• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Bývalý student slánského gymnázia přijel na slavnost až z daleké Kanady

Dr.Josef Čermák ve Slaném

Bývalý student slánského gymnázia, Dr. Josef Čermák, založil na Torontské univerzitě v Kanadě dva nadační fondy ve jménu svých rodičů. Podobným způsobem založil i při Gymnáziu Václava Beneše Třebízského ve Slaném „Cenu Rosálie a Rudolfa Čermákových,“ která bude každoročně udělena úspěšnému studentovi či studentce.

Významný představitel československého exilu, právník, básník, publicista a historik Josef Čermák ze Skůr navštěvoval gymnázium ve Slaném a po jeho absolvování byl v roce 1943 totálně nasazen v kladenské Poldině huti. Po válce studoval právnickou fakultu a po komunistickém puči opustil v roce 1948 republiku. Za obětavou práci mu v roce 1989 byla udělena Masarykova cena udělovaná Kanaďanům českého a slovenského původu, kteří dosáhli významných úspěchů v jakémkoli odvětví lidské činnosti a Kanaďanům, kteří se zasloužili o svobodné Československo. 

Jak často navštěvujete Slaný ?

Od roku 1990 jezdím do Slaného každý rok a někdy i dvakrát.

Vy jste odešel do exilu v roce 1948 – čili jste dlouhá léta Slaný neviděl. Jak se Vám po tolika letech město zamlouvá?

Já jsem z Československa odešel 28. října 1948, krátce poté, co jsem byl zadržen na pohřbu prezidenta Beneše. Ve vazbě jsem byl 14 dní a po propuštění jsem se už zde dlouho nezdržoval. Když jsem sem přijel v roce 1990, tak to byl pohled opravdu příšerný. To město bylo celé rozbité a opelichané. To, co se od té doby zde stalo, lze považovat za menší zázrak.

Téměř šedesát let žijete v Kanadě. Jak Vás Kanada přivítala? 

Původně jsem byl v uprchlickém táboře v Murnau a později v Ludwigsburgu, ale už v dubnu 1949 jsme v rámci zemědělské akce jeli do Kanady jako zemědělští dělníci. Pracoval jsem tam nejprve jako „člověk pro všechno“ na zahradě a také v tuberkulózním sanatoriu, kde jsem umýval pacientům zadečky a uklízel chodby. A jak mne Kanada přijala? Velmi vlídně. Já si nemohu stěžovat absolutně na nic. Ostatně, jedinou šarvátku jsem měl s člověkem, který se mnou pracoval v nemocnici. Byl to slovenský komunista, který nemohl pochopit, že někdo může utéct z komunistického ráje.

Ale co Vaše studium?

To bylo tak. Já jsem tehdy už měl titul JUC a hotové všechny státnice, ale příchod komunismu znamenal i konec mé kariéry. Když jsme přijeli do Kanady, tak jsme doufali, že u nás k něčemu dojde, komunisté půjdou od válu a my se opět vrátíme. Ovšem po pár letech jsme se na situaci u nás dívali realističtěji a já se rozhodl pro studia. Ovšem musel jsem začít od úplného začátku, protože v Kanadě je zcela jiný právní systém než v Evropě. Abych mohl být přijat na právnickou fakultu, musel jít nejdřív na jeden rok studovat to, co u nás odpovídá filozofii, a na práva mne vzali, až když jsem prokázal, že umím slušně anglicky. Po skončení právnického studia mne můj profesor ústavního práva, který se stal předsedou nejvyššího kanadského soudu, doporučil na praxi k jedné z největších advokátních kanceláří. A to byl základ mé kariéry v Kanadě.

Sledoval jste události u nás doma?

Sledoval s nesmírnou pozorností, protože jsem měl vždy vřelý vztah k zemi, ve které jsem se narodil. Dělali jsme různé akce a demonstrovali ke všem možným výročím. Pracoval jsem skoro ve všech krajanských organizacích a byl jedním ze zakladatelů Kampeličky, pracoval jsem v Sokole, v Národním sdružení a dvě období jsem byl předsedou Českého a slovenského sdružení v Kanadě.

Jak jste sledovali události v  roce 1968?

To bylo velmi zajímavé, protože na jaře 1968, v době Pražského jara, se nás sešla skupina Čechů a rozhodli jsme se podívat do Československa. U mne ovšem byl problém v tom, že nejenže jsem byl před odchodem zavřený, ale navíc jsem vlastně utekl i před vojnou a mohl jsem být považován za vojenského zběha. Napsal jsem proto na čs. velvyslanectví v Ottawě, že jsem před dvaceti lety odešel z ČSR, protože komunismus naprosto nesnáším a nijak se tím netajím. A pokud bych s tím měl mít nějaké problémy, ať mi raději vízum nedávají. Po třech měsících mlčení mi poslali povolení, že mohu navštívit svou matku. Návštěva tehdejšího Československa byla velmi zajímavá i poučná. Položili jsme věnec u hrobu T.G. Masaryka v Lánech, navštívili i Štefánikovu mohylu na Slovensku, sledovali obnovu Sokola i pokusy o obnovu demokracie. Navštívil jsem také paní Hanu Benešovou, která byla velmi nadšená probíhajícím pražským jarem a některými tehdejšími politiky, jako například Čestmírem Císařem. V srpnu jsem ale cítil, že situace doslova visí na vlásku. Po Československu jezdili sovětští vojáci, kteří zde byli na tzv. cvičení, a proto jsme se raději rozhodli pro návrat. Naše letadlo odletělo vlastně v ten den, kdy Sovětská armáda začala obsazovat Československo. Hned po příletu do Kanady jsem předložil memorandum vládě o událostech v Československu a jeho okupaci. Kanada se zachovala tak nádherně, že během tří měsíců přijala 14 tisíc československých uprchlíků, mezi kterými bylo například více než sto lékařů.

A sametovou revoluci?

Tu jsme sledovali opět velmi pozorně. Vždyť koncem roku bylo Československo vlastně poslední baštou komunismu a bylo jasné, že když tyto režimy padly všude, nemohou se udržet ani u nás.

Co říkáte dnešní slánské generaci?

Víte, já jsem byl včera v divadle na studentském představení Malého prince. A já se vám přiznám, že jsem brečel. Ta hra je tak citlivá a svým způsobem tak nevinná, že mne doslova ohromila. A to hrozně pěkně! Velice jim fandím!

Souvisí s tím i Vámi zavedené ocenění nadaným studentům? 

Já jsem už před časem založil stipendia na Torontské univerzitě a říkal jsem si, že by bylo dobré, aby s tím někdo začal i u nás. Ti vynikající a nadaní studenti si zaslouží, aby byli oceněni.

Chcete něco vzkázat Slanému a škole, na které jste studoval?

Člověk musí do určité míry zestárnout, aby viděl věci v přesnější perspektivě a dovedl je zasadit do věčnosti Když jste mladý, tak žijete v podstatě sám sobě a svůj čas drancujete, jak můžete. Teprve když zestárnete, tak se začnete dívat na svět trochu jinak. Uvědomil jsem si to zvláště, když jsem dnes s ostatními navštívil hroby profesorů, kteří nás kdysi učili a zanechali na poli vzdělanosti hlubokou brázdu. To není jen pieta, ale i navázání na minulost, protože bez pochopení minulosti není ani budoucnosti. Vážím si slánského gymnázia, které miluji stejně, jako toto krásné město a vkládám naději do jeho mladé generace, protože, a to nepovažujte za frázi, národ, který má takové mládí, se o svou budoucnost nemusí bát. Ať se mu daří!

Vladimír Rogl
01. 07. 2008, 22:10

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.