• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Slánský student Pavel Rubik navštívil exotický Vietnam

Pavel Rubík ve Vietnamu.

Před třemi lety se stal oktaván slánského gymnázia Pavel Rubík vítězem středočeského krajského kola 39. ročníku biologické olympiády. Dvaadvacetiletý student a skautský vůdce s přezdívkou Stonožka letos končí bakalářské studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a chystá se přejít na studium magisterské. K jeho koníčkům patří i cestování a loni se spolu s rodiči vydal na dalekou cestu do Vietnamu, kde pobyli celý jeden měsíc.

Jak jste do Vietnamu cestovali? 

Letecky. Cesta Transsibiřskou magistrálou a vlakem přes Čínu by znamenala tři týdny jízdy v kupé. Vyrazili jsme z Prahy do Frankfurtu a odtamtud už letadlem Vietnamských aerolinek do Hanoje. Díky této volbě letecké společnosti jsme získali možnost odlétat z hlavního města jižního Vietnamu - Saigonu, a tím ušetřili 1600 km dlouhou cestu zpět na letiště v Hanoji. Ale i tato výhoda si vybrala svou daň, protože se nám ztratila veškerá zavazadla až na dva příruční batůžky. Než se batohy našly, pohybovali jsme se po severu země 14 dní v jedné košili a kraťasech. Naštěstí se ukázalo, že ostatní výbava je ve Vietnamu zbytečná. Hygienické potřeby se dají koupit v tamním supermarketu asi za dvacet korun všechny a v podnebí s téměř stoprocentní vlhkostí a 40° teplotou se oblečení pere samo. Na hotelu jsme ho vždy jen přemáchli a pověsili na větrák.

Která místa jste navštívili?

 Vietnam jsme zcestovali takřka celý od severních hor, vysokých až 3000 metrů, až po deltu řeky Mekong na jihu země. Jelikož Vietnam zabírá cca 2000 km na délku a v nejužším bodě je široký pouhých 50 km, vystřídá se zde řada typů podnebí od pouští až po místa se 100% vlhkostí a teplotou od 45° C do 15° C. A protože na relativně úzkém pruhu země žije přibližně 80 milionů lidí, nedá se pobývat jinde, než ve městech nebo v zemědělských vesničkách. Jedním z posledních zbytků deštného lesa ve Vietnamu je prales NP Cuc Phuong. Ve dvou největších městech s 8 a 10 miliony obyvatel jsme vyhledávali chrámy, parky a místa odpočinku a v provinčních městečkách, zajímavých životem tamních obyvatel, starobylé chrámy a pagody. V zemědělských vesnicích jsme vyhledávali zvyky vietnamských etnik a úlomky ze života na rýžových polích. Nutno ovšem dodat, že běloch je na každém kroku civilizací pronásledován některým z pouličních prodavačů čehokoliv.

Jak jste se dorozumívali?

Anglicky, rukama, nohama, papírem a tužkou, a také kreslením obrázků. Vietnamsky jsem se naučil hlavní druhy potravin a pozdravit. Jednou jsme si dokonce povídali s venkovským mnichem pomocí francouzštiny, kterou ani jeden neumíme. Dorozumět se dá, protože Vietnamci jsou strašně vstřícní a stačí projevit snahu se domluvit a ochotně vám pomohou s čímkoliv. Takhle jsme jednou přiběhli na autobusové nádraží na poslední chvíli a ptali se nějakého kluka, co seděl na chodníku, odkud jede autobus do městečka Ninh Binh. Anglicky neuměl, ale když se nám asi napodesáté podařilo vyslovit správně "Ňiňbiň", pochopil, zvedl se a naznačil, že ho máme následovat. Asi po 200 metrech běhu různými zkratkami se nám podařilo o dva bloky dál chytit na křižovatce náš autobus, kluk vzal naše dva batohy a po debatě s průvodčím s nimi někam odběhl. Až v cíli naší cesty jsme zjistili, že je naložil do vozíku za autobusem.

Potkali jste Vietnamce, kteří žili u nás?

Potkali, ale méně, než bych čekal. V Čechách to vypadá, že je tu Vietnamců strašně moc, ale vzhledem k osmdesáti milionům obyvatel Vietnamu je to mizivé procento. Přesto hned v Hanoji nám v jednom autobusu radil kluk, co v České republice studoval ČVUT. A na plážích ve středním Vietnamu jsme pod jedním slunečníkem zaslechli češtinu, tak se otočíme, a tam vietnamská rodinka z Ostravy. Vlastně už to ani nebyli Vietnamci, ale Češi, co se přijeli podívat do rodné země rodičů.

Čím jste jezdili ?

Doprava je ve Vietnamu velmi pestrá. Jezdili jsme se většinou tak, jak jsou navyklí Vietnamci v daných regionech. Do hor na severu sousedících s Čínou jsme se vypravili vlakem, na venkově se svezli na motorce i autobusem, lodí, autem, na kole, kanoi i na slonovi. Nejkuriosnější dopravní prostředek byla jednoznačně jízda na hřbetu slona, za kterými jsme se vypravili do Středovietnamské vysočiny. Místním slouží jako tahači dřeva z pralesa a za patřičný příspěvek si přivydělávají jako atrakce turistů. A faktem je, že jízda na slonovi, který s vámi plave přes jezero těsně po východu slunce je zážitek na celý život.

Narazili jste na pozůstatky války?

Mnohokrát. Když přijedete do středního nebo jižního Vietnamu, tak zjistíte, že velké množství pralesa, hlavně kolem cest, bylo vypáleno herbicidem českého původu Agent Orange a doteď tam nic kromě trávy neroste. Navíc je v oblasti kolem 17. rovnoběžky bývalé Demilitarizované pásmo, které dnes slouží jako turistické lákadlo. S průvodcem jsme projížděli kolem řeky Ben Hai, Ho Chi Minhovi stezky, bývalých amerických pozorovatelen a základen, většinou srovnaných se zemí. V místě, kde stála vojenská základna Khe Sanh, o kterou se sváděly tuhé boje, stojí muzeum se zbytky vojenské techniky a stovkami vybuchlých pum. Krajina kolem je posetá krátery jako na Měsíci. Druhé muzeum je v Saigonu a jsou v něm ukázky veškeré techniky používané za Vietnamské války i její dějiny. Ovšem zajímavější než americké tisícitunové seismické bomby je část výstavy věnovaná válečným fotografům a novinářům. Odfiltrujete-li značnou vrstvu komunistické propagandy, uděláte si o válce hrozivý obrázek. Zajímavé bylo procházet se v jednom z mnoha podzemních měst. Tunely, kde se musí lézt i po čtyřech, sloužily jako základny pro Severovietnamské bojovníky a také jako kryt pro vesničany, ve kterém často trávili celé měsíce.

Potkal jsi nějaká divoká zvířata?

Překvapivě málo. O asijských státech je známo, že si své zvířectvo snědli a platí to i ve Vietnamu. Viděli jsme opice v pralese NP Cuc Phuong, gekony lovící pod světly neonů v restauracích hmyz, polodivoké psy, které Vietnamci chovají na jídlo a taky chycenou kobru těsně před tím, než nám jí uvařili k obědu. V pralese – leguána, který se pokoušel schovat pod kmenem, suchozemského kraba, co mě chtěl štípnout do nohy, pavouky splétající si rozmanité sítě, spoustu barevných motýlů, vybarveného šneka pod listem, kudlanku žeroucí motýla, pakobylky imitující větev a číhající na oběd, armády mravenců likvidující, co jim přišlo do cesty. U mořského letoviska Nha Trang jsme se potápěli mezi korálové útesy s tisíci rybek a medúz.

Co Ti ještě utkvělo v paměti?

Je toho hodně, protože všechno je jiné než u nás a všechno je zajímavé. Z přírodních zajímavostí zátoka tisíce vápencových ostrovů Ha Long zapsaná v UNESCO, hory Severního Vietnamu, vrchovina Středního Vietnamu s tisíci vodopády, atd. Vietnamci jsou neuvěřitelní organizátoři s úžasnou flexibilitou. Pochopil jsem, proč jsou tak dobří obchodníci. Do Vietnamu jsem jel bez pláštěnky s tím, že si ji tam koupím, ale prvních pár dní jsem marně hledal prodejce s tímto artiklem. Teprve při první kapce tropické bouře pouliční obchodníci, kteří všude vnucují své zboží, schovali kamsi plata s brýlemi a začali prodávat pláštěnky. S poslední kapkou zmizely pláštěnky a vyrojily se nabídky „těch nejlepších“ slunečních brýlí. Nebo když jsme přijeli do provinčního městečka známého jako krejčovský ráj, dal jsem si ušít vycházkový oblek. Dostal jsem katalog s tisíci střihy, ukázal prstem na jeden z nich a švadlena mi odebrala míry. To bylo ráno. Odpoledne jsem si přišel pro oblek. 

Vladimír Rogl
01. 07. 2008, 22:14

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.