• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jiřina Hrnčířová čekala 20 let, aby mohla „hňoucat“ hlínu ve Slaném

Keramička Jiřina Hrnčířová na snímku Slávy Pilíka

Už na základce měla umělecké sklony, chtěla pak jít na uměleckou průmyslovku, ale rodiče neviděli uplatnění v tomto oboru pro mladou dívku jako perspektivní. Jako žačka s vyznamenáním se nakonec nechala zapsat na odborné učiliště potravinářské a vyučila se prodavačkou. Touha po tvorbě a zvláště po umění vdechnout duši obyčejné hlíně jí ale neopustila. Po mateřské dovolené se před téměř osmnácti lety přistěhovali Hrnčířovi do Slaného a provozovali tu devět let živnost v oblasti reklamy, která měla jen maloučko ke tvorbě a k její vysněné keramice. Možná to byl osud, který dokáže člověka dříve nebo později v jeho touhách potkat. Také u jednačtyřicetileté Jiřiny Hrnčířové zapracovala náhoda, když se v roce 2005 ke keramice konečně dostala a nyní s neskrývaným nadšením vede keramickou dílnu – Atelier Hliněnka při DDM Ostrov Slaný, která je umístěna v budově odborného učiliště v Šultysově ulici ve Slaném.

Zde konečně může, společně s ostatními lektorkami, vychovávat k této zajímavé umělecké činnosti v několika kroužcích desítky a desítky dětí od nejmenších pro téměř dospělé, ale také jejich rodiče od mladých až po důchodce, prostě všechny, kteří nemají ostych něco nového začít či se naučit.

Máte příjmení, které jako by vás předurčovalo právě k práci s hlínou, jak to vlastně na začátku bylo?

Byla to velká náhoda. S keramikou jsem od mládí chtěla pracovat, ale po dvacet let jsem s ní kvůli jiné práci jen koketovala. V roce 2005 jsem ale jela na výtvarný tábor do Velichova, který organizoval DDM Ostrov. Tam mne oslovila bývalá vedoucí keramické dílny Ludmila Brožová. „Vždyť máš na to dokonce i pravé jméno, tak to musíš dělat po mně,“ řekla a bylo to. Z časových důvodů už nemohla keramiku vést a mě se vlastně splnil můj dlouhodobý sen. Jenže jsem nebyla v keramice vystudovaná, a tak jsem za tu tříletou dobu absolvovala spoustu školení, točit na kruhu mne trpělivě učil pan Říha z Peruce, sama jsem vyhledávala spoustu informací, často zkoušela věci metodou pokus-omyl, ale vždycky jsem si říkala, že mám velké štěstí, že si mne, sice po tolika letech, keramika našla.

Co je na keramice zvláštního a kolik vlastně vedete u vás kroužků?

Myslím si, že to „bláto“ se tváří nevinně a nenápadně, ale je to kouzelná surovina, ve které vaše prsty zanechají otisky vaší osobnosti. Když se mu snažíte dát nějaký tvar, opustí vás starosti, zapomenete na vše a máte obrovskou radost, když se vše podaří. Ono to totiž není do poslední chvíle tak jisté. Hlína si totiž pamatuje, jak se s ní jedná a v peci při vypalování vám to dá poznat. U nás máme kroužek keramiky pro začátečníky, pro pokročilé , dále keramiku pro příchozí mládež nad 15 let a dospělé, také keramiku pro rodiče s dětmi (pro maminky, tatínky , ale i babičky a dědečky s vnoučaty), vedeme také kresbu a malbu pro děti a je tu rovněž dámský klub – kde se věnujeme rukodělným pracím pro příchozí od 12 let. Zpravidla do kroužku dochází maximálně patnáct dětí.

Je mi jasné, že vás ta práce velice baví, jak jsou ale úspěšní vaši svěřenci?

Jsem za tuto práci skutečně velice vděčná. Snažíme se tu s dětmi vytvářet dobrou pohodu, což se snad daří. Mezi dětmi jsou mnohé talenty a také dospělí tvoří často úžasné věci, ale zpravidla se ostýchají je vystavovat. Pokud se týká některých úspěchů dětí, naši začátečníci získali na Keramickém festivalu první místo v roce 2006, což byly práce z celého Kladenského okresu, ale také z Kralup a účastnily se i některé pražské školy. Letos je pěkným úspěchem první místo Aničky Najmanové, které získala za dílko Drak. S kolektivním dílem ZOO jsme získali na krajské soutěži v keramice letos zvláštní cenu, ale tyto úspěchy jsou jen zlomkem toho, co také děti z ostatních kroužků již dokázaly.

Naznačila jste, že ke keramice přichází dokonce i dospělí, mohla byste to přiblížit?

Ano, to je pravda. Také proto jsme letos otevřeli kroužek pro maminky či tatínky s dětmi a dospělí přichází „hňoucat hlínu“ i samostatně. A stále více mužů. Nedávno sem přišel nějaký pán s přítelkyní a říká, že neumí vůbec nic, ale rád by keramiku poznal. Trpělivě mne poslouchal, když jsem mu vše vysvětlovala a pak povídá „dejte mi sem kus toho bláta a já něco zkusím“. Pak seděl dvě hodiny, nemluvil a vytvořil tak nádhernou postavu – čerta či skřítka – že jsem nevěřila, že by u toho svého „bláta“ seděl poprvé. Jenže mu do toho přišla změna zaměstnání a přestal mít možnost k nám dál docházet.

Můžete jmenovat některé zajímavé techniky, se kterými se lidé mohou u vás seznámit?

Mimo běžné práce s hlínou je to například šňůrová technika, patinování, zapékání skla, lití do forem a další zajímavé techniky, jejichž výsledky máme v ateliéru jako vzorky k prohlédnutí.

Čím může keramika či rukodělné a jiné výtvarné práce oslovit veřejnost?

Možná je to takový příjemný krok zpět k přírodě, tedy sami k sobě. Jak v životě hodně spěcháme, honíme se, je tu také otázka proč vlastně. Je snad dobré se zastavit aspoň na chvíli. Zklidnit tok svých myšlenek, hrát si nebo „hňoucat“. Je to krásné a nikdo na to není starý. Přála bych si, aby děti hraní, kreslení či práce s hlínou nikdy nepřestalo bavit. A aby si v sobě co nejdéle dokázaly udržet to malé hravé dítě, které je v každém člověku. V Ateliéru Hliněnka se chceme právě o tohle snažit.

Sláva Pilík
29. 07. 2008, 22:26

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.