Pohled na nový Pecínov z místa, kam až sahala obec. Foto Zdeněk Tvrdek
Mám před sebou mapku z roku 1907 ukazující jak tehdy rozsáhlé bylo území spravované Okresním hejtmanstvím Slaný. Zahrnovalo nejen Slánsko ale také Novostrašecko, Velvarsko i s Kralupy nad Vltavou. Kolega Libor Dobner má obce a města bývalého slánského okresu zmapovány a v našem Putování přináší jejich historii. Mně potom nezbývá nic jiného, než vyrazit do všech těch vzdálených míst a přinést jejich současnost. Dělám to rád, protože je příjemné poznávat nepoznané. Dnes jsem v Pecínově u Nového Strašecí.
Náhoda mi přála, již před nástupem do autobusu v Kladně jsem se poznal s dvěma rodilými Pecínováky. S Libuší Fejtkovou a Karlem Videmanem. Než jsme vystoupili v Novém Strašecí uvedli mě, takříkajíc, do „do obrazu“.
Pecínov má dnes 150 obyvatel žijících v 71 domech. V šedesátých letech minulého století byl nejméně dvakrát větší. Skládal se ze dvou částí: ze současného Pecínova, který stojí ve vysoké stráni a starého Pecínova, jenž začínal za viaduktem železniční dráhy směrem k lesu. Dnes už ho nenajdete. S rozvojem těžby lupku zanikl. Postihl ho stejný osud jako mnohé hornické obce a města na Mostecku, byl zbourán. Zůstaly jen tři domy.
Paní Fejtková bydlí v Novém Strašecí, kde si její rodina, jako mnohé jiné z Pecínova, postavila nový domek. Vzpomíná, jak nelehké bylo žít v blízkosti dolu. Lupek byl všude. Při dešti se měnil v bláto, které nešlo z bot. Když potřebovala do obchodu, čekala, až pojede kolem náklaďák, jenž v blátě vytvořil brázdu; rychle do ní vstoupila a takhle se dostala do krámu s alespoň trochu čistými botami. V době sucha před praním prádla stříkala prach i na střeše.
Lupek se v Pecínově těží i dnes, ale v menším množství. Národní podnik ČLUZ se změnil v akciovou společnost, zdaleka již nezaměstnává tolik lidí jako dřív. Po instalaci ochranných lapačů se ku prospěchu krajiny změnila kvalita ovzduší.
S paní Fejtkovou jsme se rozloučili v Novém Strašecí. Pan Videman, jenž měl to štěstí, že se jeho dům nacházel v novém Pecínově a tudíž nebyl zbourán, mě doprovodil až do středu bývalé osady. Vyprávěl, jak šikovní mistři dřeva zde žili. Červenkové, Jonákové, Pergler, Stuchlý a další, dokázali ze dřeva zhotovit i umělecké předměty (co všechno dělali je podrobně popsáno v minulých Slánských listech, pozn. autora).
Asi nejoblíbenějším stavením je zdejší hostinec Na Růžku. Nízká podlouhlá budova je v teplých dnech spojena s příjemným posezením venku na lavicích u stolů ze silných dřevěných fošen. Jakoby i tento obrázek dokumentoval šikovnost tehdejších zpracovatelů dřeva. Čepují zde Gambrinus, odpovědným vedoucím je pan Kinkal. V hostinci se konají různé společenské akce, firemní schůze a jiné.
Mne táhne zvědavost dál. Podcházím betonový železniční viadukt, nahoře přefrčel motorák. Otevírá se mi pohled na široký prostor až k lesu. Tak tady stál starý Pecínov!
Z mnoha rodinných domů, které se táhly až k Rynholci zůstaly jen tři. Stojí hned za viaduktem při úzké asfaltce, která dole, asi po 200 metrech, náhle končí. Jakoby ustřižena. Následuje klikatá blátivá cesta na Rudu. Mladá paní z posledního z trojlístku domů mi prozradila, že cesta vede kolem chátrající Staré hospody. Ona to nepamatuje, ale podle jejího tchána, který ví o Pecínově snad všechno, tam prý byly velmi pěkné taneční zábavy. Škoda, že jsem pana Františka Videmana nezastihl. Od pana Blechy, dalšího bývalého Pecínováka, jsem se dozvěděl, že v obci bylo dokonce pět hospod. U Mansfeldů při taneční zábavě jednou hrál slavný orchestr Karla Valdaufa. Bylo tam několik obchodů potravinami, nescházel ani pekař. Hrál se zde výtečně lední hokej, stavěl zde autobus Rakovník – Praha. Podle sčítání lidu z prosince 1930 měl Pecínov 506 obyvatel.
V místech, kde končí asfaltka a začíná obyčejná cesta, nalézá se cvičiště Základní organizace kynologů Nové Strašecí. Za klubovnu slouží bývalý kulturní dům, postavený pílí občanů v akci Z. Vlevo se tyčí komíny a šedé studené budovy šachty. Láká mě stráň výsypky naproti, vysoká víc než dvacet metrů. Je porostlá sporou travou. Pouštím se nahoru, stoupám, boty se boří. Nahoře, co jsem předpokládal: zdevastovaný prostor po těžbě. Ošklivé oprámy, některé plné vody. Navezená zemina s kořeny stromů trčícími vzhůru připomínala měsíční krajinu. Odvracím pohled.
A vidím něco zcela jiného. Ve slunci prozářeném dni je báječné pokoukání na nový Pecínov, rodinné domky a chaty Nového Strašecí, na Rudu. Zapomněl jsem na zablácené boty; napadá mě, co jen krásných hřibů, podborováků, kozáků a jiných skvělých hub tady musí růst. Navíc jsem se zde potkal jen s příjemnými lidmi. V létě sem určitě zajedu…
Zdeněk Tvrdek
11. 03. 2008, 22:15
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.
Určitě ano
42.98%
Spíše ano
17.73%
Spíše ne
15.32%
V žádném případě
23.97%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01