postavilo v roce 1908 pro provoz elektrárny tehdejší družstvo, je nyní rodinným domem. Zařízení patrně skončilo prý ve šrotu, neexistuje ani historický nápis Družstevní elektrárna 1908, jehož červená písmena se vyjímala na štítu budovy. Říká se také, že kronika je možná na obecním úřadu v Černuci. Sté výročí první vesnické elektrifikace by si jistě zasloužilo, aby se kronika našla a lidé si mohli tehdejší události díky autentickým záznamům dnes již nežijících kronikářů připomenout. O událostech, jež jsme zmínili v úvodu tohoto článku, a ke kterým došlo právě před sto lety, přineseme článek v příštím vydání Slánských listů.

Sláva Pilík
23. 09. 2008, 22:39

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.