• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Při generální stávce před dvaceti lety zvonil na Gotthardu

Vladimír Nosek dvacet let po sametové revoluci. Foto Vladimír Rogl

K občanům, kteří v listopadu v roce osmdesát devět stáli u zrodu Občanského fóra ve Slaném, patří i Ing. Vladimír Nosek, který své postoje dal zřetelně najevo už na sklonku šedesátých let. Tehdy, v roce 1968, se jednoznačně postavil proti okupaci Československa sovětskými vojsky.

Takové „provinění“ ovšem tehdejší mocipáni nemohli nechat bez trestu a trest neminul ani „pomýleného“ Vladimíra Noska bez ohledu na jeho kvalifikaci i dřívější vedoucí funkci.

Kam jste byl „odejit“ ?

Tak, jak se dalo čekat, k „lopatě“. Přesněji řečeno do stavebnictví, ale prošel jsem mnoha dělnickými profesemi, včetně topiče. Jako zaměstnanec Průmstavu Kladno jsem například válcoval silnice a svou kariéru jsem koncem osmdesátých let ukončil v roli jeřábníka u Metrostavu Praha.

To znamená, že listopadové události Vás zastihly už jako důchodce...

Ano, máte pravdu. A protože jsem měl poměrně dost času, mohl jsem být u všeho, co se ve Slaném tehdy dělo.

A co se tedy všechno ve Slaném dělo?

To byla celá spousta událostí, které se doslova valily jako lavina. Hned první týden po masakru studentů na Národní třídě v Praze byl ve městě docela čilý ruch a jedna událost střídala druhou. Do města přijížděli studenti z Prahy, chodili do gymnázia i do Hospodářské školy a snažili se mluvit i s dělníky, ale do továren je vůbec nechtěli pustit. V pátek 24. listopadu se pak uskutečnilo velké shromáždění studentů i občanů před gymnáziem, kam přijela také z Prahy herečka Národního divadla Bára Hrzánová. Chtěla jít i do ČKD, ale prý ji vyhodili už na vrátnici. V tom prvním týdnu jsem také několikrát jel do Prahy, abych získal co nejvíc informací a také letáků a jiného tiskového materiálu, který jsem pak roznášel po Slaném. No, v Praze jsem nemohl chybět ani na velkých shromážděních na Letné – v sobotu i neděli. Myslím si, že tam ale Slaňáků bylo daleko víc.

V pondělí pak byla v celém státě generální stávka. Jak probíhala ve Slaném?

O té se vědělo už koncem týdne, a tak jsme po Slaném vyvěšovali plakáty a letáky, ale nesetkali jsme se všude s pochopením. Nezapomeňte, že ta doba byla poněkud nejistá a vlastně se nevědělo, co bude dál. Vždyť i ve slánských  kasárnách bylo pod velením podplukovníka Zbytka vojsko a nikdo ještě nevěděl, jak se armáda zachová. Prostě někteří lidé měli stále strach. To jsem chtěl třebas umístit plakát do výlohy lékárny na náměstí, ve které byly vystaveny knihy, ale pan lékárník to nedovolil s odůvodněním, že výloha patří národnímu podniku Kniha.

Tehdy byla také rozšířena výzva, aby v době stávky houkaly sirény a zvonily zvony. Rovněž ve Slaném zvonily zvony na věži chrámu sv. Gottharda. A mohu se pochlubit, že největší zvon na věži jsem přesně ve dvanáct hodin rozhoupal s panem farářem já. Pak teprve přiběhli po schodech nahoru i chlapi z truhlářství okresního průmyslového podniku, který byl naproti kostela a rozezněli i prostřední a menší zvon. Zvonili jsme nepřetržitě asi půl hodiny a řeknu Vám, že to byla docela pěkná dřina. Sám zvon je pořádně těžký a jsou na něm upevněna velmi silná lana - tlustá skoro jako ruka - na kterých jsme chvílemi doslova viseli. Kdykoliv si však na tento krásný okamžik vzpomenu, mívám i po těch dvaceti letech u srdce krásný pocit, že jsme zvonili na podporu svobody a demokracie. Bylo to ale také jakési odzvonění bývalému režimu.

Nezamluvili jsme tu stávku?

Abych pravdu řekl, tak když jsme přestali zvonit a sestoupil jsem z věže kostela dolů a spěchal na dnešní Masarykovo náměstí, kde byla na přistaveném valníku improvizovaná tribuna, tak už tam, bohužel, vlastně nikdo nebyl. Shromáždění občané se odebrali před bývalý Okresní dům, kde demonstrace ještě chvíli pokračovala. Když se obrovské nadšené shromáždění začalo pomalu rozcházet, vyběhl jsem po schodech nahoru s myšlenkou, že by se mělo založit Občanské fórum i ve Slaném. Tu myšlenku měli ale i jiní, a tak jsme se společně začali domlouvat, že ho založíme přímo tady v „Okresáku“. Jenže pak se stala následující nečekaná věc: v této budově byla v té době učňovská ubytovna a když tam přišla uklízečka uklízet pokoje, tak nás všechny vyhodila s nevrlou poznámkou, že po nikom nebude uklízet. Tušil jsem, že se musí kout železo dokud je žhavé a tak jsem ostatním řekl: „Helejte se, jestli nemáte nic proti tomu – tak jak tady jste – pojďte ke mně!“ Pozvání bylo přijato a ani ne za půl hodiny nastal ten historický okamžik, že bylo i ve Slaném založeno Občanské fórum.

Takže Občanské fórum bylo založeno u Vás v bytě?

Ano, v tomto obýváku se nás sešlo osmnáct. Dodnes mám seznam lidí, kteří tady tehdy byli a stali se zakladateli OF. Jsou to Josef Šanda, Václav Dvořák, Václav Houška, Jiří Hořejší. Ing. Masopust, Petr Paur, Jiří Čejka, Ladislav Vávra, Stanislav Majer, Evžen Palok, Jaroslav Jerman, Marie Farská, Miloš Farský, Zdeněk Vlasatý, Jiří Hruška, Miroslav Dvořáček, Marek Olenič a osmnáctý já.

Kde jste se scházeli později?

První zasedání jsme měli v hotelu Grand, ale pak jsme dostali od vedoucí vnitřních věcí MěNV - pí Hrachové, k používání na ty naše sešlosti místnost – jak je dnes květinářství nebo hračkářství vedle Pohřebního ústavu na Hlaváčkově náměstí, která předtím byla místnost, která sloužila jako agitační středisko Občanskému výboru č. 1.

Co se dělo pak dál?

Pořád něco. Jednou z prvních, ale též jednou z největších akcí bylo setkání v Městském divadle, které se konalo už 5. prosince a kterého se zúčastnilo neskutečné množství lidí. Představte si, že se v divadle sešlo 850 lidí, kteří schválili dokument „Prohlášení Občanského fóra“, ve kterém jsme vznesli například nesouhlas s tehdejším složením federální vlády, požadovali svobodu tisku a také odstoupení prezidenta Gustáva Husáka.

V divadle jsem tehdy vystoupil s citátem, který byl uveřejněn v Mladé frontě pod kresleným vtipem Vladimíra Renčína: „Čeká nás mnoho mravenčí práce, ale je otázkou, jestli na to bude dost mravenců!“

A bylo těch mravenců ve Slaném dost a splnila se Vaše očekávání, které jste si od samotové revoluce sliboval ?

To je těžká otázka, na kterou se jen těžko hledá odpověď. Všechno jsme dělali podle našeho nejlepšího svědomí a přesvědčení, ale to správné zhodnocení přinese teprve historie.

Děkuji za rozhovor.

Vladimír Rogl
10. 11. 2009, 14:56

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.