• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Josef Lesák je posledním žijícím poslancem z předúnorového parlamentu

Poslanec poválečného Ústavodárného národního shromáždění – Ing. Josef Lesák. Foto Vladimír Rogl.

Letos uplyne už celých šedesát let od ukončení poválečných nadějí komunistickým únorovým pučem, který odstartoval jedno z nejsmutnějších období v životě našeho národa. Lidská paměť je krátká, lidé bohužel často a někdy dokonce rádi zapomínají

Ubývá i pamětníků a proto setkání s mužem, který stál ve středu tehdejších událostí, je vzácné a poučné. Tento muž, který žije už od začátku padesátých let v Kladně, je vlastně posledním žijícím poslancem poválečného Ústavodárného shromáždění ČSR. Je to Ing. Josef Lesák, který loni v říjnu oslavil v plné svěžesti své 87. narozeniny. Za války byl totálně nasazený v „Organization Todt“, v květnové revoluci stál na pražských barikádách a téhož roku začíná studovat vysokou školu politickou a sociální. V červnu 1946 je zvolen do Národního shromáždění za národně socialistickou stranu, která v té době významným způsobem čelila komunistické rozpínavosti. Stal se nejmladším poslancem a pracoval v kulturním výboru sněmovny.

Jak jste prožíval tehdejší poválečnou dobu?

Jako mladý člověk jsem dobře znal problematiku mládeže a jejich potřeb. Mladí lidé měli po válce upřímný zájem o obnovu zničené země a spontánně se zapojovali do politického života. Z komunisty ovládaného Svazu české mládeže se vyčlenili mladí národní socialisté a jen v Praze bylo organizováno přes dvacet tisíc chlapců a děvčat. Když si komunisté na podzim roku 1947 uspořádali vlastní průzkum veřejného mínění, zjistili ke své hrůze výrazný úbytek sympatizantů. Proto se báli regulérních voleb a vsadili raději na násilný puč.

Tomu ale předcházela demise národně socialistických a lidoveckých ministrů, ne?

Zatímco mnozí politici váhali a vyčkávali, mládež jednala. Ve dnech, kdy komunisté, tzv. lidové milice i samozvané akční výbory zcela nepokrytě začali terorizovat občany, pokusila se ještě studentská mládež postavit hráz rudému přívalu. 20. února jsem svolal krajský výbor mladých národních socialistů, který naléhavě žádal prezidenta republiky Beneše, aby využil svých ústavních práv a nepodlehl vydírání. Na devatenáctou hodinu 23. února byla svolána schůze Klubu národně socialistických akademiků. Studenti všech pražských vysokých škol a kolejí přicházejí na náměstí Republiky na protikomunistickou manifestaci, odkud byl zorganizován demonstrační průvod noční Prahou k prezidentu Benešovi. Před Obecním domem se formují šestistupy se státními vlajkami. Po krátkém projevu se stavím do čela průvodu a vedu mládež k Národnímu divadlu. Cestou se k nám přidávají další mladí lidé. Za bouřlivého skandování pochodujeme po vltavském nábřeží, po Karlově mostě, přes Malostranské náměstí vzhůru Nerudovou ulicí k Hradu. Když první řady vstoupily na Hradčanské náměstí a my se podívali přes zídku nad Malou Stranou dolů do Prahy, viděli jsme, jak se od Národního divadla valí nové a nové zástupy. V tu chvíli se ale vyhrnul z areálu Hradu oddíl pohotovostního pluku SNB a se samopaly se rozvinul po celé šíři náměstí, které ale už bylo i s přilehlými ulicemi doslova přeplněny. Před ozbrojené esenbáky předstoupil velitel a hulákal: „Nařizuji vám, abyste se okamžitě rozešli! Demonstrace nebyla povolena a já jsem zmocněn použít všech prostředků k jejímu rozehnání!“ S poslaneckou legitimací v ruce jsem mu stejně hlasitě odpověděl: „Slíbil jsem, že k prezidentu republiky uvedu delegaci mládeže. Jako poslanec Ústavodárného národního shromáždění mám právo navštívit prezidenta kdy a s kým to uznám za vhodné. Váš souhlas k tomu rozhodně nepotřebuji!“ Vybírám pětičlennou delegaci, v níž jsme tři vysokoškoláci, jeden dělník z ČKD a jedna dívka.Delegace odchází do prezidentské kanceláře, kde do otevřených oken doléhá skandování: „Ať žije republika Beneše a Masaryka“, „Byli jsme a budem, za Benešem půjdem“. Mládež vyjadřuje prezidentovi svou podporu i obavy o osud demokracie v Československu. Cítím zrychlený dech chlapců a vidím slzy v očích členky naší delegace. Pan prezident nás ubezpečuje, že má situaci pevně v rukou a slibuje, že demokracie v Československu zůstane zachována. Vyšli jsme do mrazivé noci a vrátili se na náměstí Republiky, kde jsem informoval chlapce a děvčata o prezidentových slovech

Studenti ale protestovali i v dalších dnech, ne?

Ano, hned 25. února - v den hrubého nátlaku Gottwalda na prezidenta Beneše, se odpoledne znovu formují desetitisíce pražských vysokoškoláků na Karlově náměstí k nové cestě na Hrad. Trasa průvodu však byla přehrazena kordonem SNB a nákladními vozy. Dochází zde i k „náhodnému“ výstřelu a jeden ze studentů je těžce zraněn. Další pak jsou biti pažbami pušek a samopalů, větší počet studentů byl zadržen a studentská delegace, která se složitými cestami přece jen dostala na Hrad, se zde dovídá, že už je dobojováno - komunisté zvítězili.

Co následovalo v dalších týdnech?

Krátce nato dopadla nenávistná „revoluční pěst“ především na české vysoké školy. Na fakultách řádily samozvané akční výbory, desítky ušlechtilých pedagogů a tisíce studentů bylo vyhnáno ze škol a mnoho z nich skončilo i ve vězení. Často se na jejich osudu podepsali bývalí kolegové, kteří se shlédli v komunistické ideologii. Na jejich podlé úloze nezměnilo nic ani jejich pozdní pokání, když po mnoha letech prozřeli. Jako poslanec jsem ještě intervenoval za uvězněné studenty a žádal jejich propuštění. Současně začala pracovat také ilegální skupina národně socialistické mládeže „Přijdeme“, která vydávala ilegální časopis a pomáhala ohroženým lidem za hranice. Začátkem května roku 1948 jsem se i s rodinou pokusil emigrovat, ale byli jsme zatčeni a ve vězení zemřel můj tříměsíční syn. Za „velezradu“ mne odsoudil tzv. Státní soud na jeden rok těžkého žaláře a byl jsem vyloučen z vysoké školy. Soudci byli tehdy ještě poměrně slušní a za neprokázané trestné činy mne neodsoudili k podstatně delšímu trestu. O necelý rok později by bylo daleko hůř! Řadu mých kolegů čekalo dlouholeté žalářování a komunistická justice neváhala ani připravit o život vzácnou ženu – paní Miladu Horákovou.

Jaký byl Váš osud po odpykání trestu ?

Byl jsem znovu zatčen a odsouzen do Tábora nucených prací v Kladně. Poté jsem nakonec zůstal pracovat až do důchodu jako havíř na dole Zápotocký v Kladně-Dubí, kde jsem pracoval už jako vězeň TNP a stal jsem se tak Kladeňákem. Po „listopadu“ jsem byl kooptován jako poslanec do České národní rady a rehabilitován soudně i studijně. Inženýrský diplom se čtyřicetiletým zpožděním jsem dostal až v roce 1991.

Šedesát let je dlouhá doba. Je třeba se k těmto událostem vracet?

Je pravda, že od dob rudých koncentráků a lidského ponížení uplynulo šest desetiletí. Přesto se k tomuto období vracíme především proto, aby už nikdy nikdo nebyl v této zemi zbavován elementárních lidských práv. Aby už nikdo nebyl zatýkán, odsuzován a žalářován z politických důvodů. Odpouštět je povinnost, ale nemáme právo zapomenout. Pro vlastní poučení, pro svědectví pravdy, pro připomínku dnešním reptalům i pro vyvarování se podobných nepravostí v budoucnosti, do které se konečně díváme s optimismem a nadějemi. Avšak ani přítomnost ani budoucnost není bez minulosti a proto je nutné se občas ohlédnout zpět. Pro varování i poučení!

Vladimír Rogl
29. 01. 2008, 10:34

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.