• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Šéfkuchař Nebojsa přišel do Slaného z Chorvatska

Nebojsa Vujič v kuchyni pizzerie . Foto Vladimír Rogl

Varuvar je malebné lázeňské město v západní Slavonii, které leží nedaleko maďarských hranic na území dnešního Chorvatska. Ve městě žije velká česká menšina. První Češi přišli na Daruvarsko už v polovině 18. století a systematické stěhování pak trvalo více než 50 let. Dnešní čeští obyvatelé jsou vesměs potomci drobných zemědělců, kteří v této oblasti získali zanedbané pozemky a dokázali je svoji prací zúrodnit.

Z Varuvaru přišel do České republiky před deseti lety i mladý šéfkuchař jedné známé slánské pizzerie Nebojsa Vujič. Křestní jméno Nebojsa je v Chorvatsku stejně běžné jméno jako u nás Josef nebo Tonda a je v něm vlastně skryto přání rodičů, aby z malého chlapečka jednou vyrostl pořádný chlap. A v případě šéfkuchaře Vujiče se toto přání splnilo vrchovatě.

Od kdy žila Vaše rodina v Chorvatsku?

Do Varuvaru přišel děda z matčiny strany někdy v minulém století ještě jako dítě. Kdy to přesně bylo, to nevím. Ve městě žije kromě Chorvatů a Srbů také okolo pětadvaceti procent Čechů. Já jsem se narodil 21. prosince 1974. Maminka chodila ještě do české školy, kterých je ve městě několik, ale já jsem už chodil do školy chorvatské. Tatínek byl Srb, ale doma se mluvilo převážně česky. Národnosti se tu dříve nějak neřešily a ani jsme nikdy neuvažovali o tom, kdo z kamarádů je Srb, Chorvat nebo Čech. Prostě jsme se považovali za Jugoslávce a myslím si, že jsme prožili docela normální šťastné a spokojené dětství. Stejně tak se neřešilo ani náboženství, matka byla katolička, otec zase jako Srb vyznával pravoslaví. Pokud se týká Čechů, tak díky velké české menšině se zde česky všude běžně domluvíte. Ve Varuvaru je „Český dům“, česká škola Jana Amose Komenského, Školka Ferdy Mravence, knihovna Franty Buriana a české relace vysílá dokonce i místní rádio Daruvar. Kromě toho se zde v místním pivovaru vaří i staročeské pivo s názvem „Staročeško pivo“.

Čím jste chtěl být?

Po základní škole jsem začal studovat na dopravního technika a měl jsem v úmyslu po maturitě tuto práci také vykonávat. Jenže přišla devadesátá léta a rozpad bývalé Jugoslávie. Následovaly nepokoje, které bohužel zachvátily velkou část území a dotkly se vlastně i našeho města. K uskutečnění mých plánů už nedošlo, a protože můj bratr byl profesionální kuchař, zasvětil mne do své práce a já se postupně přeorientoval na pohostinství.

Jak se válečný konflikt dotkl Vás a Vaší rodiny?

Nerad o tom mluvím, protože to nebyla příliš veselá doba. Krátce před vznikem konfliktu jsem měl nastoupit vojenskou prezenční službu, ale i když jsem se vojně vyhnul, následujícím událostem jsem se vyhnout nemohl. Naše mnohonárodnostní oblast byla vystavena velké propagandě soupeřících stran a člověk, který až doposud žil v klidu a pohodě se svými sousedy byl chtě-nechtě vtahován do sporů, kterým ani příliš nerozuměl. Najednou se začala vytrácet vzájemná důvěra a lidé začali na sebe sočit a nenávidět se – a to především pro národnost, k čemuž se přidalo svým způsobem i náboženství. Každý se domníval, že právě ta jeho strana má pravdu a při našem jižním temperamentu to je jen krůček k sáhnutí po zbrani. A pak už – buď zabiju já, nebo budu zabit sám. Měl jsem kamarády jak Chorvaty, tak i Srby a najednou jsem byl jako mezi mlýnskými kameny, protože bylo těžké se postavit na některou znesvářenou stranu. A to mě upřímně štvalo, nehledě k tomu, že jsem v této občanské válce přišel o bratrance z otcovy - tedy srbské - strany. To vše jsme cítili jako křivdu a zbytečné hazardování se životy.

Byl to důvod pro Váš odchod z rodné země?

Když se to tak vezme, tak určitě to jeden z důvodů byl, protože jsem toužil hlavně po klidu. Nakonec jsem se rozhodl s bratrem vrátit do země, odkud pochází moje rodina – tedy na Moravu, kde máme příbuzné, a před deseti lety jsem se odstěhoval do České republiky. I když státní příslušnost mám stále chorvatskou, tak vzhledem ke svému českému původu chci stejně časem požádat o české občanství.

Jaké Vás čekalo přijetí?

Nemohu si stěžovat. Práce jsem se nebál a měl jsem co nabídnout. Výhodou určitě bylo i to, že jsem se domluvil česky. Nejdříve jsem pracoval v Praze, kde jsem potkal i svou budoucí ženu Irmu, která pochází z Bosny. Tam byla válka obzvláště zlá a Irma proto před ní odtud doslova utekla. Spolu jsme se seznámili v restauraci, kde jsem vařil a kam ona chodila. Jsme spokojeni, že je tu klid a že se nám docela slušně daří. V Čechách se narodila i moje šestiletá dcera Isidora, která půjde po prázdninách už do školy. A také doma mluvíme česky.

To znamená, že dcera půjde do školy ve Slaném. Jak se Vám Slaný líbí?

Slaný se mi docela líbí, protože jsme tu našli nový domov a rádi bychom tu zůstali natrvalo. Mám tu dobrou práci a myslím si, že Slaňáci si na naši pizzerii docela zvykli a rádi chodí na naše italské speciality.

Vracíte se někdy domů do Chorvatska?

Do Chorvatska jezdíme už jen vlastně jako na návštěvu - tak jednou dvakrát do roka. Někdy jezdíme k rodině, jindy zase za odpočinkem k moři, kousek na jih za Makarskou. Přestože to dnes v Chorvatsku už vypadá úplně jinak než v devadesátých letech a vše se postupně vrací do normálu, přece jen naše vzpomínky na tuto dobu zůstávají dost smíšené. Právě tu skutečnost, že jste se přibližně ve stejné době dokázali se Slovenskem rozejít po vzájemné dohodě bez bratrovražedných bojů, dokážu ocenit. Určitou nadějí je sjednocená Evropa a snad i rovnoprávnost jejich členů. Proč by nemohly vedle sebe žít různé národy a každý ať si žije po svém, ale stejnou svobodu ať dopřeje i těm druhým!

Vladimír Rogl
02. 07. 2009, 15:50

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.