• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Slánská rodačka má za sebou 283 seskoků padákem

Na cyklistickém výletě ve Freisingu. Foto archív Olgy Fritsch-Schejbalové..

Jen málokdo se může pochlubit tak bohatou škálou sportovních aktivit jako slánská rodačka Olga Fritsch-Schejbalová (66), která uspěla nejen jako sportovkyně, ale uplatnila se i na mezinárodním odborném fóru. Přestože už deset let žije v německém Moosburgu, kam se provdala, do Slaného se ráda vrací a od pravidelných cest za dětmi a vnoučaty ji neodradila ani nepříjemná zkušenost se zloději na slánském koupališti.

Sama o sobě říká, že má ke Slanému vřelý vztah a že se v pravém slova smyslu cítí slánskou patriotkou.

Co všechno Vás se Slaným spojuje? Historie, dětství...

Všechno, všechno! Víte, já jsem se tu pod Slánskou horou narodila a žila celý život až do svých 56 let. Chodila jsem do zdejšího gymnázia a po absolvování vysoké školy – kam jsem denně dojížděla – zůstala pracovat ve slánské Baterii.

Jako slánská gymnazistka jste ale také zahájila svou sportovní kariéru...

To jsem se ještě jmenovala Rubešová a když jsem chodila do desáté třídy tak k nám přišli dělat nábor do parašutismu. Přihlásily jsme se tři, ale vydržela jsem jenom já a parašutismus se stal mým hlavním sportem na gymnáziu i na vysoké škole. Skákala jsem i v osmičlenné skupině se sedmi muži a byla jsem v seskoku na cíl tehdy jediná, která doskočila přesně na „nulu“ – což byl světový rekord. Skákali jsme nejen v tehdejším Československu, ale i v cizině. V seskoku na přesnost přistání jsem dosáhla i republikového rekordu. Absolvovala jsem 283 seskoků a většinu z nich volným pádem. Když se to tak vezme, měla jsem vlastně štěstí, že jsem se nezabila a dokonce si ani nic nezlomila, což nebylo tak úplně samozřejmé. Já jsem vlastně své mládí a víkendy prožila na letištích, zatímco kamarádky trávily nedělní odpoledne na „čajích“ v Grandu. K výcviku samozřejmě patřily i brigády, protože jsme si museli na létání taky i něco vydělat.

Když už jste skákala padákem, nenapadlo Vás sedět za kniplem?

To víte, že ano! Bylo by se mi líbilo létání na plachťácích, ale náčelník Jirka Bosák mne poslal rovnou na motorová letadla aniž bych měla výcvik na větroních. Tehdy jsem bydlela na Pražské a každou sobotu a neděli jsem vyrážela na kole na letiště. Tady se moc neskákalo a tak se jezdilo do Rakovníku , Příbrami. Dokonce i na soustředění do Mladé Boleslavi jsem jela na kole Tourist – což trvalo čtyři a půl hodiny, ale dojela jsem. Naštěstí mne pak naložili i s kolem do AN-2 neboli do Anduly, abych zpáteční cestu nemusela zase šlapat. Pilotní zkoušky jsem udělala a létala na C-205. Ve vzduchu jsem bývala ráda tak dlouho, že až mi vyhrožovali vystřelováním červených raket, abych přistála. A krátce nato jsem začala dělat i leteckou akrobacii.

Vy jste ale dělala i jiné sporty, ne?

Někdy v polovině sedmdesátých let jsem se dala také na vodní sporty, ke kterým patřila kromě kajaků a kánoí i „divoká voda“. U Zlateho jablka u Brodu byla dílna a tam jsme si sami stavěli lodě. Teď bydlím ve městě, kde jsou dvě řeky a z divoké vody mám respekt – i když jsem kdysi sjížděla na kajaku jako singl divoký přední Rýn v Rakousku. Ubezpečovali mne, že to není nebezpečné, ale přesto mi uplavalo pádlo i s kajakem a já byla ráda, že jsem se přidržela nějakých kamenů. Přesto mne to neodradilo a jela jsem i divoký Salzach pod Krimelskými vodopády. Jezdila jsem také na deblu, kdy loď měla obě špičky urvané a byla prakticky na odpis, ale museli jsme ji přivézt zpátky, abychom nebyli obviněni, že jsme ji v cizině prodali. Pak jsem se dala na windsurfing, protože ten není omezený věkem, ale zato je hodně závislý na počasí. Taky jsem se jednou zúčastnila triatlonu (což je individuální sport zahrnující tři disciplíny - plavání, jízda na kole a běh - které je nutné absolvovat v těsném sledu po sobě) pod názvem „železné ženy a zlatí muži“- to se jelo až někam k Mělníku a běhalo u Bilichova. Přitom jsem musela ještě stihnout tři děti, které jsem tahala sebou, především na vodu – tedy kromě té divoké – nebo na pochody.

To je všechno hezké, ale čím jste se živila?

Po škole - vystudovala jsem elektrochemii - jsem pracovala 30 let ve slánské Baterii. Navíc jsem dostala díky svým odborným i jazykovým znalostem možnost působit jako delegátka v mezinárodní elektrotechnické komisi „International electrotechnical commission“ týkající se standardizace primárních článků ale i sekundárních akumulátorů. Od roku 1988 jsem pak 6 let dojížděla na zasedání do Bruselu, Florencie, Paříž, Bristolu, Toronta, Pekingu či Ženevy, kde byly zastoupeny všechny západní evropské státy, Kanada, USA a Japonsko. Z východního bloku jen Československo. A opět to bylo jako na letišti – jediná žena mezi muži.

Však jste se určitě neztratila...

To víte, že ne! Projezdila jsem tak pomalu půlku světa, protože místa zasedání se střídala. Jednou – to bylo v roce 1994 - se konalo zasedání v Praze, kde jsem zajistila hotel Pyramida a pak vymyslela – a za to se chválím - pro všechny delegáty i jejich dámský doprovod, exkurzi po Praze,Lany a večerní výlet do Slaného, kde jsem zamluvila večeři ve vinárně u Hrušky. Tak se jim to ve Slaném líbilo, že se nechtěli do Prahy ani vrátit.

Od té doby ale uplynulo 15 let. Jak se Vám líbí Slaný dnes?

Když se vracím do Slaného, ráda chodím po okolí, po zvoničkách i po hřbitovech. Na náměstí potkávám své vrstevníky i maminky s kočárky. Slaný se mi líbí, ale současně mám pár nápadů – možná maličkostí, kterými by se dalo město a život v něm vylepšit. Tak například bych zavedla před poštu automat na známky, aby lidé nemuseli stát frontu na jejich zakoupení. Na plovárně je potřebí udělat nové schůdky a taky zabudovat trezory na uložení cenných věcí, aby se lidem nestalo to co mně. Na hřbitově se mi nelíbí plastové láhve za pomníky, které vítr rozhází. Což tak přidat pár konví ke každému hydrantu? Upravila bych některé parky pro maminky s dětmi. Vadí mi, že je znečištěný Blahotický rybník i Novas a že se v nich nedá koupat. Já kdybych měla dost peněz, tak bych nechala pod Slánskou horou vybagrovat jezero s využitím slaného pramene.

To je dost odvážná myšlenka...

Možná někdo řekne, že je to blbost, ale vzniklo by tu malé slané přírodní moře. Ostatně, vybagrovaná jezera máme i v okolí Moosburgu, kam se dá pohodlně dojet na kole. A zvýšila bych i cestovní ruch například zavedením slánského Oktoberfestu. Možná by třeba Krušovický pivovar dodal lavice, stoly a „Bierzelt“ a kdyby se zapojila i nějaká slánská kapela, nemuselo by to být špatné. Taky mne napadlo pořádat na náměstí bleší trhy jako jsou „flohmarkty“ v Německu – lidé si zaplatí místo a nic se nemusí vyhodit, protože všechno – záclony, boty, knihy i odložené hračky nakonec by určitě našly svého kupce.

Probůh zadržte! Rád bych se ještě zeptal zda sportujete i teď v Německu...

To víte, že ano! Sice už nelítám, ale oprášila jsem většinu sportů z mládí a něco málo i přidala. Stále ještě lyžuji na běžkách i sjezdovkách – doma jsem jezdila s panem Jirátem na Klínovec na  takových předpotopních lyžích s kandahárem. Pořídila jsem si za 200 Euro nové kolo a mám svou oblíbenou trasu – asi 60 km okolo jezera. Také dělám vysokohorskou turistiku a dálkové pochody, ale přiznám se, že při chůzi do kopce se už trošku zadýchávám. To za mlada jsem šlapala i dálkové pochody jako „Prčice“ nebo třebas „Pochod za Kladno štíhlejší“. A málem bych zapomněla, že na stará kolena jsem se dala i do střeleckého klubu, nastřílela 87 bodů ze sta možných a dokonce se stala i „královnou“ střeleckých slavností v Bavorsku.

A co takhle odpočinek?

Pomalu se dostávám i k tomu a ve vzácných chvílích volna si sem tam něco přečtu nebo se probírám svými dívčími deníky.

Vladimír Rogl
06. 11. 2009, 11:12

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.