• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Místo pohádek četla Blažena Hrabánková rovnou spisy Jiráska

S dětmi si paní Hrabánková rozumí i dnes. Foto Sláva Pilík¨

Třicet let svého života věnovala Blažena Hrabánková ze Slaného knihám. Lidé z regionu Slánska ji znají jako zanícenou knihovnici, která se dlouhá léta starala o fungování a rozvoj regionálních knihoven po celou dobu, kdy slánská knihovna měla ještě také regionální funkci. O tom, že knihovnická práce nemusí být nijak nudná či šedivá, nás v našem rozhovoru paní Hrabánková přesvědčila, když odpovídala na naše otázky.

Dnes vás lidé najdou ve studovně slánské knihovny?

Svou knihovnickou práci jsem ale začínala v dětském oddělení. Po gymnáziu jsem nastoupila na krátký čas do ČKD, ale po narození dětí mně to časově nevyhovovalo. Když jsem se dozvěděla, že do dětského oddělení tehdejší knihovny chtějí přijmout pracovnici, přihlásila jsem se.

Co vás přesvědčilo, že jste chtěla práci právě v knihovně?

Četla jsem už od malička a možná jsme to měli i tak trochu v genech. Můj tatínek, Josef Majer, byl sice montér v ČKD ale zpočátku, když přišli do Slaného ze Šumavy, dělal dobrovolného knihovníka právě ve fabrice. Právě on mě přivedl ke knížce, ale bylo to poměrně svérázné. Asi jako desetileté mi koupil sebrané spisy Aloise Jiráska. Vlastně místo dětských knížek jsem četla romány. Mou snad první knížkou vůbec, kterou jsem četla sama, byl Tajuplný ostrov od Julese Verna. Od té doby dlouho byly „Verneovky“ mou oblíbenou četbou.

A jaké bylo vůbec první setkání s knihou, vzpomenete si?

Ano, byla to Babička Boženy Němcové. To jsem byla ještě hodně malá a četla mi z ní moje maminka.

Můžete ještě vzpomenout na knihovnické začátky, jak se tenkrát v knihovně pracovalo?

Samozřejmě to bylo úplně jiné, než tomu je nyní. Lidé v knihovně si nevybírali knížky tak, jak nyní, sami z regálů. Pokud věděli, co chtějí, řekli to knihovnici u pultu a knížka jim byla nalezena a půjčena. Knihovnice musely znát autory i díla zpaměti, nebyla možnost vyhledávání na počítači, jako je to nyní. Vzpomínám na knihovnici s velkým „K“. Byla jí paní Milena Havířová. Ta znala všechno. Dokonce, když už byla v důchodu a stalo se, že jsme nemohli na něco přijít, volali jsme jí, jestli zná jméno autora a ona vždycky věděla. Já začínala u výborného knihovníka pana Miroslava Samce. Když jsem si ještě knížky půjčovala jako mladá holka, budil ve mně velký respekt svou přísností. Ale pak jsem poznala, jak je to skvělý šéf a vzácný člověk. V knihovnickém světě měl velkou prestiž. Když jsem studovala na knihovnické škole, dokonce jsem jednou díky němu dostala u zkoušky jedničku. Profesorka mě zkoušela z významných knihovnických osobností. Po zodpovězení otázky chtěla vědět významné osobnosti současnosti z našeho regionu. Z legrace jsem odpověděla, že tou by mohl být i Mirek Samec a ona ho nejen znala, ale zřejmě měla o něm i vysoké mínění, a zkouška byla za jedna.

Vzpomínáte na ty první dny, vlastně už před třiceti lety?

Ale ano, to se nedá zapomenout. Nastoupila jsem ve čtvrtek, to nebyl den pro veřejnost. Trochu jsem to v knihovně omrkla a v pátek mě měla knihovnice, paní Brejchová, zaučit přímo při práci. Jenže tenkrát byly kolegyně hodně nemocné. V pátek jsme dokonce zbyli v knihovně jen tři. Pan Samec, paní Brejchová a já. A kdo zná knihovnickou práci, ví dobře, že v pátek je největší fofr. Já v dětském zůstala sama, protože oni museli zvládat nápor v dospělém oddělení. Když jsem pak občas další léta nahlédla do námi vedených statistik, právě v ten můj první „ostrý“ den bylo snad nejvíc návštěvníků v historii vůbec.

Většinu let v knihovně jste věnovala regionálním knihovnám, spolupráci s venkovskými pobočkami, a tak podobně. Jaká to byla práce?

Regionální funkci měla na starost Státní vědecká knihovna Kladno a v slánské knihovně byla zřízena pobočka. Já přešla pod kladenskou knihovnu a ze Slaného jsem obhospodařovala regionální knihovny. Byla to zajímavá práce. Podobná té běžné v knihovně, co se týče přípravy či evidence knih. Možná ale pestřejší v tom, že jsme vyjížděli po obcích s novými knihami, setkávali se s lidmi, zažili i různé příhody.

Vzpomenete si na nějaký zážitek z této práce?

Nyní by se to už stát nemohlo, skoro každý člověk má totiž u sebe telefon. Ale tenkrát byl na obci často jediný přístroj. Jednou jsem jela o prázdninách do Bilichova pomáhat s revizí knihovny. Knihovnu vedla učitelka a jindy neměla čas. Autobus jel ráno a zpátky až ve dvě hodiny odpoledne. Chtěli jsme odemknout a zlomili klíč. Nešlo nikam zavolat, k telefonu jsme přístup neměly. A tak jsem se sebrala, že půjdu pěšky do Třebíze a snad na hlavní silnici nějaký autobus domů pojede. Jenže ani tam nic nejelo. Tak jsem šlapala až do Slaného. Běžně jsme sice chodili z blízkých obcí pěšky zpátky, ale tohle bylo skutečně dost daleko. Jindy jsme kvůli námraze vlítli s autem do pole a zapadli i s knihami do bahna. Paní knihovnice Dvořáková nás z Řisut hledala telefonicky po trase a trpělivě dvě hodiny čekala, než se nám podařilo kola vyprostit a pokračovat.

Prý se v knížkách po vrácení najdou i zajímavé věci, je to pravda?

Taky se nám to stalo. To byla ještě knihovna ve Studeněvsi. Dělali jsme tam revizi fondu a v jedné z knih jsme našli vložený zamilovaný dopis jedné mladé dívky. Psala do vězení, a z dopisu bylo patrné, že se spolu neznají. A jelikož jsme ani my nevěděli, o koho šlo, dopis jsme pisatelce nemohli vrátit zpět. Vzpomínám také, jak jedna paní nechala v knížce těhotenský průkaz, odevzdala ji a několik lidí si ji mezitím, než na to přišla, půjčilo. Najednou se blížil její termín a ona začala průkaz shánět. Tehdy jsme ale místo vypátrali a včas se jí vše vrátilo.

Slyšel jsem, že kdysi se knížky hodně opravovaly, je to pravda?

Právě můj první ředitel Samec byl hodně šetrný. Knížku by nevyhodil ani za nic. Hodně jsme je spravovali, lepili desky a také hřbety. To jedna z kolegyň někde odkoukala, sehnaly jsme lepidlo a k radosti pana Samce jsme tenkrát mohli opravit i rozlepenou vazbu. 

Co nyní nejraději čtete a co vůbec ne?

V poslední době jsem si hodně oblíbila Vlastimila Vondrušku. Píše historické knížky, ze středověku. Některé jen historické, jiné dokonce jako detektivky zasazené v historickém rámci. Právě od něj čtu Strážce boleslavského mystéria. Mezi knížky, které nemám osobně vůbec v oblibě, jsou scifi. Také se mi v posledních letech stává, že se do knížky nedokážu takzvaně „začíst“. Prostě čtu a čtu a vůbec mne knížka nevtáhne do děje. To se mi dříve nestávalo, prostě teď vychází i takové knížky, kdy se lidé možná raději kouknout hned dozadu, jak to dopadne.

Nestýská se vám po regionálních knihovnách?

Ono to není tak dlouho, co tato práce přestala (poslední výjezd směřoval 19.10.2005 do Řisut, Hořešoviček, Vraného a Velvar – pozn.autora). Někdy před dvěma lety kraj rozhodl, že si regionální funkce z menších měst, a tedy i ze Slaného, převezme Středočeská knihovna v Kladně. Vesnice tak spolupracují s Kladnem. Ovšem svým způsobem i my dál plníme částečně regionální funkci. On když si na vesnici někdo přijde vypůjčit něco, co ve fondu zrovna nemají, a potřebuje to rychle, nepojede knihovnice honem do Kladna. Pro tyto účely mají u nás některé obecní knihovny založenu kartu a často si půjčí knížku pro svého čtenáře u nás.

Paní Blažena Hrabánková dohrává svou knihovnickou roli ve studovně knihovny. Je už v důchodu a pomáhá tu jako zástup za kolegyni, která je na mateřské dovolené. Dál je mezi knížkami, které jí tak přirostly k srdci.

Sláva Pilík
22. 04. 2008, 21:46

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.