• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Trampský „bard“ z Brandýska nemá na stárnutí čas

Poslední tahy štětcem na obraze s kavárenským motivem. Foto Vladimír Rogl

Trampský „bard“ z Brandýska nemá na stárnutí čas

Vůdčí osobností westernové kapely Fechtýři byl dlouhá léta Václav Černý z Brandýska. Kromě muziky má i ve své sedmdesátce tolik aktivit, že na stárnutí nemá čas. Maluje obrazy a pro své nejbližší píše zajímavé bohatě ilustrované knihy ze života - jedna z nich se jmenuje „Můj život na dlani“.

Milovníky i velkými propagátory country muziky bývali vždy trampové. Je proto zcela logické, že ve svém mládí býval trampem i pan Černý, kterému kamarádi jinak neřeknou než Vašek Dewi.

Kdy jste začal trampovat?

To bylo ve druhé polovině padesátých let, to mně bylo takových patnáct - šestnáct! V roce 1959 jsme s kamarády z Kladenska založili osadu „Tramp-boys“ a jezdili na Sázavu, do Štěchovic, na Ztracenku, na Kačák, na osadu Rujana, ale nejčastěji jsme přespávali pod širákem.

Jak jste přišel k přezdívce Dewi?

Já jsem poměrně brzy začal dělat asi do dvanácti novin a časopisů kreslený humor a své výtvory jsem nechtěl podepisovat občanským jménem a proto jsem si vymyslel tento pseudonymem, který se postupně stal součástí mého jména. Pod touto přezdívkou jsem pak byl mezi trampy daleko známější než pod svým vlastním jménem.

Mělo trampování vliv i na Vaši výtvarnou činnost a na muziku?

Na muziku určitě ano, ale na kreslení ne.

Jak jste se k malování a kreslení vůbec dostal?

Já jsem maloval už od obecné školy a pokreslil kdejaký papír včetně listů vytržených ze školních sešitů. Přesto se občas stalo, že jsem měl z kreslení trojku.

Co jste dělal po škole?

Vyučil jsem se zámečníkem, ale dlouhá léta jsem dělal na Poldovce výtvarníka. Maloval jsem nejen plakáty a nástěnky, ale začal malovat i obrazy, které vedení firmy dávalo spolu s diplomy například důchodcům nebo úderníkům. Jeden čas jsem působil dokonce v redakci Kováka a kreslil i do něho.

Co jste maloval nejčastěji?

Je zajímavé, že ačkoliv jsem na Poldovce pracoval dlouhá léta, hutě jsem nikdy nemaloval. Oblíbil jsem si městské motivy a městská zákoutí, ale nejbližší mi vždy byla kresba a malba figurální. Kreslím fixou, pastelkami a maluji akvarely i oleje.

Vraťme se ještě k trampingu. Co Vám dal?

Především lásku k přírodě a pak nesčetné množství romantických trampských písniček, které si rád zazpívám i dnes. Měl jsem to štěstí, že jsem se poznal i s několika skladateli trampských písniček, jako byl Korda nebo Jarda Mottl. Ale tou největší a nejcennější devizou je spousta přátel a kamarádů, které bych – nebýt trampování – nikdy nepoznal.

Jak vidíte budoucnost trampingu?

Obávám se, že tramping pomalu zaniká, protože dnes už je úplně jiná doba. Za minulého režimu sice policajti trampy honili, ale žila ještě stará trampská generace, která zlatý věk trampingu pamatovala. Kdežto dnešní kluci mají počítače, televizi a místo na potlach k táboráku jdou raději na dýzu. Jsou ale i jiné podmínky. Dříve jsme se mohli prakticky kdekoliv utábořit a rozdělat oheň, kdežto dnes to možné není. Nehledě k tomu, že z mnoha dnešních čundráků by se musel hajný zbláznit, protože oni už neumí to základní, co my - zahladit každou stopu po táboření a ohni.

Mluvil jste o trampských písničkách. K těm, zvláště pak u táboráku, patří neodmyslitelně kytara. Na co hrajete Vy?

I když žádný hudební nástroj pořádně neovládám, hrál jsem na kytaru, na bandžo a jako kluk jsem chodil dokonce do hudební školy se učit hrát na trumpetu. Na kytaru i na bandžo sem tam něco zabrnkat dodnes dovedu, ale na trumpetu jsem nesáhl už hodně dlouho a skoro jsem zapomněl, že ji ještě někde mám, ale určitě někde bude.

Před 35 lety jste přišel do trampské kapely Tuláci, která se brzy po Vašem příchodu přejmenovala na Fechtýře...

Především bych rád řekl, že to nebyla moje první kapela, protože už předtím jsme měli kapelu „Tramp-boys“, se kterou jsme hráli country a trampské písničky. Tehdy ale snad každý třetí tramp měl na rukávě domovenku s nápisem „tulák“ a já si říkal, že je nějak moc „přetulákováno“ a navrhl jsem název Fechtýři, aby to nebylo tak všední. V té době se nesměly dávat kapelám americká nebo anglicky znějící jména a proto pojmenování Fechtýři krásně prošlo. Kluci z kapely mne taky brzy udělali svým šéfem, protože oni strašně moc chtěli hrát, ale neměli tu správnou disciplínu. Jednou se sešli, po druhé ne a to se muselo změnit. Sepsali jsme proto smlouvu o tvrdém režimu zkoušení a brzy to přineslo své ovoce ve formě úspěšných vystoupení. Dodnes mne těší, že naše kapela patřila k tomu lepšímu, co mohl tento žánr nabídnout.

Fechtýři vydali za svou existenci několik CD. Podílel jste se na nich?

Zpívám na nich, ale pochlubit se můžu i tím, že jsem všech patnáct písniček, které jsou na posledním CD, vlastnoručně otextoval. Kdysi jsem se zúčastnil v celostátní soutěži v trampské  poezii a povídek získal druhé místo v povídkách a třetí v poezii. Kapela to někde vyšťourala a ukecali mne, abych psal i pro ně, což jsem dost dobře nemohl odmítnout. Písničky jsou ze života, i když tak trochu upravené do stylu romantiky amerického westernu a divokého západu. Texty dělám zásadně na melodii a jak si to stále přehrávám a dolaďuji, tak jsem vlastně zničil magnetofon.

Který z nich se Vám podle Vašeho mínění nejvíc povedl?

Textů jsem napsal přes sedmdesát, ale ono tak trochu záleží i na náročnosti. Například Honzovi Jandovi se líbí písnička „Prokleté koleje“, všeobecně je oblíbený „Džbán nadějí“, ale já s  Pavlem Pánkem považujeme za jeden z nejlepších „Kde stojí bílý kámen“. Nejvíc mně ale dala zabrat „Zpověď“.

Když to tak shrnu - malíř, muzikant a textař... Co je Vám z toho nejbližší?

Asi malování, protože tím se zabývám přece jen od školních let a dokonce jsem se tím dosti dlouho i živil. Dnes je to už opravdu jen koníček, maluju podle svých představ, pocitů a prostředí, které mám rád a které je mi blízké. Někdy je hlavním motivem jen jedna postava – například z kavárny, jindy je obraz plný postav a pohybu jako například na jednom z mých obrazů, který jsem pojmenoval „Ples bláznů“.

Zatímco Vaše písničky jsou ovlivněny romantikou divokého západu – měl jste nějaký vzor pro své malování?

Svého času mne ovlivnil kubismus a také jsem v tomto stylu pár obrázku namaloval. Představte si, že se všechny prodaly.

Na stěnách Vašeho domu i ve Vašem atelieru je spousta obrázků. Co s nim děláte? Rozdáváte nebo prodáváte?

Obojí. Ovšem jsou některé obrázky, které mi přirostly k srdci a se kterými bych se loučil jen velmi nerad.

Jaké máte ještě plány?

V sedmdesáti letech? Loni jsem od Fechtýřů odešel do uměleckého důchodu, ale pokračuji v malování, kreslím a píšu seriály a s radostí se nechám opečovávat od svého dobrého anděla – své milé ženy Boženky.

Děkuji za rozhovor.

Vladimír Rogl
11. 09. 2009, 08:51

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.