• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ministr Čepička poslal slánského učitele Vladimíra Bosáka dříve z vojny

Vladimír Bosák dnes. Na procházce městem Slaný. Foto Sláva Pilík

Když přijdete do základní školy a půjdete se například při zápisu, či prvním rozdávání vysvědčení podívat do třídy, zpravidla a zcela automaticky očekáváte, že prvním pedagogem malých prvňáčků, ale i druháků či třeťáků je žena. Je tomu tak již mnoho desetiletí, ale vždy tomu tak nebývalo. V padesátých letech 20. století bylo učitelů málo a tak není divu, že v prvních třídách či jednotřídkách jste mohli najít i muže. Bylo tomu tak i v případě dnes již učitele na odpočinku Vladimíra Bosáka. Dokonce ho musel kvůli nedostatku učitelů pustit dříve domů tehdejší ministr obrany Čepička.

Rodák z Kvíčku, nyní bydlící ve Slaném, zasvětil učitelskému povolání celý svůj život. Učil ve Zvoleněvsi, Pozdni, v Beřovicích. Odtud ho přeložili do Klobuk, kde zůstal celých 32 let. Učit začal již po maturitě a zároveň studoval dálkově pedagogickou fakultu. Učitelování ho prostě oslovilo tak, že od něj už nikdy neodešel.

Jak jste se k učitelskému povolání vlastně dostal?

Učitelem jsem chtěl být už když jsem chodil na základní školu či studoval slánské gymnázium. Hned po maturitě jsem se přihlásil a šel učit na základní školu do Zvoleněvsi. Přitom jsem studoval pedagogickou fakultu v Praze. Zpravidla jsme my studenti - kantoři učili v pondělí až čtvrtek. Já ale chtěl učit co nejvíce, tak to bylo od pondělí do pátku a v sobotu jsem jezdil na přednášky a studoval. Bylo to hodně náročné, ale byl jsem mladý a chtěl být učitelem, tak jsem to zvládl.

Jaké to bylo učit v jednotřídce?

To byla vlastně společná první až čtvrtá třída. Bylo třeba mít všechno hodně připravené. Tak sedm až osm minut měly tři třídy samostatnou práci a učitel se prakticky učil s jednou ze tříd. Během 45 minut hodiny musel zvládnout všechny ročníky vystřídat. Bylo to hodně těžké, ale já jednotřídku zas tak často neměl, spíše jednotlivé třídy na prvním stupni. Na Slánsku bylo ale jednotřídek hodně a ty pedagogy, kteří to dlouhá léta zvládali, skutečně hodně obdivuji. Je ale pravda, že jsem většinou učil děti od šesti do devíti let a hodně mne to bavilo. Jen určitou dobu jsem byl na druhém stupni, kde jsem vyučoval po jednotlivých třídách pouze dějepis a český jazyk.

Kdy jste vlastně nastoupil do učitelského povolání?

Loni už to bylo padesát let, kdy jsem začal učit. Ve Zvoleněvsi jsem byl tři roky, pak jsem šel na dva roky na vojnu. Tu nám protáhli o půl roku, ale protože bylo tehdy málo učitelů, vydal ministr obrany Čepička rozkaz, že učitelé mohou jít domů o čtyři měsíce dříve. Nejdéle jsem učil v Klobukách, kam jsem nastoupil po několika letech služby v Pozdni a Beřovicích. Hodně vzpomínám na ředitele Jindřicha Knihu, který byl výborný člověk, ale už není mezi námi.

Dokážete spočítat kolik jste vlastně učil během svého života žáků?

Ve třídách bylo zpravidla kolem 25 žáků, ale například ve Zvoleněvsi jsem měl třetí třídu a v té tenkrát bylo 38 žáků a žákyň. Kolik jsem jich učil, to vlastně ani nejde odhadnout, ale bylo jich za celý život pochopitelně velice hodně.

Vzpomenou vaši žáci na svého učitele a poznají vás ještě?

Ano a je to velmi milé. Asi tak třikrát do roka chodím na srazy žáků ze základních škol, kteří mne stále zvou. Oni mne poznají vždycky, se mnou je to naopak horší. Ale když mi připomenou jméno, tak si zpravidla vzpomenu. Zrovna před 14 dny (rozhovor byl natočen v listopadu minulého roku - pozn. autora) mne pozvali bývalí žáci z Vraného. Ti právě patřili do základní školy v Klobukách.

V současné době se často povídá, jak to mají učitelé ve školách těžké. Mnohde jsou žáci dokonce i nebývale agresivní či neposlušní. Jak to bylo tenkrát a byl jste přísný učitel?

Myslím, že to bylo klidnější. Snad to bylo přísnější výchovou ve společnosti i v rodinách. Já když přišel poprvé do třídy, tak jsem začal většinou přísně. Ovšem, jakmile jsem viděl, že si začínám se žáky rozumět, byl jsem stále tolerantnější.

Jaký byl tehdy, když jste začínal, učitelský plat?

Když jsem začal, pobíral jsem plat 3200 korun, ale to bylo ještě před měnou, takže je třeba to vydělit pěti. Ale myslím, že jsem s tím docela dobře vyšel. Nejsem příliš náročný, nakonec i nyní nemám problémy. Možná i proto, že jsem byl celý život sám - prostě starý mládenec?

Proč jste se neoženil?

To víte, že jsem měl v mládí známost, ale pak jsme se rozešli a já už neměl pomyšlení na jinou. Nemám děti a tohle mi vlastně nahradili moji žáci po celý můj život.

Jak vůbec na své žáky vzpomínáte a zažil jste s nimi také krušné chvilky?

Já na školu a žáky nemůžu dopustit. Když budu mluvit o Klobukách, kam jsem přišel už po devíti letech praxe, měli jsme tam výborné vztahy jak v pedagogickém sboru, tak se žáky. Nejvíce jsem učil český jazyk, dějepis a zeměpis. Ale také tělocvik, protože na prvním stupni jsme v jedné třídě vlastně učili všechno. Jednou, když jsme s kluky hráli fotbal, nějak jsem upadl a nakonec skončil v nemocnici, kde mi museli operovat koleno. Moji žáci za mnou pravidelně chodili, aby se zeptali, jak se mi daří. To jsou okamžiky, které v tu chvíli ani nedoceníte a moc mne to tenkrát těšilo. Krušné chvilky se pro ty dobré spíš zapomínají, jen tak vzdáleně si vzpomínám na příhodu z jednoho školního výletu, kdy se mi dva kluci ztratili v Rožnově pod Radhoštěm. Třída měla volno na prohlídku města a oni ještě půlhodiny po době návratu nebyli. Pak se ukázali s tím, že byli restauraci na kafi. No asi to spíš bylo pivo - ono jim už bylo přes třináct, ale kdo by to vyšetřoval. Vynadal jsem jim, ale kdyby věděli, jakou jsem měl tehdy radost, že je vidím.

Jak se díváte na současné dění a co vlastně v důchodu děláte?

Všechno kolem sebe sleduji, ale samozřejmě nijak do toho nezasahuji. Na to jsou tu povolanější lidé. Jsem rád, když se potkám se známými nebo i se svými žáky. Proneseme pár slov vzpomeneme, poptáme se na zdraví. To mi, naštěstí, stále slouží a to je mé přání i do budoucna.

Aby si zdraví uchoval, podniká učitel Vladimír Bosák často dlouhé procházky do okolí Slaného. Má o dva roky mladšího kamaráda, se kterým společně jdou třeba až do Nelahozevsi, do Olovnice i jinam. Zpravidla to bývá za den i deset či dvanáct kilometrů. Aby učiteli z Klobuk Vladimíru Bosákovi zdraví co nejdéle dobře sloužilo, to mu přejeme do dalších let i my. Vždyť v únoru příštího roku se dožívá osmdesátiletého životního jubilea.

Sláva Pilík
02. 03. 2010, 14:12

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.