• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Pavel Kroutil ze Zlonic vlastní letadlovou loď

Krásná Saratoga - pýcha Pavla Kroutila - měří přes dva metry. Foto Sláva Pilík

Když se řekne „zlaté české ručičky“, hned je každému jasné, o co se jedná. Ve Zlonicích žije Pavel Kroutil, který šikovnost svých rukou přenesl do modelářství. U modelů je téměř šedesát let a kdysi tu vedl také modelářský kroužek. Svůj životní koníček musel přerušit v hektické době po listopadu 1989, kdy začal jezdit kamionem do ciziny a myslel, že už s lupénkovou pilkou a dalším nářadím k výrobě modelů nezasedne. Před odchodem do důchodu se ale k modelům vrátil. Je jedním z mála, kteří na Slánsku vyrábí modely lodí, i když začínal také jako letecký modelář, což je v tomto oboru běžnější. Právě dokončil další z třicetičlenné plejády plavidel - nádherný model americké letadlové lodě Saratoga. Kromě obnovy svého krásného koníčka, chce ve Zlonicích zkusit vzkřísit modelářství a naučit mladé adepty svému umění.

Kdy jste vlastně začal z modelářstvím?

Někdy v mých sedmi letech mi otec koupil stavebnici letadýlka. Sestavili jsme ho dohromady, ono to i létalo a tehdy mě to vzalo za srdce. Ve Slaném jsem chodil do kroužku, kde ještě tenkrát byli pan Štěpánek, Holovlaský či Franta Tichý. Po revoluci ale byla jiná doba, nebyl na to čas, ale před asi dvanácti lety jsem se k modelářství vrátil.

Vyrábíte ale modely lodí, to není tak běžné. Přitom jste začal jako letecký modelář, proč ta změna?

Dlouhá léta jsem dělal letadla, udělal jsem jich asi patnáct. Když jsem ale jezdil s kamiónem Evropou občas jsme měli venku přestávky. Nevím už jestli to bylo v Holandsku či v Itálii, ale o víkendu jsem tam viděl lodní modeláře. Měli tam všechny možné lodě od tlačných remorkérů, přes obchodní zaoceánské lodě či válečná plavidla. Jakmile jsem měl zase trochu času, hned jsem s tím začal.

Kolik už jste udělal takových modelů a jakého si nejvíce ceníte?

Už jich mám asi třicet a ke každému z nich máte nějaký vztah. Největším z nich byla téměř třímetrová nákladní loď. Tu když jsem stavěl a potřeboval ji otočit, musel jsem s ní oknem na dvorek a otočit ji tam. Už ji ale mám jen na fotkách. Kamarád mne kdysi přemluvil, abych mu ji prodal. Byl to spíš obchodník než modelář. Mně se moc nechtělo, ale pak jsem povolil a za pět tisíc jsem mu ji dal. Pak mi řekl, že ta loď je v Holandsku. Prodal ji tam asi za 25 tisíc. To mi ale nevadí, nejde mi o peníze. Jde o potěšení z té práce. Asi nejsložitějším modelem, který jsem dosud dělal byl ledoborec T40. To proto, že tam už byly i otáčivé věže a různá hejblátka a bylo nutné to nějak technicky vyřešit.

Za tu první letadlovou loď, která před lety skončila v Holandsku už máte náhradu. Je to krásná Saratoga. Jak dlouho trvalo ji vyrobit?

Začal jsem ji dělat před devíti měsíci. Kolik je to práce, se dá celkem dobře spočítat. Kromě krom některých víkendů, kdy třeba jedeme s rodinou na výlet, jsem tu denně pět i šest hodin. Dokončil jsem ji před měsícem, má už zabudované motory, už ji jen vyvážím asi čtyřmi kilogramy olova, připojím vysílačku a může na vodu.

Ta loď je skutečně nádherná, co bylo na ní nejtěžší?

Na válečných lodích obzvlášť, ale i na jiných jsou nejtěžší právě detaily. Tady například kanóny či kulomety. I proto jsem si pořídil malý soustruh na dřevo, na kterém můžu materiál opracovat do patřičného měřítka modelu. Například na kanóny či kulomety mi poslouží dobře tyčky ke květinám, které prodávají v domácích potřebách. Někdy mají tu pravou sílu, jindy je třeba trochu pomoci. Složité je také letování zábradlí paluby lodi. Spoje musí být neznatelné, takže je lepší použít mikropájku.

Je zřejmé, že mnohdy je tato práce skutečná „piplačka“. Nestává se vám, že když se nedaří, tak byste s tím nejradši praštil?

Osobně se sice kvůli různým věcem rozčílím, ale u modelařiny jsem hrozně klidný. Naopak, a to by mohla potvrdit i manželka, že mne tato práce dokáže uklidnit, protože mne to pořád hodně baví. Když jsem stavěl tu poslední - Saratogu - tak jsem už večer, když jsem šel spát, přemýšlel, jak budu ráno pokračovat. Někdy jsem vstal i v půl třetí, udělal si kafe, zalezl do dílny a vyráběl, až se žena ptala, zdali to už nepřeháním. Ale já se na tu práci tak strašně těšil.

Někdy se ale může stát, že nejde vše, jak by si modelář představoval a jaké jsou třeba některé finty či postupy, které mohou pomoci?

Jsem amatér, ale dodržuji hlavní pravidlo, které říká, že model musí být od všech modelářských klubů, které lodní modelářství dělají, že model musí být od vzdálenosti pěti metrů věrohodný. To víte, že někdy tu také sedím a přemýšlím, z čeho to udělat, aby to nejen odpovídalo vzoru, ale také aby to dobře drželo. A finty? Teď už je hodně možností, jak si poradit, dřív to bylo horší. Nebyly tak dobré materiály, nyní koupíte i různé technologické pomůcky. Jako příklad z dob minulých může posloužit finta, která umožňovala modelu ponorky se vynořit z vody. To se mezi dva kontakty dala kostka cukru. Motorek a kormidla pak pomohla ponorku ponořit ke dnu a když se do vymezeného prostoru dostala voda, cukr se rozpustil, kontakty sepnuly, motor vypnul a ponorka se vynořila. Když se to ale nepodaří, zůstane ponorka na dně. Já jednu malou někdy v šedesátých létech utopil v jižních Čechách. Ještě teď si pamatuji, že to byl rybník Zvůle u Jindřichova Hradce.

Je modelářství spíše posedlost, krásný koníček nebo se při něm zažijí i nějaké zajímavé příhody?

Kromě té příhody s ponorkou jsem zažil za ta léta samozřejmě víc úsměvných příhod. Když jsem například roztahoval na šňůře větroně, myslím že to byl Šohaj, tak jsem běžel příliš rychle, ještě do toho trochu foukl vítr a milý Šohaj se tím náporem zbavil křídel. Povedená příhoda se stala v Knovízi. Tam jsme byli nedávno z kamarádem vyzkoušet dva modely lodí na vysílačku. Byli jsme tam ani ne čtvrt hodiny a přiběhl místní rybář s tím, že tam ryby chytat nesmíme. On ty malé modely neviděl, jen spatřil pruty od vysílaček a my dost dlouho nechápali, o co mu jde. I bez příhod je to ale krásný koníček. Když člověk dokáže něco ručně udělat je to nádhera. Já nikdy nechodil do hospody, radši si dám kafe, sednu k ponku a něco vyrábím.

Co máte v plánu udělat v nejbližší době?

Z modelů již dělám trup na křižník Bismark. Už jsem ho jednou měl, ale ten kamarád obchodník mě také přesvědčil, abych mu ho prodal. Tehdy byl ten model menší, teď chci udělat větší a složitější verzi. Bude mít otáčivé věže a další vymoženosti. Dalším plánem a mým snem ale je obnovit modelářství tady ve Zlonicích. Už mám čtyři kluky ze čtvrté třídy a šestého června na dětský den organizuji velkou předváděcí akci na novém rybníce. Bude tam k vidění i bitva o pevnost včetně funkčních modelů lodí, tanků či pyrotechniky.

Rozhovor s panem Kroutilem byl nesmírně zajímavý a nebylo v možnostech článku vše podrobně popsat. Jedno však bylo při našem povídání neustále zřetelné. Modelářství musí pro jeho aktéra být nádhernou vášní. „Když do toho nebudete pořádně zažraný, nemá cenu to dělat,“ potvrdil Pavel Kroutil s tím, že poslední loď - krásnou Saratogu - neprodá nikomu. Slíbil jí totiž svému vnukovi.

Sláva Pilík
17. 04. 2009, 11:30

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.