• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Láska ke kaktusům ho zavedla třikrát až do Mexika

Ladislav Macák s pěkným exemplářem Cephalocereus senilis, chcete-li Vousatého stařečka. Foto Sláva Pilík

Ďábelské jazýčky, Pejsek, Sekyrky či Vousatý stařeček - i tak se mohou jmenovat vzácné květiny, jak kaktusy označují jejich někteří pěstitelé. České názvy jsou ale v říši kaktusů a sukulentů jen výjimkou. Kaktusáři své rostliny nebo kytičky zpravidla jmenují latinskými názvy a neomylně se v nich vyznají. Zálibu v jejich pěstování našel více než před třiceti lety také studeněveský , později smečenský sběratel a pěstitel, dnes šestapadesátiletý Ladislav Macák. Svému koníčku natolik propadl, že mnohé exempláře s ním, jak sám říká, žijí celý život a jeho sbírka je popsána i v odborných článcích. Nejvíce mu upoutaly kaktusy z Mexika a touha poznat místa, odkud ty podivné rostliny pochází, ho přivedla již třikrát do této exotické země.

Jak jste se vůbec rozhodl věnovat velkou část svého života právě pěstování kaktusů?

Přivedl mne k tomu pan Adolf Kukla, ke kterému jsem ve Studeněvsi chodíval v mládí hrávat šachy. Měl doma takový malý skleníček, kde kaktusy pěstoval. Líbily se mi tak, že jsem brzy šel na výstavu do Slaného, kde vystavoval další můj soused ze Studeněvsi. Upoutalo mne hlavně to, že jsem poprvé viděl kaktusy jiné, než jaké jsem doposud znal. Byly tam bílé, chlupaté, různě tvarované a to se mi tak zalíbilo, že jsem s tím začal už ve svých 23 letech.

Vzpomenete si na svůj první kaktus, se kterým jste se setkal?

Ano, byl to ten nejobyčejnější a také nejznámější - Echinopsis - říká se mu také pejsek. Když jsme se do Studeněvsi přistěhovali, tak v tom domě zbyla jedna taková rostlina. Stála na jižním okně a nikdy nekvetla. Jednou z toho prvního patra spadla a pukla. Vrátili jsme ji zpátky a ona, snad pro záchranu svého života, najednou pustila trubice krásných květů.

Co je na kaktusech tak zajímavé a cenné?

U kaktusů je úžasná jejich rozmanitost. Od nejmenších centimetrových exemplářů až po tři sta let staré jedince dosahující i patnácti metrů a rostoucí například v Mestitlanu v Mexiku. Při jejich pěstování se cení hlavně čistota botanického druhu. Když je chcete množit, musíte je například hlídat proti čmelákům, aby neopylili nestejné exempláře. Já opyluji uměle štětečkem, abych získal co nejlepší semínka. Je to jemná práce a kamarád si mne někdy dobírá, když říká, že pro lepší a kvalitnější výsledek bych přitom měl bzučet.

Máte mezi kaktusy své oblíbence, rostliny, které máte nejraději?

Zajímám se hlavně o kytky z Mexika, ne už tolik o jihoamerické kaktusy. Odjakživa jsem měl touhu se dostat na místa, odkud tyto nádherné rostliny pochází. A proč zrovna do Mexika? Je to jednoduché. Začnete o něčem číst a ono vás to upoutá. Já se zakoukal do knihy o cestovateli a sběrateli Albertu Vojtěchu Fričovi. Nádherná knížka se jmenuje Lovec kaktusů a on se do Mexika za nimi kdysi, když mu bylo 18 let, vydal. Já se do Mexika poprvé spolu se svým sousedem Jiřím Blechou dostal až před deseti lety. Prostě jsme sbalili batohy jak trampové a vyrazili. Jezdili jsme autobusem a stopem a byla to krásná cesta.

Jak dlouho jste tam byl a jak na vás, řekněme, „země kaktusů“, zapůsobila?

Putovali jsme celý měsíc a nejvíce na mne zapůsobili tamější lidé. Jsou velice vstřícní a upřímní zvláště v oblastech, které nebyly ještě dotčeny turismem. Přišli jsme například do jedné vesnice a požádali, zdali si tam na pár hodin můžeme nechat zavazadla, oni hned „sí seňor“ a moc nám a nezištně chtěli pomoct. Jindy, když nám pomohli s přespáním, pozvali nás ještě na slavnost s pohoštěním a mluvili jsme tam i s jejich starostou.

Při takové cestě jste jistě zažili mnohé příhody, mohl byste některé vzpomenout? A přivezl jste si domů z Mexika nějaké nové rostlinky?

Když jsem tam byl poprvé, tak jsme jednou v přírodě potkali člověka s mačetou. Nevěděl příliš o co nám tam jde, tak mu povídáme, že jdeme do volné přírody fotit kaktusy. Najednou vzal mačetu a začal vydloubávat ze země takové, které jsou u nás velká vzácnost. Snad myslel, abychom si je vzali sebou. Ono to, co je tady u nás neobvyklé, tam jsou rostliny, které někdy rostou snad i na smetišti. Odvážet rostliny ze země se ale nesmí. Já tam jel, abych poznal prostředí, kde ty neuvěřitelné kytičky, které se u nás mnohdy obtížně pěstují, ve volné přírodě žijí. Při své druhé cestě jsem se ale dostal na místa, kde rostou velké sloupovité Cephalocereus senilis (říká se jim také vousatý stařeček - pozn. autora). Na stráních tam jsou i deset až patnáct metrů vysocí jedinci. Když dospějí, vyrazí z boku vlnatý útvar a odtud kvetou. Když lidé potřebovali semena, museli tu rostlinu i celou porazit, aby se k nim dostali. Rostliny tehdy měly semeníky a já prostě neodolal. Vylezl jsem k nim a fotil, ale i sbíral semena. Najednou poblíž zastavila místní policie a abych šel dolů. To víte, srdíčko jsem měl malé, cestovní pas dokonce zůstal na hotelu. Prostě mě někdo přímo policii udal za to, co tam činím. Semínka jsem měl v postranní kapsičce vojenských kalhot a oni na mě spustili, co že to tam dělám. Tak povídám neohroženě, že jen fotím a oni na to, že viděli jak se prsty dotýkám rostliny. To už bylo zlé, ale přesvědčil jsem je, že jsem jen kvůli dobrým záběrům odstraňoval z trnů lístky a jiné nečistoty.

Našel jste v Mexiku něco, co vás skutečně hodně překvapilo?

Ano, při poslední třetí cestě jsem narazil na rostliny, o kterých si i místní lidé mysleli, že ještě dosud nebyly popsané. Byla to Epitelantha a ta rostlina, kterou jsem tam našel, v té době u nás ještě k vidění nebyla. I když nyní už snad byla popsána a bude se jmenovat Epilantha petri.

Vaše sbírka kaktusů je popsána velmi pěkně na internetu. Můžete nám říci, kterých exemplářů si v ní nejvíce ceníte?

Velkou radost mám například z Thelocactusů. Daří se mi je pěstovat tak, že jsou velmi podobné těm, které rostou ve volné přírodě. Mají skutečně pěkné trny, dlouhé i více než deset centimetrů. Velké sloupovité kaktusy jsem přece jen ze sbírky musel prodat, už jsem je pro jejich hmotnost nedokázal přenášet ze skleníku na zimu do bytu. Byly v mé sbírce asi největší, vysoké půldruhého metru a průměru asi 25 centimetrů.

Pan Ladislav Macák s kaktusy skutečně žije a nepěstuje je ani tolik na prodej, více pro radost vlastní či těch, kteří jeho sbírku zhlédnou. To bylo cítit z každého jeho slova, když vyprávěl, jak je to se zálivkou, s množením jedinců či jak je to obtížné, ale zároveň zajímavé, každoročně přenášet na zimu kaktusy do tepla a na jaře znovu vytvářet ve skleníku novou sestavu z nejrůznějších exemplářů a dekorativních kamenů tak, aby to bylo podobné jako v jeho zamilovaném Mexiku. A když jsem se ho těsně před koncem našeho rozhovoru zeptal, zdali bych měl začít také s tímto krásným zajímavým a dle mého soudu hlavně květnatým koníčkem, řekl s humorem jemu vlastním: „Kaktusy nejsou nákladný koníček, vždyť se říká, že když chcete šetřit vodou, tak pěstujte kaktusy.“

Sláva Pilík
16. 03. 2009, 22:04

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.