Původ vašich příjmení

VM: ...že by se naplnil poslední odstavec mé odpovědi s "bašnnja"?

A promiňte, měl jsem potíže s PC a s Internetem.

vladimirmates@seznam. cz

Vážená (paní či slečno) Lucie,

nad Vaším příjmením nemusím tentokrát vůbec spekulovat. Vychrlím, co mám v paměti.

1. Vaše hlavní jméno patří podle jednoho ze zakladatelů naší onomastiky, nauky o vlastních jménech. prof. Šmilauera (mého vysokoškolského učitele), do jeho kategorie č 1, té, v níž jsou příjmení odvozená ze jmen osobních či křestních. (Ta »osobní« jsou z předkřesťanské éry jako např. Svatopluk aj.)
2. Základem je ženské jméno (a to je dost kuriózní) Zuzana. To přechýlení ženského jména na syna (může být ve zvláštních případech i na manžela) má svůj důvod: a) otec buď nebyl znám (starý výsměšný obrat zněl: „utopil se ve slámě“), zemřel nebo zmizel. To poslední lze vlastně užít i ve dvou předchozích případech; b) byl to nějaký chudáček (na nějž bylo otcovství hozeno; v tom případě mohl být otcem i feudál či nějaká mohovitá osoba mužského pohlaví); c) otec mohl být i normálního tělesného i duševního vzrůstu, ale manželka ho převyšovala jako Sněžka – dejme tomu – Slánskou horu. Byla natolik dominantní v rodině i v sousedství, zdráhám se napsat "ve společnosti". Čím? To nevím. Mohlo to být lecčím. Zkrátka byla to ona, kdo byl hlavou rodiny - byla-li rodina - případně krkem, jenž tou hlavou suverénně točil. Proto se její jméno, samozřejmě křestní, kdepak byla příjmení, když se objevili první Zuzáci, Zuzaňáci, Zuzíkové či Mařáci, Mařánkové, Maruškové a další?!, přeneslo na děti či na manžela!
3. Samotné jméno Zuzana je hodně vzdáleného původu: pochází z hebrejského šóšanná a znamenala lilii. Prostřednictvím řečtiny se dostalo i k nám, a to hned dvakrát. Jako zmíněné dívčí (ženské) jméno a jako název docela jiné květiny – sasanky. A jak se zmiňuje jazykovědec Kopečný, prostřednictvím maďarského tvaru Zsuzsa i jako nářeční hanácké šuša = označení nepříjemné, nesympaptické ženské osoby (jsou vůbec takové?). 
4. Ještě se ptáte kolik je Zuzíků. Málo, vážená slečno/paní, málo. Něco mezi 40-50, přesněji, pokud to lze vůbec říci (lidé se rodí i umírají) 43. Nejsilněji jsou zastoupeny varianty v podobě Zuzaňák a Zuzánek – hodit je na váhu, zůstanou (váhy) v rovnováze. V obou případech necelé čtyři stovky (Upřesňovat to - viz předpředchozí poznámku v závorce – raději nebudu.)

Nač čekat na víkend, když máme přísloví kdo rychle dává, dvakrát dává. Snad to platí i pro odpovědi. Tahle pro Vás je v této rubrice zaručeně vůbec nejrychlejší.

Jste spokojena, slečno/paní Lucie Liliáková (doporučuji dát si tohle tučně tištěné jméno na zdejších stránkách do vyhledávače; pokud si vzpomínám, odpovídal jsem i na jeho původ), nebo ještě nějaké doplňující otázky?

Příjemný víkend přeje

vladimirmates@seznam. cz

Vážená slečno či paní Očkajová,

V první reakci na Váš dotaz jsem navrhoval „sejít se o víkendu zde“. Jsem tady (se svou odpovědí); doufám, že dorazíte i Vy. Kdo by to jinak četl, že?

Vaše příjmení je poněkud komplikované (v tom se podobá i mnoha jiným). A patří mezi ř í d k á (= málo početná, protože je má pouhých 12 našich občanů a občanek), ř i ď o u č k á. Proto jsem, si pořídil přehled všech, která by se dala z těch či oněch důvodů pokládat za související, ne-li příbuzná, a podívat se jim na jazykové zoubky.

Začal jsem ovšem předpokladem (něčím se začít musí, ne vždy se podaří trefit hřebík na hlavičku, nač by jinak byly prsty?!), že by mohlo patřit k některému z toponym, místních jmen, jako jsou názvy obcí, vsí ap.

Vytipoval jsem následující: Očov (Hodonínsko) a Očová a Očkov (Slovenská republika). V první dvou jsem postrádal souhlásku -k-. Ze seznamu příjmení - tomu Vašemu nějak blízkých – jsem k nim přiřadil: Očovaj a Očovan (obě mají rovněž jen po 10 nositelích). A také Očovský (12 nositelů). K zmíněnému Očkovu by se jako tzv. obyvatelské docela hodilo Očkovský (4), v polské podobě Oczkowski (11). Pojmenování »obyvatelské« proto, že se tam první nositelé buď narodili nebo tam před přestěhováním někam jinam bydleli.

Nelze tedy zcela vyloučit, že by mezi ně mohl patřit i Očkaj. Ale zdůvodnit to nedokážu. Pátrá se dál...

Často zdůrazňuji, že všechna vlastní jména (psaná na začátku malým písmenem) byla původně výrazy obecnými (psanými malým).

Takovým blízkým obecným výrazem našemu příjmení je bezesporu „očko“. To bylo nejednou užito jako přezdívka (která přerostla v druhé jméno, později v tzv. příjmí)pro osoby jednooké nebo s jedním okem nějak postiženým, znetvořeným ap. Očků, včetně psaných postaru jako Oczků (stejně tak se píší i dnes v polštině) máme povícero. Celkem na 160. Ti všichni by tedy patřili do kategorie „podle vlastností tělesných a duševních“.

Prostor, kde žijeme, je místem, v němž se křížily přinejmenším tři různé kultury: slovansko-česká, německá a židovská. To se také výrazně projevuje, pokud jde o příjmení našich spoluobčanů. Kromě toho jsme měli a máme i své sousedy. Není Vaše příjmení rovněž nějak poznamenáno tímto prostředím?

Ve staročeštině existovalo sloveso „očakávať“. Ve valašském nářečí máme i dnes „očkávať“ v očekávaném významu „čekat, očekávat, vyčkávat“. Nemohl být do dnešního Očkaje promítnut hodně komický fakt, že ten rozkazovací způsob (očkaj!, očkaj! očkaj!) se stal do omrzení opakovaným slůvkem v ústech někoho, komu jej poté sousedé přilípli jako charakteristiku? Nevyloučil bych to. Máme přece řadu podobných. Např. příjmení Nechoďdomů (17 mužských nositelů), Skovajsa (220), Osolbsobě (30) a dalších a dalších.

A co takový ruský výraz „očki“ pro brýle? Znamenal by někoho nápadného s brýlemi (protože měl něco, co druzí neměli!) nebo s nápadnými brýlemi (jestliže už tenhle vynález byl rozšířen). Nemohla by to být přezdívka pro někoho „obrýleného či brýlatého“?. Pravda ovšem je, že žádné ruské příjmení mezi těmi rozšířenými (na rozdíl například od maďarských“) nenajdeme. Spíše tedy ne!

Za nejbližší příbuzná jména svou grafikou pokládám příjmení Očkay (náslovnou slabikou už počeštělé; rovněž s jen několika málo držiteli) a Ocskai (v podobě evidentně původní).

Čímž jsme se dostali k našim někdejším bezprostředním sousedům (svého času jsme žili dokonce ve společném dvoustátí s názvem Rakousko-Uhersko). Zbývá udělat tečku. Jaký je obsah tohoto maďarského pojmu jako obecného výrazu? Co kdysi mohlo znamenat? Podle mě je základem současný výraz ócska. Jeho obsahem je něco starého, opotřebovaného, jinými slovy „veteš“. Ócskas je vetešník. (A ócskapiac = bleší trh.)

Nakonec tedy jde o „příjmení z kategorie „stav a zaměstnání“? Patrně ano. Nejspíš ano.

Nemusíte se hned urážet pro předpokládané povolání některého z prapředků, po němž jste snad zdědila současné jméno. Moc dobře si vzpomínám, že člověk, který byl na společenském žebříčku mnohem níž, říkali jsme kůžičkář (po vsi se rozléhající haaadry, kůůžéé!), měl v širém okolí nejhezčí dům. Tenkrát na vsi málo vídanou a o to víc obdivovanou „vilu“.

A co tomu říkáte Vy, paní či slečno Očkajová/Vetešníková?

Bezporuchové strávení tohoto traktátu (k jinému ani není důvod) a dobrou noc přeje

vladimirmates@seznam.cz

Vážený pane,

odpovídám v termínu, jak jsem slíbil, ale... odpověď by pro mě byla jednodušší a pro Vás přesnější a přesvědčivější, kdybych věděl i něco o dalších případných tvarech Vašeho jména. Jestli jste už pátral v matrikách po svých předcích a narazil na další podoby, sdělte mi je, prosím.

Přesně ve tvaru, který uvádíte – tedy Resnar – jsem jméno nikde nenašel. Sdělte mi, prosím, kolik lidí (příbuzných evtl. dalších s tímto příjmením znáte, protože v celostátním seznamu občanů nejste (!).

Pokud jde o původ Vašeho příjmení (a zvláště o jeho obsah, někdejší význam), existují v podstatě dvě možnosti. Obě ovšem ukazují na řeč našich západních sousedů – na němčinu.

Tou první je možná souvislost s pojmy Rose, Rosen- (Rosental, tj. Růžovéúdolí aj. aj.). Nejspíš tedy šlo o tzv. jméno obyvatelské, podle toho, kde Váš prapředek bydlel; o míst, jež mělo v názvu právě královnu květin – růži. Takových míst je v Německu, Rakousku, Švýcarsku, případně v dalších zemích velká spousta.

Druhou možností pak je vztah k možnému povolání Vašeho předka. Čili k zaměstnání, jež souvisí s koňmi – s Rössnerem. V němčině je samozřejmě „kůň“ – Pferd, ale překlad jejich výrazu Ross, jenž má stejný význam, zní dnes hodně vznešeně, totiž „oř“. Člověk nazývaný Rössnerem mohl být jak čeledínem, jenž se staral o koně, tak i „koňař“ (chovatel či handlíř s nimi), ale třeba i povozník.

Mohu tedy na závěr pouze shrnout: V našich poměrech poněkud pozměněné jméno Rosner či Rössner na Resnar ap. tkví buď německý výraz pro „růži“ nebo pro „koně“ (oře). Němci dnes užívají pojem Ross spíše pro koně jezdeckého.

Nic podstatnějšího ani přesnějšího Vám říci nemohu. Snad jen ještě to, že maličko pozměněné Resner (od toho Vašeho) užívá 75 našich občanů, zatímco poněkud více počeštěných Reznerů jsou u nás více než dvě stovky.

Tož, takovým způsobem, pane Resnare, mohlo vzniknout Vaše příjmení.

vladimirmates@seznam.cz

Omlouvám se, odpověď jsem zpracoval minulý týden, ale zapomněl jsem ji umístit na Internet. Zde je...

Milá slečno či paní (?)

rovněž i Vám hezký dnešní den. Doufám, že Vám ho nezkazím... Chcete »něco málo«. Když málo, tak málo, leč hutně a (chutně?).

ad Míšek

Telegraficky: Mikhaél > Michal > Míša > Míšek. To první je původní (hodně stará) hebrejská podoba. Z ní vzniklo biblické osobní jméno. Michal. (Je to i jméno jednoho z archandělů.) Dnes je ovšem registrujeme hlavně jako jméno křestní. Jeho domácká podoba -víceméně eufemistická až mazlivá je Míša. Její další varianta s použitím deminutivní, zdrobňující, přípony –ek je Míšek (vrácený do mluvnického mužského rodu). Ten se stal, jako tak mnohá křestní, i příjmením pro třináct stovek nositelů! (Jeho častější domácí ekvivalent v podobě křestní Míšánek jako příjmení vůbec neexistuje. Další varianta Mišáček má pouhých pět mužských nositelů!)

Prapůvodní obsah jména Mikhaél tvoří, jako mnoho dalších hebrejských jmen, celou větu: „Kdo jako Bůh?“. Je to otázka zpola řečnická, zpola napovídající, že nikdo!

ad Trapp

Také druhé příjmení, na něž se ptáte, není českého původu (už ta dvě –pp!), přestože s jedním –p a s malým písmenem na začátku, nám je ten výraz důvěrně známý. Užíváme ho, jak se dříve říkalo, »o celej hřebík« dnes spíše »hafo«, že?

Trap je – i podle současných slovníků – koňský klus, trapem tedy znamená klusem, ale já bych spíše řekl, že »fofrem«. Co o tom soudíte Vy? »Být v trapu« je toho spíše důkazem než negací. Vždyť to znamená být hned pryč, fuč apod. A pak je zde ještě známý i neznámý (jak pro koho) traper. Hledejte si ho ale v současných slovnících, i když dobrodužné knihy minulosti ho důvěrně znaly. Byl a je to zkrátka zálesák, lovec kožišin, respektive zvířat, co ty kožichy nosí jako své přirozené oblečení. Ale to jsme zabloudili v jazykových houštinách až někam do angličtiny...

„U Trappa jako podstatného jména přeneseného na osobu člověčí jest se nám zastaviti a nějakou dobu prodleti,“ řekl by asi pan učitel Vašeho dědečka. Proč? Protože musíme do němčiny...

Německé příslovce trapp znamená „rychle, honem“, jako u nás. Jak by ne, když jsme je převzali i s jeho významem. Člověk tak nazvaný by tedy mohl být podle vlastností tělesných, někým rychlým, hbitě mluvícím, svižně se pohybujícím až těkajícím z místa na místo, snad i trochu do větru, takovým, kterému prapředci říkali fučík, zkrátka aspoň trochu i bláznem.

Tahle „teorie“ se mi zdá být spíše podpořena i jazykovým příbuzným Trappe, což je v překladu „drop“ – charakterizovaný v definicích jako „rychle běhající stepní pták“.

Od vyložené němčiny však můžeme couvnout až na rakousko-českou půdu v dobách Josefa II. Jeden z patentů česko-rakouské kanceláře nařizuje, že „poddaný podezřelý ze zločinu, musí být zadržen dráby“ . (To zadržen dráby je v originálu z r. 1776: „durch den Trapen“.)

Tedy Trap(p) bylo označení oné osoby jednající ve službách obecních či panských (knížecích). Přesvědčivý důkaz pro další výklad Vašeho příjmení.

To nejhorší ovšem – po nesmělém naznačení na začátku - však přijde na konec. Je z literatury německé, historické, přestože se jedná o nadávku. Ve starém jazyce zvaném středohornoněmčina výraz trappe“ znamenal „hlupáka“ a „blázna“. A zřejmě byl předlohou pro naše zpanštělé úředníky a všechny ty „pány France“, pro něž byl sedlák „troup“. (Další oblíbenou nadávkou bylo „selský hřbet“.) Odtud byl jen krůček k dobromyslnějšímu „troubovi“.

Věru, pozoruhodný výboj od „člověka rychlého“ přes drába a troupa k hlupákovi, bláznovi a troubovi, co říkáte? Uvažte: a to všechno skryté v jediném příjmení!

Doufám, že nezoufáte a neuvažujete o žalobě. Já jsem přece vůbec neřekl, co z toho, co jsem řekl, by se mohlo hodit na Vašeho praprapředka!

Nic ve zlém a hezký víkend.

Tečka za Trappem: Dobrý večer, moc děkujeme za odpověď. Byla opravdu vyčerpávající. Ale aspoň si naše děcka mohla vybrat původ pro svého praprapraděda. Klukům se samozřejmě líbil "lovec kožešin" i "rychle běhající stepní pták", manžel je neustále tak trochu v trapu, tak na něj sedí to první a já, já si občas u nás doma připadám jako ten řečený "dráb". Ale spíš jsem "blázen", který si myslí, že u pubertálních dítek něco změní....Tak jste to vlastně trefil úplně přesně. :-)  Můžete si oddechnout, žaloba se nekoná :-D  Moc děkujeme a přejeme krásné podzimní dny :-)  S pozdravem

S. Trappová s rodinou :-)

vladimirmates@seznam.cz

Vážená paní či slečno (?),

slíbil jsem, že dnes odpovím...

ad Vi(í)toch

Nejsem si jist, zda se ptáte na příjmení Vitoch či Vítoch. Koneckonců je to důležité, jen pokud jde o různý počet nositelů. Obě jsou hodně ř í d k á (málo početná). Vitochů je necelá stovka, těch s dlouhým –í- dokonce jen něco málo přes dvacet. Obě dvě jsou odvozena z dnes křestního jména Vít. Jedná se o odlišení jeho jednotlivých nositelů (v jedné lokalitě bývalo Vítů více). A také o jeho domáckou neboli hypokoristickou podobu. K základnímu jménu byla připojena běžná přípona –och.

Příjmením Vít se zabývám poměrně obsáhle ve své knížce Jména tajemství zbavená, 1. díl (heslo Vítek, s. 280 a násl.). Snad ji budou mít u Vás v knihovně. (Kdyby ne, ozvěte se.) Proto k původu jména jen s největší stručností. Latinská podoba Vitus, z níž pocházejí i další, např. něm. Veith, angl. Guy... se spojuje s obecným výrazem vita = život. A výklad zpodstatnělého přídavného jména pak zní: živoucí, živý (z toho vyvozené radostný, veselý), cizím slovem vitální.

ad Dekoj

už včera jsem projevil pochyby, že Vám budu moci poskytnout přesvědčivou odpověď. Otevřel jsem řadu odborných knížek (ani Vám nebudu říkat kolik!), ale dál než ke spekulacím jsem se stejně nedostal. Vaším jménem se zkrátka nikdo seriózní (ani neseriózní, pokud vím) nezabýval. Však také u nás nežije ani celá stovka občanů s tímto jménem!

Alespoň něco Vám však sdělit mohu.. Berte to však jako podmíněné, nedokázané. jen m o ž n é .

a) Mohlo by jít o souvislost se staročeským osobním jménem v jeho nejstarší podobě Ďaka. To je zakonzervováno v první dochované písemné zmínce o městě Děčínu (Ďaczin = Ďakův hrad z r. 1 128). Nejenom tam, ale i v pozdějším tvaru Děk či Děka v Děkovu (= Děkův dvůr) na Rakovnicku či názvu Děkovka (Litoměřicko).

Ztrátu měkkosti (onoho –ě-) vysvětlit nedokážu. Rovněž přípona –oj (přivlastňující?) je jak ve staré češtině, tak i v pozdějším jazyce málo frekventovaná.

b) Není vyloučena ani souvislost s ruským „dikij“ = divoký jako charakteristika povahy Vašeho praprapředka... Jazykovědci totiž obvykle zdůrazňují, že mnohem důležitější při rozboru daného výrazu (včetně jména) je postavení consonant, souhlásek, než samohlásek, vokálů. Což by v našem případě „sedělo“: d-k-j, že?

c) Při genealogickém studiu (pořizování rodopisu) se mohou ukázat další tvary jména, které povedou k cíli.

d) Vím, že jsem Vám moc nepomohl..., tentokrát to však nebylo v mých silách. (A než jsem skončil tuto málo uspokojivou odpověď, objevily se další dotazy. Ach jo!)

Zdraví

vladimirmates@seznam.cz

kdyby Váš tchán otevřel mou knížku (Jména tajemství zbavená, I. díl, str. 190), byl by našel. Tam se tímto příjmením zabývám poměrně zevrubně. Zde jenom stručně...

1. Pánek mohl být potomek někoho, kdo se jmenoval Pán. (O zdrobnělinách podrobně píšu ve stejné knížce u hesla Adámek.) 2. Někdo, kdo do omrzení opakoval „já pán – ty pán“ a podobná úsloví s „pánem“. 3. Taky někdo, kdo si na pána hrál (vychloubač ap.). Konečně – a to bych pokládal za hodně pravděpodobné - může jít o zkrácení křestního jména Štěpán. (Štěpán byl tzv. prvomučedník.) Druhá slabika byla vytržena a přiřazena k ní běžná přípona –ek, jež je typickým sufixem našich deminutiv čili zdrobnělin. Tento jev není nijak výjimečný. Viz např. příjmení Touš (< Matouš, ovšem bez jakékoliv přípony) či Toušek (z téhož zdroje s užitím uvedené přípony).

2. Jak se moje vysvětlení Vašemu tchánovi zamlouvalo? Dáte mi vědět?

3. Pozdrav z nedělního večera Vám oběma.

vladimirmates@seznam.cz

Slabý, nebo Silný, vážený pane, takové dilema nabízí Vaše příjmení, takový ambivalentní čili dvojí výklad, notabene naprosto antagonistický čili protikladný může být jeho obsah. Jak je to možné? Je to, jak uvidíte, je-li Váš zájem nikoliv pouze povrchní, ale hlubší a opravdový, docela možné. Musíte mít ale dost trpělivosti a dočíst až do konce...

Případ první. Kdyby se Vaším příjmením zabýval německý jazykovědec, případně i jakýkoliv nefilolog ohánějící se ovšem německým jazykem, byl by hotov natošup. V této řeči je výraz schwach („sch“ se čte „š“) naprosto běžný a znamená „slabý“ (o dalších významech raději pomlčím). A k tomuto německému pojmu mohla být u nás připojena přípona –ula (jako v případě Matula) a bylo by, jak se v posledních letech říká, „vymalováno“. Výklad by pak zněl, že jde o jméno z kategorie „podle vlastností tělesných a duševních“. A že prapředek byl podle toho: „slabý, nemocný či nějak jinak neduživý člověk“. Ale pro takové máme dnes dost rozšířené příjmení v originální domácí české podobě Slabý. (Má více než tři tisíce nositelů a zaujímá v tabulce těch nejčastějších 437. místo.)

Případ druhý. Existuje však i druhá možnost. Preferuje ji např. prof. Josef Beneš, když se zamýšlí nad „zdánlivě německými příjmeními u Čechů“. Tuto skutečnost dokládá mnoha zajímavými příklady, mj. i Švachem. Podle něj se jedna a táž rodina v záznamech z r. 1760 píše jako Svach, v r. 1789 dokonce Schwach, ale „v poslední generaci už jako Švach“. A zároveň dokazuje, že její jméno nemá nic společného s německým původem, nýbrž že jde o derivaci, odvození, od staročeského osobního jména Svatoslav. A má pro své tvrzení i přímý důkaz z jednoho velmi starého dokumentu (r. 1370). V něm se uvádí „Svatoslav či Svach ze Soběslavi...“. (Ne tak přesvědčivý je Benešův doplněk, že později se S- změnilo na Š-.)

Dodal bych, že jiní Svachové/Švachové mohli být stejným způsobem zkráceni (a doplněni častou přípoy –ch) i z jiných starobylých jmen, jako Svatopluk, Svatobor, Svatomír...

Švach tedy může být i dalším výchozím bodem pro příjmení Švach, Švácha, Švacho i Švachula. Jako nacházíme v předchozích přípony –a, -o, jde v posledním případě o sufix –ula. (Stejně viz Matula < z Matěje, Matyáše či Matouše.) A existuje i velmi řídké ( v jazykovědě = málo početné) Švachouček, možná ze stejného základu, možná je moravskou nářeční zdrobnělinou od „švagra“. (Všechna tato jména mají dohromady na třináct set nositelů.)

Zastavme se u oněch uvedených staročeských osobních jmen (ještě předkřesťanských). Prof. Šmilauer se o nich zmiňuje, že jsou to kompozity, složeninami, a to ze dvou základů (původně určenými nikoliv pro prostý lid). A dodává, že to byl už praevropský způsob pojmenovávání. (Byli jsme tedy, alespoň v tomto směru Evropany už dávno.) Oba články, z nichž byla kompozita tvořena, měly v pradávnu (v době víry v jejich magickou moc a sílu)svůj konkrétní význam...

Ono „–slav“ (samozřejmě související se „slávou“) bylo podle něj nejčastějším zakončením takových jmen. A první část „Svat-“? Není zapotřebí žádné námahy, abychom je i po mnoha staletích spojili s dnešním pojmem „svatý“. Ale mýlili bychom se, kdybychom s formou ztotožnili i obsah. Ve staré češtině, lépe řečeno ve staré slovanštině (protože tento výraz není součástí pouze naší slovní zásoby) znamenalo něco docela jiného: silný.

Starodávného Svatoslava lze tedy přiřadit mezi tzv. jména přací, cizím slovem predestinační čili předurčující osud. A interpretovat je zhruba takto:

„Ať je (toto naše dítě) slavné svou silou!“

Konečná podoba příjmení Švachula (a jeho snad dnes trochu hravé a žertovné vyznění) je už výsledkem novočeského formování při rozlišování a individualizaci stejnojmenných jedinců.

vladimirmates@seznam.cz

P. S. Rád bych znal Vaši reakci na tento výklad, případně i to, co se o příjmení tradovalo ve Vaší rodině. Dík. VM

já nevím, jestli se to vůbec smí. Abych si nakonec nerozlil ocet u všech kantorů a školních inspektorů, co jich jen v ČER je?!

Ale budiž...

Původ Vašeho příjmení by měl být jednoduchý. Podle profesora Šmilauera (jednoho ze zakladatelů naší onomastiky, nauky o vlastních jménech) patří do skupiny těch, jež byla odvozena „podle původu“. Tedy podle názvu obce, kde se jeho první nositelé narodili, nebo aspoň bydleli, než se přestěhovali někam jinam. A v tom novém „jinde“ jim začali říkat po rodišti či předchozím bydlišti.

To základní prozrazuje přípona (vlastně hned dvě!)Vašeho jména: „-ský“. Ze školy možná znáte i její latinský název sufix. Ta je totiž pro tuto kategorii typická. Předcházející „-ov“ je pozůstatkem zamlčeného či vypuštěného výrazu „dvůr“. Podle toho např. Pacov byl někdejší „Pacův dvůr (ve smyslu hospodářství, statek“) atd.

Stačí tedy najít odpovídající toponymum, místní jméno, v daném případě Tajov, a budeme vědět, odkud vítr fouká, jinými slovy: odkud ti první Tajovští pocházeli, odkud se přestěhovali (nebo byli spíše přestěhováni) někam jinam. Tak budeme mít dostatečně přesvědčivý důvod i pro všechny předchozí řádky.

Nahlédnutím do nejrůznějších lexikonů a adresářů se jmény sídlišť v Čechách, na Moravě i ve Slezsku v nejrůznějších dobách (včetně historické mapy „otce národa F. Palackého) najdeme však v přibližné podobě pouze Tajanov.

Ten však, na základě jazykových zákonitostí, by dal však vzniknout příjmení Tajanovský, že? (V jazyce není všechno logické. Vás Tajovských je téměř 350, Tajanovský, pokud vím, žádný.)

Ani název vsi Tajná nám nepomůže.

Ve slepé uličce však rozhodně nejsme. My starší (lépe řečeno staří) jsme se ve školách – samozřejmě ještě československých (měli jsme přece v letech 1918-1992 společný stát Čechů a Slováků!) - učili o spisovateli, autoru divadelních her a novináři Slováku Jozefu Gregorovi Tajovském. Ten si poslední jméno připojil ke dvěma předchozím (jak se v minulosti často dělo) ještě to podle svého rodiště.

Byl jím samozřejmě námi hledaný Tajov – jak jinak (!) – v okrese Banská Bystrica.

Jeho příbuznou patrně nebudete, ale v podobném vztahu by Vaše rodina mohla být s dalším známým a významným Tajovským. Byl jím Bohuslav Vít T., opat proslulého premonstrátského kláštera ve starobylé Želivi.

P. S. Napíšete mi, jak jste dopadla? Nejste první, kdo mě o tuto službu požádal, ale žádný se dosud neozval. (Inu, málokterý starý mládne, a nevděk světem vládne...)

Úspěch ve studiu přeje

vladimirmates@seznam.cz

Tečka (resp. dvojtečka) za Tajovským 1

Dobrý večer, pane magistře,
chci Vám velice poděkovat za Vaši vstřícnou a rychlou odpověď... Ohromně jste mi pomohl při řešení mého úkolu. Ve škole jsem jen díky Vám dopadla úspěšně...
Co se týče Vámi zmiňovaného Bohuslava Víta Tajovského, opata Želivského, naše rodina s ním v příbuzenském vztahu opravdu je. Vím, že se jednalo o prastrýce mého dědy. Bydlíme v Havlíčkově Brodě, děda pochází z Dolního Papšíkova. Želiv je odsud kousek...
Ovšem v naší rodině máme ještě akademického malíře Karla Tajovského, což je dědy bratranec. Momentálně působí v Pardubicích.

Naše rodina má vůbec štěstí na zvláštní jména. Můj děda (tentokrát z mamčiny strany), původem Slovák (narozen v Rumunsku) měl příjmení Mocezs, při ,,počeštění" tohoto jména prý vzniklo nynější Maček, jehož původ mamka měla kdysi za úkol také dohledat. Našla: Macek = velký hoblík, Maček by měl být změkkčený výraz. Ráda bych si s Vaší pomocí ještě ověřila tuto skutečnost, pokud budete mít čas.

a 2: Bohužel... přijatelné řešení jsme nenašel ani v polštině, ani v maďarštině (s rumunštinou si netykám). O příjmení Macek obšírněji píšu v knížce Jména tajemství zbavená, I. díl. K tam uvedenému bych jen dodal, že v němčině je domácí podobou jména Matěj tvar Matz (z toho i české příjmení Moc). Dík za předchozí odpověď na mé otázky. vm

píšete mj., „více nevím“. Řekl bych, že toho víte dost. Ale jestli to bude stačit na šťastné manželství – to si netroufám. Já vím: na to se mě taky nikdo neptá...

To, že předkové Vašeho budoucího manžela pocházejí z oblasti bývalé Jugoslávie, je – jak říkají dnešní mladí – hotová tutovka.

Z jazykového hlediska to potvrzuji, protože v příjmení Vašeho nastávajícího je pro tamější jména typická přípona –ič. Příjmení je charakteristické patronymum, jméno po otci. (Česká příjmení tohoto typu mají typické sufixy jako -u, -ů, -ův, nářeční je -ůj; např. Havlůj, abychom začali u jména prezidentského, a třeba Vaškůj, abychom skončili u Vás na Moravě u jména známého podvodníka s topnými oleji, jenž je momentálně hledán evropským zatykačem.

Příjmení Mitrič lze tedy vyložit jako „Mitrijův syn“, „syn Mitrije“.

Patrně byste chtěla, abych pokračoval, i když Vám teď už možná svitlo, že?

Mitrij, Mitrije... jsou domácké (v jazykovědě nazývané hypokoristické) podoby oficiálního Dimitrije/Dmitrije. Jde tedy o příjmení vytvořené z původního křestního jména. Tato kategorie je v ČR vůbec nejrozšířenější. Obsahuje zhruba celou třetinu všech našich příjmení. Jak je vidět, lze do ní přiřadit i to z Balkánského poloostrova.

Jak možná víte, všechna vlastní jména (psaná dnes s velkým písmenem na začátku) byla kdysi jmény obecnými (psanými začátečními malými). Jako obecná měla tedy svůj obsah, něco konkrétního znamenala.

Lze se něco dovědět o původním obsahu pojmu Dimitrij?

Řekl bych, že se toho lze dovědět dost. Máte-li zájem, čtěte dál...

Uvedené mužské osobní jméno, po příchodu křesťanství tedy křestní, najdeme i v řadě dalších jazyků: v ruštině, bulharštině, srbštině, češtině, ale i v západních). Má však poněkud nemužský prapůvod.

Je z řeckého Demetrios, což je přídavné jméno v překladu „ten.... co patří Demetře“ čili jednodušeji „Demetře patřící“. Němečtí jazykovědci jdou ve výkladu ještě dál. Jméno Demetrios vykládají jako „Demetřin syn“ nebo „Demetře zasvěcený“. Kdo byla ona řecká Demeter/Demetra, snad znáte ze školy. Pro jistotu: jedna z řeckých bohyň, přezdívaná „bohyně země“, ono „meter“ dává spíše výklad „matka země“. Jindy je nazývaná „bohyní obilí a polních plodin“ či ještě šířeji „bohyní veškeré úrody“.

Co dodat před Vaší svatbou, dosudslečno Krejčová?

Dojde-li k zamýšlenému sňatku s mužem tohoto jména, musíte si dát velký pozor (jako ostatně všechny vdané ženy a všichni ženatí muži na své polovičky). U Vás hlavně připadá v úvahu nedopustit, aby se k němu přiblížila nějaká ta Demeter/Demetra. (U nás jich sice moc není, ale jsou. Velice známá svým příjmením je Gabriela Demeterová, koncertní houslistka a violistka.) Pak by se totiž mohl vymlouvat, že se nedá nic dělat, že je to osud, obsažený už v jeho jménu: „patřící Demetře“. A dodat „nomen – omen“, zná-li to staré latinské úsloví jméno napovídá.

Já, který se jmény už dlouho zabývám, dodám: Jména toho napovídají - i nalžou. (Například jedna z nejhezčích žen na světě se jmenuje Šeredová.)

Rád bych věděl, co řeknete po přečtení těchto řádků... (Nebo bych to raději ani vědět neměl?!)

vladimirmates@seznam.cz

úkol, který mi dáváte, mohu splnit jenom z poloviny. Tato rubrika je připravena odpovídat pouze na dotazy z oblasti jazykovědy, a to té její části, jež se nazývá onomastika, tj. nauka o jménech.

Tedy příjmení Suda vzniklo zkrácením staročeského složeného jména, přesněji osamostatněním jedné jeho části. Takovým jménem mohl být například Bohosúd nebo převzetím prvního článku ze Sudislav.

K onomu Sud- byla připojena jedna z mnoha našich přípona –a.

Jméno tedy nemá nic společného se „sudy“ a jejich výrobci bednáři.

S oním loupeživým rytířem máte - podtrhuji z hlediska jazykovědy – společné jméno.

Vztahy rodů a rodin se zabývá vědecká disciplína zvaná genealogie. (Řazená mezi tzv. pomocné vědy historické.) Znamená to začít zkoumáním rodných listů, pokračuje pátráním v matrikách atd.

Podstoupíte-li toto martyrium, přeji Vám, abyste nebyl přímým příbuzným onoho výtečníka ze 16. stol. Víte, jak by se na Vás dívali Vaši sousedé?! (Já vím, někteří z nich také obdivují zloděje – ty nepřistižené a nechycené, že?) Mnohem příjemnější by bylo být spřízněn s Nikolou Sudovou, reprezentantkou v jízdě na boulích, která má už dvě medaile z mistrovství světa, že?

Zdraví Vás

vladimirmates@seznam.cz

kdyby Vaše příjmení mělo být z kategorie „podle vlastností tělesných a duševních“, bylo by spíše handicapem než předností (myslím - mezi mladými muži, samozřejmě). Vlastně ani ne, protože vždycky se to dá svést na druhé pohlaví. Jméno máte buď po otci nebo po manželovi. (Jak jinak, že?)

Ale ani pro muže (z hlediska žen) takové příjmení nemusí být zrovna na závadu; nelze je brát jako případné vysvědčení jejich... (jistě nemusím dál pokračovat).

Kladete-li teď otázku „proč?“, odpovídám...

Protože existuje i kategorie příjmení odvozených „podle původu (jejich nositele)“. Mnoho Studených mohlo žít v lokalitách s názvy Studená, Studené či Studený a snad i Studenov – odkud se přestěhovali někam jinam. A jejich noví sousedé jim začali říkat jménem jejich bývalého bydliště.

A také to mohla být přezdívka „zmrzlíkům“ a „zimomřivým“, věčně si stěžujícím na zimu. A také těm, kteří trpěli „studenou nemocí“, tj. zimnicí.

Naši předkové znali i spojení „studený kovář“. Většinou potulný řemeslník, který neužíval výheň, zpracovával kov zastudena. A náš prosinec také nazývali Studen či Studený. Mohl to být i příslepek ke jménu toho, kdo se narodil v tomto měsíci.

Pokud se vrátíme ve vážnějšímu tónu ke kategorii „podle vlastností tělesných a duševních“, nazývali některé své sousedy, že jsou „studené povahy“. Tudíž zase logická zkratka nálepkou Studený. Měli tím na mysli, že jsou chladní, nevlídní, odměření, nepřístupní, nepříjemní, někdy i bezcitní.

Řekl bych ale, že leckdy to byla neoprávněné označení i pro lidi zdrženlivé, na nichž bych neshledával nic záporného.

K příjmení Studený, jak vidíte, paní či slečno Studená, mohlo vést prostřednictvím různých těch přílepků, přezdívek, narážek od sousedů, přes jejich stálejší už příjmí mnoho cestiček.

Kdo ví, jak by všichni ti Studení (je Vás celkem 2635 a skončili jste v tabulce četnosti na 499. místě) dopadli, kdyby jim dávali jméno dnešní sousedé.

(Jen na okraj: z dnešního hlediska je na tom nepoměrně hůře příjmení Teplý.)

Dobrou noc!

vladimirmates@seznam.cz

K dotazu ohledně příjmení Herdin

Ano, je tady konec týdne, cítím se však bídně. Odpověď na tento dotaz jsem sice napsal, ale obsahuje jen pouhopouhé (i když bych věřil, že odborné) spekulace... proto ten pocit. Raději bych to vzdal. Ostatně – budete-li mít o ty další vážný zájem, rád Vám je (například e-mailem) zašlu.

Zde se přidržím jediné, podle mě nejpravděpodobnější možnosti.

Vaše příjmení m ů ž e (ale nemusí) mít kořeny ve starohornoněmčině (řeč germánských kmenů do 12. stol. nového letopočtu). Nejspíš je to domácká neboli (hypokoristická) varianta některého kompozita, složeného jména, jež byla v těch dobách obvyklá. To jméno – jako tak mnohá - začínala slabikou Her-, či dvojslabikou Heri-. (Někdejší starohornoněmecké heri dalo dnešní tvar Heer a znamená „vojsko“). Většinou se taková jména vykládají jako náčelník nějakého vojska, případně bojovník ap.

Herdi také může být i zkrácenou podobou nějakého ženského jména s podobným obsahem.

Nejblíže grafické podobě Vašeho příjmení je islandsko-švédské Herdis. V uvedené řeči složenina ze vzpomínaného heri + dis, což byl výraz označující bohyni. Tedy jakási patronka vojska, lidu ve zbrani, bojovníků.

(Své další a ještě spekulativnější vyjádření o možném původu neuvádím, a odkládám k možnému dalšímu použití.)

K dotazu ohledně příjmení Matýsek

Jistě není problém spatřovat ve zdrobnělém příjmení základní jméno, jímž je Mates (jak vidíte jsem jím „postižen“ i já). Původně to bylo jméno osobní (v antickém a biblickém světě), později se u nás stalo jménem křestním v oficiální podobě Matěj (Mates a zvláště Matýsek je jeho výraznou domáckou variantou). Podrobně se o něm rozepisuji ve své knížce Jména tajemství zbavená, díl I., hesla: Mašek, Matějka, Matoušek (s. 166 a další). To nejzákladnější (původ a obsah jména) se dovíte, když na těchto stránkách vyhledáte odpovědi na otázky Mates  a Macháň.

vladimirmates@seznam.cz

Je konec týdne. Čas na slíbenou odpověď...

Vážený pane,

na Váš dotaz se mi chce odpovídat češtinou poněkud archaickou... „bude se nám totiž motati kolem hejlů (ptactva to, jež i v současné době se věší nám občanům na nos v celých hejnech), jakož i Hýlovů a Hejlovů inclusive i Mlýna Hillova, jejž určitě poznamenal svými kročeji i herec, geniální moderátor a improvizátor Miroslav Horníček...“

Poznatek č. 1. Příjmení Hilský má jasnou evidentní příponu –ský. (Samozřejmě „dotyčná“ má i jiné funkce než onu geografickou, ale to v našem případě můžeme klidně pominout.)

Poznatek č. 2. Do dnešních dnů (viz Statistický lexikon obcí ČR z r. 2005) nám zůstala zachována toponyma (od nichž je Vaše příjmení odvozeno) Hejlov na Táborsku, část obce Svrabov. Hýlov je i na Moravě (v okrese Nový Jičín, část obce Klimkovice).

Poznatek č. 3. Pan prof. Profous zaznamenává v minulosti ještě jeden Hejlov u Vysokého nad Jizerou. A nezapomeňme ani na zmiňovaný už Hillův Mlýn na Děčínsku, spadající pod obec Kytlice, kde měl svou chalupu známý a slavný Miroslav Horníček. (Já vím, a Vy jistě také: „všechna sláva – polní tráva“.) Ale dotyčný Mlýn připojuji proto, že silně se množící angličtina v našich končinách by mohla vést k tomu, že jej bude někdo pokládat za Hillův a jméno někdejšího domnělého majitele překládat jako Kopeckého apod. (I onen moravský Hýlov má totiž v různých dokladech nejen varianty s měkkým -i-, ale včetně dvou –ll-. Ve starých dokumentech se lze setkat i s tvarem Hylowo. Jako je v Hýlovu zamlčen „dvůr“, je zde vynecháno („zboží“; ve staré češtině mj. i „majetek“).

Poznatek č. 4. Po tom všem, co jsem napsal, je každému zřejmé, že příjmení Hylský patří se vší pravděpodobností do kategorie „podle původu“. (A je patrně zkrácenou variantou Hylovského.) To znamená, že lidé tak pojmenovaní (je Vás na 150, těch s měkkým -i- ani ne polovička) se narodili v některém tom Hýlově/Hejlově nebo tam alespoň nějaký čas žili, než se přestěhovali (za feudalismu byli nevolníci „přestěhováváni“; tato praxe se zuby nehty namnoze udržovala i v socialistickém Sovětském svazu) někam jinam, kde jim sousedé začali říkat po dřívějším bydlišti.

Poznatek č. 5. Často se na mě obracejí lidé bádající po svém rodokmenu a žádají o jazykový výklad jména. Patříte-li mezi ně, máte své první genealogické krůčky usnadněny (kdoví, kam nakonec povedou).

Poznatek č. 6. (Jen pro ty, kterým dosavadní objasnění nestačí.) Vaše příjmení patří samozřejmě mezi „ptačí“ (z nich je nejrozšířenější Sýkora, 25. příčka v tabulce frekvence s více než sedmnácti a půl tisíci nositeli!). Teď by mohla přijít otázka (proč ne?), jaký je důvod být pojmenován po hýlovi/hejlovi? Například následující: a) protože ho prapředek choval v kleci a do omrzení ho vychvaloval; b) protože byl vyveden jako obrázek či soška v barvách nad vchodem do domu (ve městě); c) kvůli majitelově nosu, zčervenalému mrazem nebo nemírným pitím alkoholu; to podle červené barvy spodní části hejlova tělíčka; e) v neposlední řadě kvůli tomu, že dotyčný tak pojmenovaný prášil, lhal, podváděl, jinými slovy „věšel lidem hejly či bulíky na nos . Tento starý obrat je dosvědčován denně našimi politiky. A my jsme „ti, hejlové, kteří jim sedají na lep“.

Kdybyste chtěli své příjmení přeložit do němčiny, je to snadné. Poslouží k tomu slangové označení gymnasia v podobě Gimpel. Německé zdůvodnění, proč toto jméno bylo přeneseno na některé lidi, je však pro ně více než zdrcující. Ale co: přečtěmež si je. „Protože se (Gimplové-ptáci) snadno chytají do sítí, bylo jejich jména už dávno užito i pro „einfältigen Menschen.“ Kteréžto spojení se dá přeložit jednak jako „pro prosté, přirozené či jednoduché lidi“ právě tak jako „pro lidi naivní, prostoduché, přihlouplé“. Žádný náš občan není naštěstí příjmením Gimpel postižen.

A jak je to se základním jménem Hýl/Hejl, z něhož jsou příjmení Hylský Hilský i Hylovský (pouze 15 nositelů) odvozena?

Na první pohled méně spisovní Hejlové (v jazykových slovnících však najdeme oba tvary!) jasně vedou. Je jich 2 278 a zaujímají v tabulce frekvence 575. místo. Příjmení Hýl a Hýla má jen čtyři stovky nositelů.

Předpokládám, že byste mohl být s mou obsáhlou odpovědí i se svým příjmením docela spokojen. Nebo se mýlím?

vladimirmates@seznam.cz

P. S. Napsal jsem poněkud vyčerpávající odpověď (doufám, že nejste příliš vyčerpán i Vy, pane Hylský). Zmiňujete se, že jste v nějakém dokumentu ze 16. stol. našel jakéhosi Hylského. Napíšete mi o tom něco bližšího?

Já jenom dodám k těm mnohým řádkům (možná by Vás zajímalo i to), že v Ottově slovníku naučném (díl XI., s. 1028) jsou zmiňováni Hýlovcové z Polkovic (jejich první jméno podle Hýlova nedaleko Tábora) jako významná patricijská táborská rodina.

A že nejznámější Hilský (arciť s měkkým –i) je náš současník Martin H., profesor anglické literatury na FF UK, jeden z nejvýznamnějších překladatelů nesmrtelného díla W. Shakespeara.

... patrně znáte nesmrtelnou ruskou „Kaťušou, v níž se zpívá mj. „Vychodila na bereg Kaťuša, na vysokij, na bereg krutoj“... Znamená to na vysoký či strmý/srázný břeh.

A proč takové jméno? Máme přece celou jednu velkou kategorii (podle prof. Šmilauera) „podle bydliště“. Tedy stavení dotyčného s tímto jménem se vší pravděpodobností stálo někde přinejmenším na stráni či svahu, mnohem pravděpodobněji někde na břehu nějaké vody (moře, jezera, potoku) či nad nějakou roklí a podobným nebezpečným místem.

Odvozeninami od základního „krutoj“ jsou výrazy se střídami (hláskovými výměnami) –č-. Např. kruče = 2. stupeň, tedy: strmější, sráznější, prudší, a kruča = strmá stěna, sráz, strž.

Někde v takovém prostředí měl tedy jeden z Vašich prapředků své obydlí.

Kořeny Vašeho příjmení tedy směřují jasně do Ruska. Předpokládám, že tam máte nějaké příbuzné (dáte mi vědět?), už proto, že v oficiálním seznamu občanů ČR, pokud je mi známo, Vaše příjmení není.

Zdraví

vladimirmates@seznam.cz

Vážený pane Mates,děkuji Vám že jste zabýval mým dotazem na původ příjmení...V mužském tvaru se píše na konci měkké -i a v ženském krátké -a.Také mě zarazilo že v seznamu příjmení v ČR nejsme, protože manželovo příbuzní pocházejí z Kraslic již několik generací a jediné, co o svém příjmení tuší je, že kdysi se pravděpodobně psalo Kruczinski a pocházelo z polštiny. Mohu vás poprosit, nemohl by jste pátrat ještě jednou? Děkuji moc. Kručenska Ilona

Tečka za příjmením Kručenska

Vážená paní, jsem v nelehké situaci. Stojím si samozřejmě za tím, co jsem napsal o m o ž n ém ruském původu jména. I výklad pokládám za hodně pravděpodobný. Celou záležitost ovšem mění, jestliže přicházíte s doplněním v podobě varianty Kruczenska, Kruczenski. Prof. Šmilauer vždy ukládal svým studentům před jakýmkoliv výkladem jména poznat všechny jeho psané varianty...

Po Vašem doplnění je jasné, že jde o jméno polské. A že má cosi společného s polským pojmem pro „havrana“ ( = „kruk“; „kruczek“ = havránek, což je i u nás velice rozšířené příjmení).

Nejspíš by tedy šlo o jméno „podle vlastností tělesných a duševních“. Tj. podle nápadně tmavé barvy pleti, ale u lidí slovanského původu spíše o havraní čerň vlasů a vousů. Případně podle „nakřápnutého“ hlasu, ne nepodobného havranímu či vranímu krákání.

Odvození od příbuzného slovesa „kruczeć“ = kručet (hlavně pro zvuky z břicha), jež by poskytlo výklad, že jde o „toho, komu bručí v břiše“, bych pokládal spíše za žertovný, vhodný pro různou zábavu, jako jsou rodinné oslavy ap.

V. M.

P. S. Nevylučuji ovšem ani jiný možný výklad. Znovu jsem pátral v úředním seznamu. Opravdu žádné jméno Kruče-; pouze Kručinská. Příjmení Kruczek (= Havránek) má mít celkem 26 nositelů. vm

Původní babylonské (královské!) jméno obsahuje, tak jako mnohá hebrejská, celou větu: „Bél ochraňuj (život) krále“. Bél by nejvyšší babylónský bůh.

Srovnejte i se současným anglickým: „God save the Queen“!

Zkrácenou německou variantou je i Balzar, Balzer (viz příjmení známé české herečky) a s ním související i počeštělé Polcar, které má bezmála tisícovka našich spoluobčanů. Vaši variantu Polzer „vlastní“ zhruba polovička.

VM

Příjmení by tedy podle toho, co jsem uvedl, znamenalo „malý, menší či mladší Bartoloměj, Bartolomějíček*. Pěkně dlouhé, že? Ještě, že došlo k předpokládanému zkrácení...

Jeho podoba v dávném jazyce zvaném aramejština byla „bar Talmai“, syn Talmajův. Patronymum, otcovské = jméno, je dáváno do souvislosti s aramejským „telem“ = brázda.

Tedy vlastně Brázdův** syn.

To vede k upřesňujícím m o ž n ý m výkladům jako „syn oráče“ (toho, kdo vyorává brázdy) či "syn bohatého majitele půdy" (metaforicky: o mnoha brázdách) či "syn bojovníka" (s mnoha šrámy/brázdami v obličeji).

Záleží na Vás, co – a jestli vůbec něco – si z tohoto výběru vztáhnete na sebe.

Ale - paní Bachelová – nabídnu i další možné vysvětlení, tentokrát jednoznačné, a to „podle bydliště“ (viz i odpověď na těchto stránkách paní Kručenské). A to z německého Bach = potok doplněný o onu zdrobňující příponu „–el“. V tom případě byste byla paní Potůčková. Docela hezké, ne?

Viz i i známý – bohužel už před hodně lety – TV seriál „Tři chlapi v chalupě“.)

K dotazu či 2: Příjmení Podhrázský docela koresponduje se závěrečnou větou předchozího textu. Jde rovněž o příjmení „podle bydliště“. Kde že to je, je úplně nasnadě. Někde „pod hrází“. Nejspíš nějakého rybníka. A těch je nejvíce v jižních Čechách. Někde tam se asi nacházeli v určité době Vaši předkové... Nebezpečné místo (při protržení), podobné jako u předků paní/slečny Kručenské (zde).

Srdečně Vás zdraví

vladimirmates@seznam.cz

* Podrobněji o „deminutivech“ v 1. díle mých Jmen tajemství zbavených v poznámce u hesla Adámek.

** Toto příjmení patří u nás k poměrně hodně rozšířeným. Nachází se na konci třetí stovky nejčastějších a má 3 350 nositelů).

vm

chci Ti říci, že a) máš vskutku velice zajímavé příjmení, dále b) sympatickou paní učitelku či profesorku (to arciť z mého hlediska antroponomastického; jistě Ti ráda vysvětlí, co to je, pokud to ovšem už nevíš?!); d) jak ses dověděl o mé rubrice v I-SL; e) jaké je příjmení Tvé slečny či paní pedagožky, zadavatelky tak zajímavého úkolu? f) jak jsi dopadl po splnění úkolu, ke kterému Ti poskytnu vše potřebné?

Tady je ono „potřebné“: na těchto stránkách si zadej ve vyhledavači „Němečková“. A máš to v suchu.

Ahoj!

vladimirmastes@seznam.cz

P. S. A nevydávej nikdy cizí za své. Mohl bys dopadnout jako ti pánové z plzeňské právnické fakulty. Hanba, třikrát hanba jim!

Reálnější souvislost je, podle mě,  s „trokami“, dřevěné nádobě, jež má v Čechách podobu „necky“.*

Trykar tedy klidně mohl být jejich výrobce (máme přece i korytáře/Korytáře, hojně dnes využívaného při charakteristice politiků).

Ale mnohem pravděpodobněji mohlo jít o toho, „kdo používal troků jako dopravního prostředku“. Nikoliv k dopravě osobní, tedy vlastní. Ba, právě naopak. Ve středověkých dolech na cokoliv se jich užívalo na přenášení rudy atd.

Obrozenec Jungmann uvádí ovšem i další význam pojmu „troky/trůky“, a to řemeny, provazy. Speciálně se jimi vázalo „proti pominutí smyslem“, tož se využívali snad hlavně proti těm, již jevili známky šílenství. Ale obtáčeli se jimi i nemocní, kteří sebou házeli na posteli, a hrozilo nebezpečí, že spadnou a zraní se...

Obecný výraz troky, trůky, trůčky, by měl mít svůj původ v německém výraze r Trog, tj. koryto, žlab.

Bohužel, žádné obecné slovo, jež by začínalo stejně jako Vaše příjmení („tryk-“), jsem nenašel. Až na jediný – zcela netypický – případ. Viktor Dyk užil „tryk“ s dnes nesprávným ypsilonem ve smyslu „lehce, snadno“. Ale s naším tématem to určitě nesouvisí.

Omlouvám se, Vám i oněm dalším 203 našim občanům, že jsem nemohl poskytnout odpověď přesvědčivější, ale pouze možnou a přibližnou.

P. S. Jednoho z Trokarů jsem znal. Za totality byl náměstkem ředitele vydavatelství a nakladatelství Mladá fronta. Není to Váš příbuzný?

Zdraví

vladimirmates@seznam.cz

________

* V Čechách byly oba tyto rozdílné názvy stejně zneužity; člověku s malou inteligencí přirovnánáním: „je blbej jako troky“ i „jako necky“. V nejhorších případech pak zesílením „jako dlabaný“.

Asi jste vycítil z mých odpovědí a z omluv nositelům nehezkých příjmení, že se v této rubrice snažím být taktní...

Zkusil jsem tedy vyhovět Vašemu přání a pokusil se případně najít nějaké jiné vysvětlení pro Charamzu. Jak známo, ona totiž stejně znějící slova mohou mít v různých jazycích různý obsah. Jeden příklad za všechny: výraz „otrok“ v ruštině není totožný s naším „otrokem“. V ruštině znamená doslova „chlapce (do 14ti let)“. Viz L. N. Tolstoj: Dětstvo, Otročestvo, Junosť = Dětství, Chlapectví, Jinošství.

Zkusil jsem hledat v češtině i staročeštině – neuspěl jsem. Totéž mě potkalo v ruštině i v polštině. (Maďarština "ch" vůbec nezná.) A zřejmě nelze uspět ani v dalších evropských jazycích. Definitivně bych však nevyloučil některý z jazyků asijských (včetně změny náslovných slabik na „kara-“).

Nezbývá než se v tuto chvíli smířit s tím, že jde o dialektismus, nářeční výraz, z Valašska. Herci Polívka a Zedníček by mohli prozradit, zda ho znají a používají.

Mám po ruce Moldanovou (vychází Z Beneše a ten určitě z „Vašeho“ Bartoše, známého moravského dialektologa, i poměrně nedávnou práci od Kazmíře. Všichni tvrdí v podstatě totéž: obecný výraz „charamza“ = nedbalec, člověk k ničemu“.

Co dodat? V úvodu prvního vydání jmen tajemství zbavených (Knižní klub, 1998) mj. konstatuji: „Naše příjmení nepatří zrovna k nejsmutnějším. Poťouchlí předkové je přece nedávali svým sousedům až na hřbitově.“

V té poťouchlosti včetně závisti a ironie je kořen mnoha našich jmen.

Vedlo mě to k závěru, že jich hodně – vzhledem k jejich současným nositelům – vyloženě lže. Za všechny zase jediný příklad. Do nebe volající! Jak taková kráska, jako je partnerka slavného italského brankáře Buffona, přijde k tomu, že se jmenuje Šeredová (vicemiss ČR a čtvrtá v jedné celosvětové soutěži!).

Nepopírejme ani to, že to, co jednou platilo, nemusí platit jednou provždy. (Jistěže geny, ale také změny.)

Pídíme-li se po původu svého příjmení (což je chvalitebné), nemůžeme však předpokládat, že odhalíme pouze něco, co nás potěší. Musíme být spokojeni s tím, že jsme vůbec něco dosud neznámého odhalili. A nějak se s tím vypořádat.

Koneckonců, nelíbí-li se nám naše příjmení, můžeme přece požádat na matričném úřadě o jeho změnu. (Nebudeme první ani poslední.)

Srdečně zdraví

vladimirmates@seznam.cz

Slečno či paní Kristýno,

Vaše rodové či vyvdané jméno je poněkud ambivalentní. Čili: ač jedno, hned dvojího charakteru. Trochu rozporuplné...

Z hlediska starobylosti je se vší pravděpodobností praslovanské, tudíž i všeslovanské, eo ipso i staročeské. Starší zaznamenaná podoba je chvrast a chvrastina. Hůř vyslovitelná. Zaplaťbůh za pozdější zjednodušení. Tolik z hlediska vnější podoby, stáří i původu.

Srovnáním s jeho obsahem se projevuje ona zmíněná ambivalentnost (dvojí platnost, dvojí různé hodnocení)...

Co je obecný pojem „chrastina“ (z níž příjmení vyrostlo), lépe řečeno, co byla(!), protože povědomí o ní se yytrácí víc a víc.

Snad nejvíc přežívají v paměti příbuzné výrazy „chrást“ či „chrastí“ jako názvy listů u zeleniny a řepy. Ale význam byl – a dosud je – rozhodně širší, neboť obsahuje i „křoví“ a „roští“; starým výrazem i „haraždí“. Ale také, a to už je, podle mě, méně známé, „suché ulomené větvičky a klestí“.

Vida! Z čeho všeho mohlo být odvozeno příjmení, na něž se ptáte!

Úmyslně vypouštím další možnosti, které nepokládám za relevantní. Stručně se zmíním jen o dvou, které by u někoho mohly rovněž přicházet v úvahu. Jungmann uvádí, že „chrast“ (s krátkým „a“) je „hlahol (zvuk, VM) nějakého šustu“. Případný výklad, že chrastina je „člověk, který chrastí či šustí“ pokládám za uhozený.

Zrovna tak, že u prvních nositelů šlo o „lidi ošklivou kožní nemocí“ (tehdy běžnými názvy jako svrab a prašivina, ale mohlo jít i o lupenku apod.). Jejich staré názvy „chrast/krast, chrásta, krásta“ neobsahují ani onu alternativu ve starším „chvrat a chvrastina“.

Přesto jsem v určení původu trochu v rozpacích. Trochu, a nikoliv v tom zásadním. Souvislosti s jedním z významů „chrást a chrástina“ je více než jasná.

První nositelé toho jména mohli být nazváni „podle svého bydliště“ měli zkrátka domek (?), chatrč(?), chýši (?) někde v křoví nebo na konci vsi, kde už pole přecházela v zarostlou neobdělávanou chrastinu, kterou sem možná vyslal nedaleký les jako své průzkumníky.

Druhou možností je původ z obce tak nazvané. Takových je u nás velké množství. I v posledním Statistickém lexikonu obcí ČR z r. 2005 se uvádí s tímto základem mnoho pojmenování našich sídlišť, mezi jinými zvláště blízké tvary Chrastín a Chrastiny.* A dotyčného Chrastinu tak mohli pojmenovat obyvatelé z okolních obcí. Případně se přestěhoval (pravděpodobnější je: „byl přestěhován“) někam jinam a tam mu začali říkat jménem vsi, z níž přišel. Jako nepřímý důvod uvádím i šlechtický rod Ždárských z Chrástu.

Kdyby se Vám jméno i poté, co jsem o něm napsal, nezamlouvalo (jako třeba čtenáři Charamzovi) a soudila byste , že jeho obsah „je nic moc“, dovolím si Vás upozornit, že ve Spojených státech vládli docela nedávno dvě generace tamějších Chrastinů.

A také na slavného nizozemského malíře s týmž obsahem jména; na Hieronyma Bosche (asi 1450-1516). A rovněž na světoznámého německého vynálezce R. A. Bosche (1861-1942). A též na....

S pozdravem „Buďte na své starobylé příjmení hrdá“

vladimirmates@seznam.cz

_______

* Připomínám i prastarý název Vyšehradu v jeho pojmenování Chrasten údajně ,„vystavěný na skále mezi chrastím“.

Vážená paní či slečno Pozlerová,

Vaše příjmení, které jste zdědila či vyvdala, je neobyčejně složitá záležitost. Nacházejí-li se „obyčejná jména“ ve stavbě zvané jejich původ kdesi v suterénu či ve sklepě, to Vaše je situované až někam na půdu...

Samozřejmě, pokud vím, je nikdo neanalyzoval. Chtěl jsem to zprvu raději vzdát, proto také odpovídám poněkud později, než je mým zvykem... Čtěte, prosím až do konce a nedejte se evtl. předčasně znechutit.

Dosti pravděpodobné by snad bylo ztotožnit Pozlera s německým Pöslerem a vidět v něm původního Böslera (či Böslera). Záměna znělé souhlásky „B“ za neznělou „P“ je v různých nářečích naprosto běžná. Jen jediný příklad. Německy se Čech řekne Böhm, ale běžná výslovnost je často Pém.

Jazykovědec Gottschalk má jméno Pösler < Bösler z kastegorie „podle stavu a zaměstnání“. (Sám bych je ale, čtěte až do konce, pokládal za starší.) Vidí v něm „dělníka na statku pro všelijaké vedlejší práce“. Náš výraz je nádeník. Německý výraz „böse“, jak patrně víte, má nejběžnější překlad „zlý“. Ale není to význam jediný. Dalšími byly – a jsou – „špatný, nepatrný, bezcenný, obyčejný“.

Pozler se svým „zet“ uprostřed by tedy mohl být poněkud počeštělý Pösler.

Ovšem onen německý základ „zlý“ se může skrývat i v případě, že jde o jméno vyloženě slovanské, staročeské. Oporou nám ovšem bude nikoliv jistota, ale pravděpodobnost. Jsou jí Pozlovice, městys asi 15 km od moravského Uherského Brodu. Analogicky s mnoha jinými toponymy, názvy místních jmen na –ice, je lze vyložit jako „ves Pozloviců“ čili „ves lidí Pozlových“. A z toho vyvodit existenci staročeského osobního jména Pozl, Pozel nebo Pozlý.

Předpona „po-“ má – mimo jiné – i funkci oslabující další část složeniny. Tak např. ve starším slovese "pozmeškati“ znamená „poněkud, trochu zmeškati“ atd. atp.

Ale i bez tohoto vylepšení není třeba mít ze zla ve svém jméně (ať už jde o němčinu nebo češtinu) obavy. Máme třeba po nedávném Gottwaldovu zase starodávný Zlín. „Je odvozen přivlastňovací příponou „–ín“ od staročeského osobního jména Zla (´“zlý člověk“) a znamená „Zlův majetek“.

Autoři ovšem nedodávají, co si dovolím pokládat za podstatné...

Ve starých dobách, v časech víry v magickou sílu dávaných jmen, byla podobná ochranou před všudypřítomnými démony, jimž byly přičítány všechny pohromy, nemoci i častá úmrtí novorozenců.

A vrátím se ještě k němčině. V ní Böse znamená právě „démona“. A jeho základ ve jménu dítěte jako by je varoval: „Ne abyste mu, vy hlupáci, ublížili, je to jeden z vás!“

Berte, prosím, můj výklad – pokud nemáte po ruce jiný, lepší – jako jeden z možných. Vůbec netrvám na tom, že je jediným možným. Byl bych však zvědav na Vaši reakci; tazatelé ale na mé otázky většinou vůbec neodpovídají. Ten úděl je zřejmě přisouzen pouze mně. A přece by Vaše glosy mohly tuto rubriku osvěžit, aby nebyla „one man show“.

Srdečně Vás zdraví a hezkou neděli přeje

vladimirmates@seznam.cz

Odpovídám ještě v neděli, nikoli, aby nepřišly tresty, ale abych mohl majiteli I-SL sdělit. „Tahle rubrika nemá opět žádné resty.“ (Tomu ovšem nevěřte, v televizi není tenis!)

O Vašem příjmení velmi podrobně píšu v I. dílu své knížky Jména tajemství zbavená v heslech Němec a Němeček. O zdrobnělinách (Němec > Němeček) je detailní poznámka u hesla Adámek.

Zde proto jen stručně to nejpodstatnější... Je to příjmení patřící do kategorie „podle původu“. Jde o jméno etnické, kam se počítají nejen názvy kmenů a národů, ale i dalších skupin.

Můžeme se o něm domnívat, že jeho stáří je zhruba 15 století. Souvisí s tzv. stěhováním národů, o němž jste se patrně učila, četla či slyšela. K němu docházelo zhruba od 5. stol. nového letopočtu. Tehdy se přesouvaly do centrální Evropy (a nejen tam) i slovanské kmeny, původně snad sídlící v Podněstří a sousedních končinách.

A ve zdejších regionech narazili na obyvatele, s nimiž se nemohli domluvit. Po dobrém ani po zlém. Začali se naivně domnívat, že tihle lidé a jejich mumlání a huhlání (zdůrazňuji: v představách našich prapředků!) je totéž jako neartikulované zvuky, které vydávali jejich němí a hluchoněmí, jimž taky nikdo nerozuměl. Nazvali proto tyto neznámé lidi němci. To se nakonec stalo mezi Slovany etnickým pojmenováním germánských kmenů a zůstalo až dodnes. Kdyby Němci viděli, co právě píšu, asi by to skončilo v Bruselu s žádostí o jejich přejmenování a omluvu za necivilizované předky. Dodejme, že na chlup stejně stejně si počínala vyspělá civilizace řecká, když všechny ostatní mimo vlastní pospolitost nazývala barbary. Tenhle termín se sice – civilizovaně – překládá jako cizinci, ale v řečtině je jeho podstatou právě a zase jenom ono blábolení.

Stačí?

P. S. Snad ještě to, že Němeček je v tabulce nejčastějších příjmení 99., Němec dokonce 10. a že oba mají dohromady celkem 31 830 nositelů. To je síla!

Zdraví Vás a celý příští týden pohodový Vám přeje

vladimirmates@seznam.cz

Po těžkých otázkách zas pro změnu něco odpočinkového. Vřelý dík. Je sice dost pozdě, ale co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. A v neděli se dělat nemá! Také Němci mají obdobné úsloví, dokonce zrýmované: „Morgen, Morgen, nur nicht heute, sagen alle faule Leute.“ Hned uvidíte, proč se obracím k Němcům a němčině...

Ptáte se z jakého slova vzniklo příjmení Cimrman. Nejpřesnější a nejstručnější odpověď zní: Příjmení Cimrman vzniklo ze slova Zimmermann. Což je pojem německý a znamená tesaře. Německé „z“ se vyslovuje jako naše „c“. Cimrman tedy není nic jiného než ve své grafice trochu počeštělý Zimmermann. Čili psaný tak, jak jej vyslovují i sami Němci. A ve svém obsahu počestné povolání, jemuž lze vytknout snad jedině to, že i mistr tesař se utne.

V krajinách našich, zhusta nazývaných také zemí tří kultur (české, německé a židovské) se dotyčné povolání vyskytuje i v různých podobách jako příjmení. Možná by Vás zajímalo kterých tvarů je nejvíc(?). (Pomíjím ty, kterých jsou jen desítky nebo doslova pouze několik.)

S originálními Zimmermanny jste to vy počeštělí Cimrmanové prohráli na celé čáře. Vás jsou necelé tři stovky, zatímco pravou německou variantou disponuje více než dvanáct set padesát našich občanů. Zkraťme to (mám na mysli matematiku) a vyjde nám poměr 1:4 ve Váš neprospěch.

Ovšem, že v Německu spatřil světlo světa leckterý známý Zimmermann. Ale u nás všechny ty jejich daleko převyšuje ten náš (Svěrákův a Smoljakův); ze všech největší a nejznámější Jára Cimrman.

Tesaři ovšem pracují se dřevem. Především se dřevem. To je také uvnitř jejich jména skryto a překryto nevýstižným „místnost, pokoj, světnice“ (Zimmer).

Vysvětlení je sice dost složíte, vyžádáte-li si je však... jsem Vám k dispozici „mit Ross und Wagen“ (s „ořem i vozem“, jak říkají Němci, když už jsme měli na mušce německé jméno).

S pozdravem dobrou noc (a buďte i nadále zdravě zvědavá)

vladimirmates@seznam.cz

máte pravdu, že domoci se výkladu svého křestního jména bývá lehčí než u příjmení. Protože na toto téma bádali mnozí už před staletími a také proto, že v češtině máme na toto téma několik knížek. Ale ještě ve 30. letech minulého století stojí ve vševědném německém slovníku Brockhaus pod „Therese“: „Ženské jméno neznámého původu“. Ale moderní němečtí jazykovědci tvrdí – ve shodě s našimi, že jde o tzv. jméno obyvatelské, tj. odvozené z názvu buď ostrova Thera (jeho současný název je Santorin) v Egejském moři nebo alternativou je další kus země obklopený vodou s názvem Therasie nacházející se u Sicílie. Jestli jste zjistila něco jiného, byl bych Vám vděčný, kdybyste mi to sdělila.

Pokud jde o příjmení Važíková, patrně bych Vám mohl ve Vašem trápení pomoci. Jestli se nemýlím, jste slovenské národnosti nebo máte aspoň slovenské předky. (Zjednáte mi v tom jasno? Dík.)

V tom případě je namístě hledat na Slovensku. Rozhodně to nemá nic společného s nějakým vážením něčeho nebo s něčím vážným – s tím však, když to domyslíme, víceméně ano). Jazykovědný vítr vane z docela jiné strany. Česká „věž“ má dnešní slovenský ekvivalent „veža“. Ale ve starší slovenštině (slovensky  ovšem bez "t", slovenčině) to byla též s přehlasovaným tzv. temným „ä“, tedy „väža“ Příjmení Vážik (< „väžik“) by tedy mohlo být odrazem zaměstnání, které má v češtině ekvivalent „Věžník“. (Čeština ten výraz rozšířila o tzv, vsuvné –n-.) Co dělal Věžník, to už si domyslíte. Pro jistotu ale napovím: Původně to byl strážce věže (s pozdějšími variantami „věžný či „pověžný“), hlídač. Všeobecně s pověstí „zlého muže“. A nesmím zatajit, že to byl i název psí rasy. „Věžníci“ byli psi honicí i ovčáčtí. Kdybyste žádala vysvětlení tohoto psího pojmenování, jež přece nemělo žádný vztah k věžím, pokusil bych se Vám objasnit i to.

Nuž, čo teraz poviete, vážená slečna či pani Važíková?

Zdraví a na odpovědi se těší

vladimirmates@seznam.cz

Vážený pane,

ad doplňující dotaz s příponou –a. Tento sufix je zcela běžný u příjmení odvozených pro domácké čili hypokoristické podoby z osobních či křestních jmen (Vojtěch > Vojt-a). Ale nejen z tohoto zdroje. I z přídavných jmen, př.: loudavý > l(L)ouda). (O domáckých podobách viz např. v heslech „Brůžek“ a dalších na těchto stránkách. Nakoukněte.) Za důvod lze třeba pokládat i odlišení od několika stejnojmenných nositelů Chvost... Chvosta.

A nezapomeňme ani na nářečí. V jednom z moravských (nebo ve více?) znamená „chvost“ metlu, pometlo, koště, známý to nástroj k úklidu. „Chvoštíkem“ byl nazýván jejich výrobce.

A úplně na chvostu úvah o tomto příjmení se lze zmínit, že slovensky volov chvost je název divizny. Protože jde o rostlinu, nevyloučil bych ani – pro některé případy - evtl. změnu  v ženský rod. Domyšleno, mohlo by jít o slovenského pána Chvosta, někoho, kto mal pred svým domčekom túto vysokú kvetinu zvanú tiž divozel.

O příjmení Pelikán i názvu ptáka dost obšírně píšu (včetně všech možných zajímavých souvislostí v knížce Jména tajemství zbavená, II. díl, s. 228 a násl.). Za základ pojmenování ptáka je vzat zřejmě jeho velký a mohutný zobák připomínající sekyru. Je-li pro Vás moje kniha v nejbližší veřejné knihovně nedostupná, mohl bych se pokusit zaslat Vám kopii tohoto hesla.

Pokud jde o  stáří jména;  neodvažuji se tipovat. Světlou výjimkou je například František (viz v této rubrice odpověď panu Francovi.). Jenom dodám, že velké rozšíření popularity tohoto ptáka (a zároveň i jeho přenesení na konkrétní osoby) způsobilo šíření křešťanství (tedy před dvěma tisíci lety) a jeho náboženská symbolika. (Viz i citovanou knížku.)

Opravdu: Vaše doplňující otázky jsou hodně specifické. Ale budiž má odpovědna odpovědnou odpovědně odpovídající. Dnešní tvar pelikán má tyto předchozí podoby: „podoben jsem pelikanowy pustému“ ( v Žaltáři wittenberském, asi z poloviny 14. stol); chovati máte...labuti a čápa, sojky a pelikana“ (Bible olomoucká z r. 1417); někdy též s dvěma –ll- jako pellican, což vychází z latinské podoby „pellicanus“. Výchozí je ovšem řecké „pelikaneo“ = sekám, rubám.

Předpokládám, že byste mohl být spokojen. Nebo se mýlím?

Buďte zdráv.

vladimirmates@seznam.cz

máte vskutku pozoruhodné jméno. Nejen tím, že jeho původ je v latině, ale i svým, řekl bych, humanitním a sociálním obsahem. Nevzniklo zkrácením známého osobního jména Justinian¹⁾ či Justinus ²⁾ . Naopak i ta jsou odvozena z latinského přídavného jména „iustus“ s významem „spravedlivý“. Jeho nositelé by tedy (dovolte mi zažertovat) neměli být pávy, ale měli by být svého jména právi. (Já vím, zavání to starou češtinou, ale příjmení také nejsou žádná mláďátka.)

Není divu, že jméno s tímto základem se projevuje i v řadě dalších - zvláště právnických - výrazů a obratů. Za všechny uvedu alespoň „justici“ (= soudnictví, odvozené rovněž od spravedlnosti. I když nad některými rozsudky občas pochybujeme, že tomu tak opravdu je, že?). V minulosti existovalo i frekventované sloveso „justovat“, užívané především v polygrafii ve významu „přesně sestavit“ (litery, sloupce ap.).

Dodnes časté je i spojení „udělat něco někomu na just“, což znamená „naschvál“; ani to nebývá zrovna ve spojení se vzývanou spravedlností. Ale odvozeno od ní původně bylo.

Existuje i řada variant Vašeho příjmení... Justl je zřejmě podoba německá se zdrobňující příponou –l , tedy „po našem“ Justík či Justíček, zkrátka menší či mladší Just. V české podobě takové příjmení nemáme. To Vaše je ze všech ovšem daleko nečastější (zhruba tisíc nositelů). Za zmínku stojí ještě tvar s příponou –a Justa (o zhruba čtyřikrát až pětkrát nižší frekvenci).

Možná, že nevíte o svém dávném jmenovci z poloviny 19. století, který byl spisovatelem s epitetem humorista. Ale patrně znáte současníka pana Justa, jemuž by patrně seděl přídomek nemilosrdný kritik.

(Řekl bych, že Vaše příjmení by si zasloužilo delšího pojednání v podobě rozborů v mých knížkách Jména tajenství zbavená, ale kdo ví, jestli by o ně byl zájem.)

Paní/slečnu Spravedlivou

zdraví

vladimirbožidarek@seznam.cz

 vladimirmates@seznam.cz

P. S.

Doufám, že je Vám jako potomkovi znám termín „Štramberská trúba“ a z poslední doby i to, že tamním pekařům posvětila Evropská unie jejich výrobek „štramberské uši“.

vítám zase jedno příjmení české, byť s několika různými významy. Pokusím se pro Vás odhalit nejenom jazykový původ jeho obecného předchůdce psaného malým písmenem na začátku (to udělali už dávno přede mnou), ale i něco málo „zaspekulovat“ nad tím, proč Vašemu předkovi mohlo být přilípnuta taková přezdívka. (Jistěže, podle mě, o přezdívku šlo!). Předem však podtrhuji, že následující řádky jsou psány bez jakéhokoliv zlého úmyslu, neřkuli přímo sarkasmu...

Jazykový prazáklad má být v kořenech už praslovanských, ba ještě starších indoevropských. A z nich měly vyrůst dnešní výrazy jako sliz, slizký, klouzavý, hladký. Nepříliš vzdáleny jsou od nich (jazykově i vlastnostmi, jež vyjadřují) i pojmy slíž, slížek, a s nimi totožné slejšky/šlejšky.

Začněmež od jazykovědce Jungmanna... V jeho dobách (první pol. 19. stol.) byl výraz „slížek“:

1. zdrobnělinou od názvu ryby, jejímž základní tvar = „slíž“. Jde o drobnou rybku, nazývanou jinak také mřenka. U nás se dnes vyskytuje její druh „mřenka mramorovaná“ (Noemacheilus barbatulus).

To poskytuje hned dvojí možný důvod k přezdívce „podle vlastností tělesných“: jednak pro svou „malou velikost“, jednak pro evtl. skvrny v obličeji.

2. Slížky byly - a dodnes jsou – (i když pro současníky i pamětníky spíše ony slejšky/šlejšky) jídlo v podobě šišek. Zmiňuje se o nich i královna kuchyně M. D. Rettigová: „dělej na prst dlouhé a na prst tlusté slejšky“.

Nelze tedy nevidět ve Slížkovi člověka tělnatého, že? (Opět příjmení z kategorie „podle vlastností a tělesných“, žel opačných.) Když se podíváte na blízké Slížky, čemu byste dal přednost? Narážím tím na dědičné geny.

Slížek by ovšem také mohl být vyhlášený konzument (nebo je vařil či smažil) a do nebe je vynášel  (samozřejmě v přenesenénm smyslu slova).

V Čechách se slejšky/šlejšky nazývájí také silné nudle. Výrazy slíž/slížek zaregistrujeme snad spíše na Moravě a na Slovensku. Božena Němcová v Pohorské vesnici cituje například z jedné tehdejší ukolébavky: „varí mamka slíže...“

Musím ovšem dodat, že u české verze „šlejšky“ také šlo o název šišek (sám jsem je z otrub válel a pak v troubě sušil) speciálně pro krmné husy.

Tady ovšem neshledávám žádný důvod k přenesení na konzumenta či výrobce. Jednak pojídačem – jistě nechtěným, jak ukazoval jejich odpor - byly pouze husy a výrobcem kdekdo, žádný specialista, jak ukazuje i můj příklad z dětství. Ba nebyla tu ani souvislost s onou na začátku vzpomínanou slizkostí (jako příkladně u ryb či nudlí). Aby vklouzly huse do krku a ještě níže, museli jsme je namáčet...

Kam jsme se to, pane Slížku, od Vašeho příjmení až dostali, že? Rád bych věděl, jak jste se svým jménem v občanském průkazu teď spokojen...

Srdečně zdraví a nic ve zlém praví

vladimirmates@seznam.cz.

P. S.

A ještě dodatek o Vašich příbuzných, myslím jazykových: nejvíce je nezdrobnělých a krátkých Sližů (více než tři stovky), těch s dlouhým, -í-, jsou dvě stovky. Následuje 130 občanů ČR s Vaším příjmením. Ostatních je pár. Za pozornost stojí ještě počeštělý polský Śliž (24 nositelů).

Vážená paní či slečno,

co Vám mám odpovědět, když jedno z našich nejznámějších přísloví praví „mluviti stříbro – mlčeti zlato“? A víte, jak je to vůbec se vzácnými kovy stříbrem a zlatem v našich příjmeních? Dočtete-li až do konce, dokonce se dočtete i to.

Ale s patřičnou vážností...

Nejraději bych Váš zařadil, kdyby jména měla pouze jediný možný původ, do kategorie „příjmení podle původu“, tzn., že by Váš první prapředek Stříbrný patrně pocházel z osmitisícového městečka Stříbro (?) na Tachovsku. Pak se někam přestěhoval (nebo byl jako poddaný přestěhován) a noví sousedé mu začali říkat po jeho rodišti nebo předchozím bydlišti.

Běžnější ovšem je takovéto příjmení se zeměpisnou příponou –ský či –cký (> Unhošťský. Pražský). Nebo s trochou hanlivého nádechu s koncovkou –ák (Pražák, Slaňák). Podle toho by Vaše jméno mělo nejspíš podobu Stříbrský (jsou i taková) nebo Stříbrňák.

Máme ale i další varianty. A ta jsou bez geografické či jakékoliv přípony vůbec. V jazykovědě se nazývají „s nulovou příponou“. Znám řidiče autobusu, který se jmenuje Kolín.

Naštěstí mezi našimi toponymy, místními názvy, není tento poměrně vzácný kov pouze v uvedeném Stříbře.

Máme s ním i dost dalších. Nejvíc by se pro teorii s nulovou příponou hodila ves nedaleko Kraslic (Sokolovsko). Má více než čtyři sta obyvatel a jmenuje se Stříbrná.

A zase: ani to není jediná možnost (viz i další sídla s přívlastkem „Stříbrná“). Lidé tak mohli také nazvat někoho, kdo měl plnou hubu stříbra, a to v konkrétním (zuby!) i v přeneseném smyslu slova (nabádal žvanivé sousedy upozorněním na známé přísloví citované v úvodu či narážkou na Jidáše a jeho třicet stříbrných, za které zradil Krista...).

A ještě něco málo příjemného. V okolí Poličky, působišti obrozence Heka (v Jiráskově románě ovšem F. L. Věka), když místní o někom řekli, že je stříbrný, mysleli tím „nametený“ apod.; spisovně podroušený či opilý. Zajímalo by mě, zda to platí dosud.

Na Vašem místě jest si zajisté přáti, by prapředkové Vaši nepocházeli z Poličska, že?

A kdyby Vás ještě napadlo, že jste se měla zeptat, kde se ten kov v češtině vzal, vězte, že je to nejen výraz staročeský, ale patrně dokonce praslovanský („s´rebro“). Tak hluboké jsou tedy kořeny Vašeho jména...

Při představování Němcům či Angličanům byste jim mohla přiblížit své příjmení „ich bin Frau Silber; I am miss Silver".

A pokud jde o slíbený poměr Stříbrných a Zlatých. Radujte se! Občanů prvních máme bezmála tisícovku, druhých je jen něco přes půl stovky.

Jak jste teď spokojena se jménem, jež máte v občanské legitimaci, paní Stříbrná?

Zdraví a prožití něčeho hezkého v příštím týdnu přeje

vladimirmates@seznam.cz

P. S. Doporučuji přečíst si odpovědi ze stejné kategorie p. Cidlíkovi a pí. Příkaské (rovněž v této rubrice). Doufám, že jste viděla film Flirt se slečnou Stříbrnou?

Vaše příjmení je z kategorie těch, jež byla odvozena z osobních či později křestních jmen. (Takových je celá třetina.)

Patří k těm, jež vznikla krácením jejich domacích podob, a to vytržením prostřední slabiky -hu- nebo nebo skupiny -huš- a přidáním přípony -šek, evtl. -ek. Podrobně o tomto způsobu píšu na těchto stránkách, např. v odpovědi p. Tolochovi.

Teď k onomu konkrétnímu křestnímu jménu, jemuž vděčíte za své příjmení. Se vší možnou pravděpodobností je to domácká podoba Bohuš/Bohuša. Obě varianty mají silný moravský nářeční nádech. (Viz v této souvislosti i „Iša“ v odpovědi p. Francovi.)

Zmíněná domácká čili hypokoristická podoba vychází ovšem ze základních oficiálních a nezkrácených tvarů, jimiž mohou být hned tři: Bohuslav (patrně z řeckého Timotheos s jiným přibližným významem Bohučest), Bohumír (určitě z německého Gottfrieda; náš tvar je kalkem, doslovným překladem, obou částí složeniny) či Bohumil (< řec. Theofilos, opět kalk).

Ze všech těchto uvedených možností vyplývá jedno: že máte ve svém příjmení samotného „boha“.

Ovšem natolik utajeného, že to nikomu ani nenapadne.

Tušil jste to?

Zdraví a příjemné prožití víkendu (teď už se známostí obsahu a původu svého jména) přeje

vladimirmates@seznam.cz

V Čechách se setkáváme dost často i s Milerem. Jde stále o jedno a totéž. O M(m)lynáře čili o jméno „podle stavu a zaměstnání“, jak zní oficiální název této kategorie.

Možná Vás bude zajímat, že podle nejnovějších údajů (ale i podle těch starých) je to ve Spolkové republice Německo vůbec nejrozšířenější příjmení. Podoba Möller/Moeller skončila rovněž v první padesátce (přesně na 41. místě) nejčastějších!

Za velice pozoruhodné pokládám následující fakta (z mých knížek Jména tajemství zbavená):

1. Jméno Müller v doslovném německém tvaru a dvou počeštělých podobách (Miler a Miller) skončilo rovněž mezi našimi nejčastějšími. V žebříčku nejrozšířenějších v ČR obsadilo 38. příčku!
2. Zatímco české Mlynář se neobjevuje ani v první tisícovce! Najdeme tam jen nářeční tvary Minařík (zdrobnělý tvar), který je 273. a Minář (základní podoba) dokonce až 809.

Zasloužilo by si to samostatnou studii. Co říkáte, pane Mullere?

Zdraví a vzdává úctu tak rozšířenému příjmení (obzvláště v SRN!)

vladimirmates@seznam.cz

Vaše příjmení je počeštělý oficiální německý Franz. Toto jméno jako křestní má nejrůznější podoby a je prakticky rozšířeno na všech kontinentech.

V té německé bylo dokonce jménem rakouského dlouhovládce (panoval v letech 1848-1916) Františka Josefa I. V Arktidě byla dokonce Země Františka Josefa. Nějak ji tam ale v poslední době nevidím.

Jak jistě víte, Franz byl také slavný vídeňský hudební skladatel Strauss (tj. v překladu Pštros). A bylo to i jméno maďarského skladatele Lehára (také si dáváte občas lehára?), bavorského politika Franze Josefa Strausse (zase „pštros“!). a mnoha dalších a dalších.

Franz/Franc je tedy samozřejmě František. Je to jedno z mála jmen, u nichž lze vystopovat, kdy vznikla. To první – jako pozdější velice rozšířené křestní, je spojeno s Františkem/Franceskem z Assisi (vyslovnost „z Asizi“). Ten žil v letech 1182-1226. Francesko mu říkala jeho matka jako malému klučinovi. Znamenalo to „Francouzek“, ač byl po otci Ital, ale maminka snad původem Francouzka. Jiní tvrdí, že to bylo kvůli tomu, že už jako malý překládal otcovy dopisy do Francie.

Příjmení odvozená z křestního František (ten má být u nás sedmým nejčastějším) jsou velice rozšířená. Když jsem těch derivátů napočítal více než sto, nechal jsem toho.

Ze zajímavých křestních variant bych upozornil na dva známé nositele. Ference (to je varianta maďarská) Futuristu, známého komika (známého ovšem jen pro ty dříve narozené; ti také vědí, že byl bratrem Emana Fialy), a Išu Krejčího, skladatele a dirigenta.

Kroutíte hlavou, jak souvisí Iša s Františkem? V moravském nářečí je to zkrácená podoba z FrantIša.

Dobrou pověst v našich dějinách ovšem nepožívali páni Francové ze zámku pro své otrocké ponižování vůči svým pánům a hrubiánstvím k těm, co byli pod nimi.

Zdraví

vladimirmates@seznam.cz

Staré výklady pojmu „Čech“ jsou přesně stejného typu. Máme pokusy o odvození z pojmu „čest“ i jiné, stejně nepravděpodobné, a proto později zavržené. Střízlivý výklad z posledního období spojuje naše národní jméno se slovanským základem „čel-“, který nacházíme v pojmu čeleď, jak byli mj. svého času označováni příslušníci rodu. Jeho obsahem jsou „člověkové“ (lidé) našeho rodu či kmene“, jinými slovy „naši lidé, našinci, sví“ ap. Ve stejném duchu i obsahu vyznívají pokusy o odtajnění kmenového jména Švédů i jiných národů.

Nějakou absolutní jistotu ve výkladu etnických jmen však nepožadujte.

Pokud jde o název našeho území ještě před příchodem Slovanů, kdy bylo obsazeno Kelty a později Germány (Markomani, Kvádové). Z těch dob je známo z prastarých kronik jméno Boihaemum, Baiahaimon, což se vykládá jako „vlast, domovina, domov či země Bójů“ (podle názvu keltského kmene; jehož etnické jméno je vtěleno i do geografického pojmu sousedního Bavorska, něm. Bayern). Ten byl transformován do latiny jako Bohemia, do novoněmčiny jako Böhmen.

Alternativní název pro pojem "Čech, Češi" neznám. Pouze starší pojmenování pro Slovany jako takové v podobě Venedové, Vendové užívaný Germány. Pozdější názvy Slovanů (Slaven) ztotožnili někteří naši historikové se „slávou“, Germáni pak s jejich Sklave, tj. „Otroci“.

vladimirmates@seznam.cz

Samozřejmě, že Vaše příjmení nemá nic společného s mechem, jak se nám snaží „nakukat“ potměšilá lidová etymologie.

Jde o příjmení německé (a mech je v tomto jazyce Moos); přípona –l napovídá, že jde o zdrobnělinu základního jména. To je do němčiny přejato, jako mnohá jiná křesťanská (zní to dost paradoxně), z hebrejštiny, tedy od Židů ze Starého zákona. V jejich jazyce mělo tvar : Mikhael Jako jiná jména tohoto jazyka obsahuje celou větu znějící hodně vyzývavě: „Kdo (je) jako Bůh?“

V češtině má základní tvar Michal. V angličtině a němčině Michael. Pro zajímavost připomenu podoby v některých dalších jazycích. Franc. Michel, španěl. Miguel, maď. Mihály (vyslovte, prosím, Miháj).

Michel, a snad poněkud počeštělé Michl bylo svého času, v dobách půtek našich předků s Němci, bráno jako národní jméno v opozici s českým Vaškem.

Mechel stejně jako Mechl, je tedy domáckou (v jazykovědě: hypokoristickou) podobou biblického Michala/Michaela s významem deminutivním čili zdrobňujícím, v českém překladu tedy jde nejspíš o Michálka.

Jako příjmení není u nás Mechel příliš rozšířené. Spíše by se dalo použít spojení paradoxních pojmů  že naopak „hodně málo“. Tohle jméno mají totiž pouhé tři desítky našich občanů. Ještě zkrácenější podobu Mechl pak asi o stovku lidí víc. Zatímco vzpomínaný německý národní Michl má celkem 1444 nositelů z řad obyvatel ČR.

Myslím, pane Mecheli, že můžete být se starobylým základem svého příjmení včetně jeho vzácnosti, minimální rozšířenosti, docela spokojen. Navíc uvažte, že nosíte jméno jednoho z archandělů! Který z Vašich sousedů by Vás přetrumfl?!

A k čemu jste došel při uvažování o svém příjmení Vy? Zajímalo by mě to. Napíšete nám o tom? A co říkáte jeho skutečnému obsahu? O Vašem křestním, naopak slovanském a českém, ani nemluvě! 

Srdečně zdraví a hezký víkend přeje

vladimirmates@seznam.cz

Vážený pane,

bohužel, zase přicházíte s příjmením, jímž se dosud nikdo, pokud vím, nezabýval. Budete tedy muset vzít zavděk mým pokusem. A neurazit se hned na začátku. Rozhodně to není mým cílem. Na začátku ani na konci. Věřte, že některá jména jsou už taková, jako byli ti. co je kdysi dávno dávali svým sousedům. A představte si, že by ta praxe pokračovala dodneška a přidělovali nám je, bože chraň!, naši politici.

První, co česká ústa zlolajná vyřknou, je – pochopitelně – souvislost s „prďochem“. Stará čeština měla k Vašemu příjmení ostatně ještě blíž svým „prdouchem“. Co ale ve Vašem případě s oním „-e-“ navíc?! Nejjednodušším by bylo nazvat je epentetickým (tj odsuvným, pohyblivým). Jenže tady jde evidentně o něco jiného než v případě Hlaváček (1. pád) a Hlaváčka (2. pád). Čáry máry fuk a je pryč! Slováci, jak možná víte, mají i v genitivu Hlaváčeka, což naše pošetilé spoluobčany dráždí, protože vnímají slovenštinu (slovensky arciť slovenčinu) jako češtinu, a nikoliv jako svébytný jazyk s vlastními pravidly.

Jako člověk částečně znalý jménotvorby, jsem začal uvažovat o nejrozšířenějším způsobu vzniku příjmení.Totiž jejich odvozováním ze jmen osobních či pozdějších křestních. (jde zhruba o celou třetinu.) Podrobněji tuto metodu, kterou jsem nazval „kastrací s přílepky“ popisuji v odpovědi panu Tolochovi (na těchto stránkách).

Myslel jsem jako v mnoha jiných případech na některá německá jména jako např. na Bernarda. Původně mělo obsah „silný jako medvěd“(dnešní něm. Bär + hart). Náslovná německá slabika ve výslovnosti jako „Pe-“ je v německých nářečích (někdy i v Čechách) docela běžná. Viz Böhm (= Čech) vyslovovaný jako „Pém“ atd.

Ale opět jsem neuspěl. Nepodařilo se mi nalézt žádnou domáckou variantu k vhodným německým jménům v podobě blízké tvaru Vašeho příjmení. Důkaz tedy – nikde.

Vrátil jsem se tedy do naší minulosti. Ke jménům staročeským. Pan profesor Jan Svoboda, velký jejich znalec, má v jedné své práci mj. následující jména vybraná ze starých listin a dokladů: Prda, Prdáč, Prděj, Prdla, Prdlák, Prdoň, Prdumplesk, Prdúš a Prčicě. A právě Prdúš ma i variantu s „-e-“ tedy Perdúš. A u jménu Perda má otazník, což znamená, že znalec váhal, je-li totožné s Prda. Neváhejme...

Zdá se, že huby zlolajné české mohou mít někdy i pravdu. Že se totiž (pravděpodobně) mohlo jednat o charakteristiku předka vyhlášeného nápadnou vlastností při vypouštění biologických plynů (např. jejich četností neboli frekvencí, intenzitou čili zvukovou razantností, možná jejich zajímavou modifikací, tj. podobou).

Docela jiný význam měl obecný výraz „prdůch“, novotvar, jinak neologismus, zrozený v totalitě jako zkratka pro „pracující dlůchodce“. Ale zmíněným plynem stejně dost zavání.

Ještě jednou, pane Perdochu: nic ve zlém...

Na závěr připomenu jednu z moudrostí našich předků: „Lépe je třikrát fortelně se ubzdíti než troník do apatyky vrci.“ Platí zvláště i dnes, kdy ke každému léku předepsanému na receptu přidáváme v apatyce ještě poplatek za... (?).

vladimirmates@seznam.cz

Věřila byste tomu, že jste z mého hlediska dvojnásobná perla?; perla s malým „p“, protože kladete lehký dotaz (a ne jako pan Uříčař a další!), Perla pak proto, že je to překlad Vašeho křestního jména (z lat. margarita). Ale to patrně víte...

Vaše příjmení patří v ČR k nejčastějším. Stejně jako křestní má svůj původ v latině. Patří do nejrozšířenější kategorie, v níž je zhruba třetina našich hlavních jmen - těch, jež byla odvozena „ze jmen osobních a křestních“.

Podrobně o Benešovi a jeho variantách píšu v I. díle svých Jmen tajemství zbavených na str. 21 a další. Heslo Beneš obsahuje celkem 10 různých bodů.

Zajímáte-li se však jen o to nejzákladnější...

Beneš je domáckou (v jazykovědě: hypokoristickou) variantou latinského Benedikta. Jméno vzniklo z adjektiva benedictus = požehnaný (benedicere = požehnat).

V žádném případě se Vás nechci dotknout, jen zodpovědět pořádně Vaši otázku. Nevím totiž, jestli víte, co znamená žehnat, požehnat?! V případě že nikoliv, protože jste hodně mladá a - předpokládám - ateistka, představte si kněze, jak zvedá ruce, dělá kříž a žehná někomu či něčemu. Laicky: přeje mu úspěch, aby – jak říkají dnešní mladí – „se zadařilo“. A opírá se přitom o boží pomoc. (A ještě něco: být v požehnaném stavu znamenalo a dodnes znamená "být těhotná", "čekat maličké".)

Jazykovědec Kopečný i jiní spatřovali ekvivalent Benedikta v našem jménu Blahoslav. Slovanské blagosloviti je totožné se zmíněným latinským benedicere.

Obě Pperly zdraví

vladimirmates@seznam.cz

Doufám, že se Vám dobře vyslovuje to všemi cizinci proklínané české „ř“. A vy máte ve svém příjmení hned dvě! Ještě, že se nejmenujete Řehoř. (Nu, pan Řeřicha je na tom stejně, že?!) Ale – jak říkali latiníci: in medias res (tedy: doprostřed věci).

Zprvu jsem si myslel, že je to strašně řídké jméno (jazykovědný termín pro malý výskyt čili nepatrnou frekvenci). Ale Vás je v republice více než sto padesát a k tomu ještě pár bez kvantity ( tj. bez délky nad třetí slabikou: Uřičařů). Ale to nemusí svědčit o někdejším větším výskytu předků, nýbrž o jejich potenci. Ale to pořád nejsme „uprostřed věci“!

...Nejspíš bych se s Vámi ztotožnil, že jde o tzv. obyvatelské jméno, tedy prapředka „žijícího u řeky“. (Šmilauerova kategorie „podle bydliště“). Na jeho podobě má podíl tzv. palatalizace, tj. měkčení: řeka > říční, P(p)oříčí atd. Zádrhel: hodně nezvyklé je užití přípony –ář, jež je velice typická pro nějakou činnost. Především pro nositele řemesel, povolání ap. (kovář > Kovář...).

Tento fakt by nás mohl dovést k nejrůznějším spekulacím (podtrženo záměrně), spojeným s další možnou palatalizací od jiných základů: Například, říkat, říci > zaříkávat, uřknout. Teoreticky by tedy mohlo jít o osobu (aby byla naplněno očekávání spojené s příponou „-ář“), jež by byla ve vztahu k těmto pověrečným jevům a praktikám. Ovšemže pro ně existují dávno ustálené přežívající pojmy zaříkávač(ka) ap. Nelze ovšem vyloučit ani nějaké polozapomenuté nářeční tvary pro stejnou či podobnou činnost.

Pane Uříčaři, až se rozední, ještě se porozhlédnu ve své knihovně, protože Vaše příjmení mi doslova „nedalo spát“. Při psaní těchto řádků je právě 04,30 hod.

Svítá... Do zmíněných spekulací se nabízejí ještě dvě:

a) Uříčař jako „někdo uřičený“, tj. řičením (vlastním či někoho jiného?) umdlený, znavený, vyčerpaný; přičemž obsah slovesa „řičet“ je doslova „řvát“ (vydávat strašně hlasité zvuky jako lev, býk, jelen v říji). V dnešní terminologii by tedy mohlo jít při nejmenším o ekvivalent v „křiklounovi“ (existuje ovšem příjmení Křikava), v horším případě „uřvance“. V pasivním případě pak pana Uřvaného.

b) V starších dobách měla čeština pro toho, kdo vyráběl síta - sítaře - také pojmy řešetář (< řešeto) a rovněž výraz „říčičář“. Nabízí se tedy spekulace, že by mohlo dojít ke stažení tohoto názvu povolání na „říčaře“ a někoho, kdo bydlel v domě nazývaném „U říčaře“...

Pokud je platná verze „podle bydliště u řeky“ (takový Zálabský je mnohem konkrétnější; příjmení obsahuje, za kterou řekou bydlel), je Vaše jméno zajímavé i tím, že je včetně předložky. (I když – zase tak velká zvláštnost to není. Abychom zůstali u těch „vodních příjmení“: např. Závodský či Závodný, Zárybnická, současná televizní meteoroložka, Zápotocký, bývalý prezident...)

Ale podobně kuriózně jako to Vaše působí jméno pana Otryby (prapředek bydlel ve stavení, jež mělo jako domovní znamení rybu). Nebo  Odvodyová (bydlela u nějaké nekonkrétní vody, moře to nejspíš nebylo). Či paní Vostuncové (byla „vod stunce“, nářeční výraz pro studnu, studnici).

Tož aspoň víte, v jaké společnosti se nacházíte. Co tomu říkáte?

Vím, že jsem Vám neposkytl „konečné řešení“. (jiní ovšem také ne!) Snad ale přece jen pár podnětů, možná i vodítek. Objevíte-li při pátrání po předcích něco přesvědčivějšího či dokonce přesvědčivého a sdělíte-li nám to, budu Vám vděčný (Slánské listy a návštěvníci této rubriky rovněž),

vladimirmates@seznam.cz

omlouvám se za trochu opožděnou odpověď; snažím se poskytovat informace v nejkratší možné době, ale je toho na mě moc (nemyslím jen tuto poradnu). Ale dosti nářků...

Zdravím Vás i Vaše příjmení, které je hodně zvláštní. Píšete: „Již delší dobu se snažím najít nějaké údaje o původu jména své rodiny - zatím beze zdaru...“ Nedivím se Vám. S jeho výkladem jsem se rovněž dosud nikde nesetkal. (Notabene ani s žádným jeho nositelem.)

Ve slovnících z různých dob jsme je nenašel ani v podobě obecného výrazu „toloch“ (z těch ostatně všechna vlastní jména pocházejí). Tím méně s názvem některé lokality ap. A prohlédl jsem toho hodně. Pochopitelně nejen v naší mateřštině.

Po úvaze jsem tedy došel k názoru, že se patrně může jednat o zkrácenou podobu jména Bartoloměj. Při tvorbě domácích podob z oficiálních křestních (či dřívějších osobních) jmen postupovali naši předkové metodou, kterou bych nazval „jazykovou kastrací a následného přílepku“. Užili totiž pouze první či druhé nebo poslední slabiky a přidali jednu z velice četných českých přípon. Mezi nimi hodně těch, jež provázejí zdrobněliny (-ík, -íček...; ty má převážně na svědomí asi ženská část populace). Možná se ptáte proč?

Především proto, že repertoár jmen, která byla k dispozici, nebyl tak široký a stával se stále více nedostatečným s přibývajícím počtem obyvatel. Takže bylo namístě nějak od sebe odlišit několik Janů v jedné vsi. Dálo se to různým způsobem. Jedním z nich byla i popsaná „kastrace“. Dále to bylo proto, že lidem se zdála oficiální jména „studená“, zvláště ta cizí, proto se upravovala na domácká. (Ta se nazývají hypokoristika.) A také zde fungovala přirozená jazyková lenost, tedy princip zkracování. (Ta trvá dodnes; viz např. „naschle“ namísto na shledanou).

Mezi zmíněné velké množství přípon (sufixů) patří i méně častá –ch, (např. Karoch (< Karel), Baroch (Bartoloměj), Proch (<Prokop), ale i Vlach (ze jmen začínajících slabikou Vla-) aj.

Ve Vašem případě byly vybrány dokonce dvě prostřední slabiky -tolo, což je další kuriozita, protože většinou se jedná o jednu: ať na začátku, uprostřed či na konci původního jména, a přidán zmíněný sufix.

Základ jména biblického apoštola Bartoloměje (lat. Bartholomaeus) je v aramejském „bar Talmai“. Širší výklad (nevím, zda Vám o něj jde) najdete v I. díle mé knížky Jména tajemství zbavená (II. vyd. EPOCHA 2002) v hesle „Bartoň“. Nemůžete-li do ní nahlédnout v nejbližší knihovně, mohl bych Vám příležitostně poslat opis.

Takto strukturované příjmení Toloch odpovídá principům tvorby i jiných slovanských jmen. Potvrdil jsem si to v seznamu, protože v sousedství příjmení Toloch (má je celkem 43 našich občanů) se nachází rusky znějící Tolog (57 nositelů) a dokonce – pouze několikerý – Toĺog (s měkkým „l“). V ruských pramenech jsem zjistil, že Toĺka je domácí podoba Anatolij.

Svědectví o analogii jménotvorby více než výmluvné, že? (Jak vidno i z něj by mohlo být Vaše příjmení odvozeno.)

Snad jsem Vás přivedl na správnou cestu, ale i o té se dá, samozřejmě, pochybovat (de omnibus dubitandum).

vladimirmates@seznam.cz

vítám Vás jako stálého návštěvníka I-Sl a této (mé/jejich) rubriky.

Holeňa je typicky zformované jméno z moravských dialektů. Beneš/Moldanová soudí, že jde o horní část nohy, česká podoba je „holeň“. Nejsem si jist, proč by se tak měl někdo jmenovat (neznám pana Lýtka), oni to také neprozrazují. Ale pravda je, že mám dlouholetého přítele příjmením Stehno. To jsem si troufl někde vysvětlit. (Ve staré češtině nebylo neobvyklé ani jméno P...l; nositelům se zřejmě znelíbilo, přestože šlo o dvě nejhořejší části našich nohou, a tak si je změnili. Znám na to téma jednu příhodu, ale nemohu ji zde, vzhledem k dětským návštěvníkům, zveřejnit)

Osobně bych v Holeňovi spatřoval „někoho holého“ (tj. mladého nebo neochlupeného, bezvlasého).

Pokud jde o jméno Krumpoch, jsem zcela bez rozpaků. Jméno je složenina čili kompozitum z němčiny. Jeho obsahem je „Křivý potok“ čili potok zvlášť meandrovitého toku. A přenesení na člověka?

To je také jasné: 1. Nejspíš u takového potoka bydlel (příjmení podle bydliště). 2. Přistěhoval se do jiné lokality z obce (městečka, vesnice, vsi) pojmenované Křivý Potok. Máme i příjmení Krummbacher, Krombacher i jiná. (Možná znáte paní Ester Krumbachovou?!) Všechna jsou stejného druhu. Váš předek je s tzv. nulovou příponou.

Otevřete-li si seznam našich obcí, najdete v severních Čechách místní jméno Krompach, na Slovensku, jak asi víte, jsou známé Krompachy.

Myslím, že tím výčet Vašich předků končí (?!).

vladimirmates@seznam.cz

vidím, že máte opravdový zájem o výklad obou příjmení, protože jste vytrvala a poslala mi prostřednictvím I-SL doplňující vysvětlení ke svým původním dotazům.

ad Kalandra

Och, kdybych byl ornitologem, dokázal bych Vám toho o kalandře (vycházím z toho, že nominativ čili první pád příjmení zní „Kalandra“) říci mnohem víc. Z hlediska povýtce jazykového konstatuji, že jde o starší název ptáka „z čeledi skřivanů“, jiní ho upřesňují na „skřivana lesního“ a opět jiní ho nazývají „chocholoušem“. (Učený název zní Melanocorypha calandra. Ještě štěstí, že jste vyvdala jenom půlku, že?) Pokud jde o chocholouše, eventuálně Chocholouše – tady mohu přispěchat se svou trochou do mlýna. Tento pták, eventuálně i pán mají svá pojmenování zřejmě podle chocholky, což je pár peříček či chlupů (nebo ještě vlasů?) nepřiléhajících k hlavičce, ale trčících kolmo vzhůru.

Kam se ovšem hrabou chocholouši na dnešní (navíc vybarvené) pankáče, že?

Vrhněte letmý pohled na hlavinku svého manžela, abyste zjistila, co je na tom jazykovém příbuzenství s chocholoušem pravdy...

Kdyby to příjmení mělo tvar bez koncového –a (a bylo mužského rodu), mohlo by to ovšem být o něčem jiném. Kalandr je totiž válcovací zařízení pro úpravu tkanin a papíru. A mohl to být i důvod pro pojmenování dělníka, který ho obsluhuje. Takové příjmení je však neskonale řidší, tj. méně časté. (Pouhých 7-8 % těch prvních.) Navíc mu konkuruje jako obecný pojem současný „kalandrista“.

A ještě dovětek: Víte, kdo byl jedním z prvních popravených začínajících 50. let uplynulého století? Ovšem – historik, estetik, publicista... Záviš Kalandra. (Snad ne příbuzný Vašeho manžela?) V souvislosti s ním by se dalo vytvořit metaforu nikoliv o skřivanu a jaru, ale o nastupujících mrazivých desetiletích...

ad Mazur

Píšete, že v některých dokladech je tvar Masur. Opusťme tento tvar jako evidentní nedostatek zapisovačů do matrik, neboť bychom se dostali bůhvíkam. Zmiňujete se o Čeladné, Frýdku-Místku... Ovšem, že to jsou velice vhodná místa pro výklad č. 1, protože pokud jde o příjmení ve tvaru Mazur, je to nabeton etnické jméno prastarého polského kmene Mazurů. Jejich jméno jako u většiny národů se ztrácí v hluboké minulosti. (Ne tak samotných Poláků = „obyvatelů polí“; tedy rovin, na rozdíl od obyvatelů hor). Připomenu jen jedno nepodložené tvrzení odvozené z jejich tělesnosti, jímž je výklad s českým ekvivalentem „malý, ale sporý“, abyste si ho mohla pro zajímavost porovnat s vašimi známými Mazury.

Ale jedna jejich vlastnost by je mohla charakterizovat: „podnikavost a pohyblivost je svádí k vystěhovalectví“.

Jaký tedy div, že se Mazurové s toulavými botami objevili v hojném počtu i na Frýdecko-Místecku (a nejen tam).

Několik důvodu pro příjmení Mazur:

Uvedené kmenové jméno Mazur. Každý je poznal i podle toho, že výrazy mající souhlásku s háčkem (č, š, ž) vyslovovali bez něj (c, s, z). Základem pro příjmení v naší lokalitě mohl být i Nemazur přicházející z Mazurska, od Mazurských jezer ap. O některých dalších konkrétních příčinách se nebudu šířit. Najdete je, jestliže si ve vyhledavači najdete jména Uher, Maděra, Ung(e)r. Přidal bych k nim i další, možná poněkud komickou možnost. Ale i ta má svou logiku. I když je určitě hodně menšinová vůči těm uvedeným...

Mohla by se totiž týkat náruživých milovníků polského tance zvaného mazurka (vzpomínka na první taneční dosud živá?). Ten název měl i řadu svých variant:  mazur i mazura, mazurek...

Vůbec tím ale nechci tvrdit, že z těch asi pěti šesti stovek nositelů příjmení Mazura (zhruba polovina podoby Mazur) pochází z tance. Kdepak! Mnohá z nich patří rovněž ke jménům kmenovým či geografickým, pouze mají navíc českou příponu –a.

Paní Mazurová, hodí se aspoň něco z toho na Vaše pokrevní příbuzné Mazury?

vladimirmates@seznam.cz

učitel Vašeho otce měl v podstatě pravdu, ale jestliže to bylo vše, co mu řekl, mám k tomu, pochopitelně co dodat...

Na rozdíl od Vašeho křestního jména, které je starobylé a slavné (Vratislav I. byl synem knížete Bořivoje, prvního historického Přemyslovce; Vratislav II. jako první nosil od r. 1085 královskou korunu!), je Vaše příjmení ryze německé a řekl bych poněkud poddanské. Jde tedy o moc zajímavou symbiózu v pojmenování jedné a téže osoby.

Obsah pojmu Renner se zachoval ze středohornoněmčiny, což je časový úsek od 12. stol. do počátků novoněmčiny. Zdůrazňuji, že do jejích počátků. Protože nemít to na paměti a otevřít některý ze současných německo-českých slovníků, našel byste tam (a patrně upadl do rozpaků), že Renner je a) závodní kůň (rozumí se dostihový), b) závodní auto. Což – při pohledu do zrcadla je vyložený nesmysl, že?

Více si z původního významu ponechalo sloveso rennen (< někdejší renneare): běžet, utíkat, uhánět, pádit. Toto verbum sice u nás v průběhu posledních let ztrácí na frekvenci, ale kdo ze starších občanů by si nevzpomněl na letitý už hit Waldemara Matušky Už koníček pádí... Nebo Milana Chladila, že?

A v této souvislosti bych (byť s trochou nadsázky) hledal i reálné jazykové kořeny Vašeho příjmení. Ve zmíněné středohornoněmčině byl dnešní Renner včetně nářečních variant »běhoun« (jak jinak než někdo utíkající, uhánějící, pádící), jindy definován jako »rychlý posel«. A protože v těch dobách rychlejší než člověk byl čtvernožec zvaný kůň, byl Rennerem nazýván i posel pádící na něm.

A jako takový byl zaměstnán nejspíš některým šlechticem („kmáni“ teprve čekali na vynalezení pošty Thurn-Taxise známého i z Čech: Dobrovice, Loučeň...) Nebo některým veledůležitým úřadem. Nejspíš zemským ap.

Pan učitel s „pádivcem“ si tedy nikterak nezadal. Kéž by to byl ve sporných případech i můj případ.

Srdečně zdraví potomka Pádivce, rychlého posla pádícího na zpěněném koni, nikoliv nějakého dostihového koně či závodní auto

vladimirmates@seznam.cz

neporozuměl jsem, jsa už stár, zda žádáte vysvětlení svého dívčího nebo současného vyvdaného příjmení. V případě Mazurové sdělte, prosím, tvar jeho mužské podoby.

Hezkou neděli přeje

vladimirmates@seznam.cz

Nejdříve, co nechcete, ale chtít byste mohla...

Výklad jmen Unger/Ungr, případně Uher si můžete vyhledat na těchto stránkách klepnutím na zmíněná příjmení.

A teď k tomu, co chcete.

Obě příjmení mají co dělat s němčinou. Každé ovšem jinak. První je u nás velmi vzácné, nosí je necelé tři desítky občanů ČR. Druhé je nepoměrně frekventovanější. Je to nejen jméno mé ženy (manželky, ta bude mít z této formulace radost!), ale i dalších takřka dva a půl tisíce našich spoluobčanů.

Ad Kundrum... Zprvu jsem uvažoval o odvození od rozšířeného germánského osobního jména Konráda (totožnost prvních čtyř souhlásek i jejich sled!); pradávným obsahem byl smělý, odvážný rádce. Ale že by mělo domáckou či jinou variantu v podobě Kundrum jsem v německých pramenech nenašel. Lituji. Další možnost se nabízí od ženského Gudrun. Ve starohornoněmčině (germánština do 12. stol.) obsahovalo jednak „boj“ a také „tajemství“ či „kouzlo“. Ale po tvaru Kundrum rovněž nikde ani stopy. Půjde patrně o nějak zkomoleninu (možná právě u nás) od jednoho či druhého. Nevylučuji ovšem ani další možnost?! Bohužel, nic přesnějšího ode mě neuslyšíte či – lépe řečeno - neuvidíte.

ad Fencl... Ten je u nás na začátku šesté stovky nejčastějších příjmení (přesně 536. z více než sto tisíce různých příjmení).

Je to mj. důkaz blízkých vztahů (samozřejmě ne vždy dobrých jako dnes) mezi Čechy a Němci. Nazval bych to doslova jazykovým ping-pongem. Základem je naše slovanské, notabene české osobní (dnes samozřejmě křestní) jméno Václav. (O něm více v mých knížkách Jména tajemství zbavená v I. a II. díle v heslech: Vaculík, Vácha, Váňa, Vančura, Vaněček, Vaněk, Vaníček, Vaník, Vašek, Vašíček.)

Německá varianta našeho vskutku národního jména je Wenz(e)l. Slyší-li české ucho Wencl, píše česká ruka Vencl. A vidí-li německé oko takto napsanou podobu, čtou jeho ústa Fencl. (Naše „v“ neboli „vé“ je u našich sousedů  „f“, jejich název písmene je „fau“.)

Toť zhruba vše.

Zdraví a hezkou neděli přeje

vladimirmates@seznam.cz

Vaše příjmení není pochopitelně odvozeno od názvu chemického prvku (objeven až v r. 1826 a neoblíben v čaji vojáky všech uniforem).

Jazykovědci se shodují na odvození – zkrácením – od starého germánského jména Wolfram, složeného z Wolf + Hraban, v překladu Vlka a Havrana. To byla kultovní zvířata provázející všude nejvyšší božstvo germánské mytologie Odina (Wotana). Nám pojem Hraban může i něco připomínat, že? V dnešní němčině má ovšem trochu jinou podobu, a to Rabe.

Onen Wolfram, počeštělý na Olbrama (z něhož měl Brom vzniknout) je vtištěn i do názvu obce Olbramovice (původní význam „ves lidí Olbramových“) na železniční trati Praha-Tábor-České Budějovice

Tož tak by to mělo být s původem Vašeho příjmení. Sahá až do mytických dob staré Germanie.

(Křestní jméno Olbram mají dnes u nás podle úředních údajů snad méně než čtyři lidé (!). Jistě však znáte alespoň jednoho z nich: Olbrama Zoubka, vynikajícího současného sochaře.

... Chcete-li vědět, jak ke svému příjmení přišel Váš jmenovec Gustav Brom, známý brněnský muzikant a „kapelmajstr“, musíte mi napsat do této rubriky a já se poohlédnu po svých zápisech a najdu jeho osobní svědectví.

Ukáže se, že všichni Bromové (je jich dohromady u nás pár desítek přes tisícovku ) nemuseli vzniknout, jak jsem uvedl, totiž, jak se sluší a patří, z Wolframa/Olbrama... U Gustava je to ovšem kuriózní či setsakamentská, chcete-li, výjimka.

Maczko je se vší pravděpodobností poněkud popolštělé příjmení z Matěje, Matyáše či Matouše.Vyhledejte si na těchto stránkách Macháně, případně ještě Matese (na mé příjmení zněl kupodivu také jeden dotaz). Koneckonců i tečku za příjmením Glausch.

Příjemnou neděli a celý příští týden přeje

vladimirmates@seznam.cz

Příjmení Pivoda patří k přezdívkovým jménům typu Vítám Vás, Stejspal (tj. „vestoje“), Brzobohatý atd. Tvoří vlastně celou větu.

Pan Pivoda dostal své druhé jméno (ke křestnímu) patrně kvůli tomu, že až příliš často říkal sousedům „pij vodu!“. Možná byl sám zapřisáhlý (na rozdíl od takového Dopity nebo Nedopity či toho, komu přezdívali Nechoj domů – proč asi?!) abstinent, možná to bylo určeno těm, kteří si stěžovali, že je jim po včerejším pití na nic... Umím si představit kárajícího pana Pivodu v obou rolích.

Zeisberger patří zřejmě do kategorie, kterou prof. Šmilauer nazval „podle původu“; dotyčný mohl pocházet z místa zvaného Zeisberg. (Abyste se také podílel na pátrání, doporučuji prohledat rejstříky automap sousedního Německa a Rakouska, případně i Polska a zjistit, zda tam takové místo existuje.To by Vás mohlo nasměrovat i při pátrání po předcích. Za případnou zprávu máte můj dík.)

Zdaleka ovšem nemusí jít pouze o vlastní název obce, osady či samoty.

Lze si domyslet, že tak mohla být pojmenována i hora (často se výrazu –berg užívalo i pro kdejaký kopec či návrší ap.).

V tomto případě by šlo o šmilauerovskou kategorii „podle bydliště“. Náš člověk zkrátka bydlel poblíž takové vyvýšeniny. Jenže: mohlo jít o Zeisovu horu nebo...? (Nejznámější z Zeisů je určitě onen optik Karl z Jeny, jenž dosáhl světové proslulosti.)

Zkuste si několikrát opakovat jméno Zeis. Nebo ještě lépe jeho zdrobnělinu Zeisig, Zeisig, Zeisig. Neříká Vám to něco? Já v tom slyším naše „čížek“. Že tomu tak skutečně je, to potvrzují nejen současní (nenacionalističtí) němečtí jazykovědci, ale neupírá nám tu tzv. výpůjčku z češtiny ani dvacetisvazková encyklopedie Brockhaus, která vyšla už po nástupu Hitlera k moci.

Zeis je tedy evidentně převzat ze staročeského   číž. Čížek i Zeisig jsou zdrobněliny. O jejich rozlišení podrobně, jak jsem zde už několikrát upozorňoval, v prvním díle mých Jmen tajemství zbavených u hesla Adámek.

Problém zvaný „Zeisberger“ tedy je pouze v tom, zda šlo o místo, kde hnízdili ve větším počtu čížkové, nebo zda místo tak nazvané patřilo nějakému panu Zeisovi (Čížovi, dnes ovšem zdrobnělému Čížkovi), či zda šlo o obec s tímto jménem.

Čížek, Čížkové – u nás jsou to hanlivé přezdívky Moraváků určené nám Čechům. V Německu tak nazývali člověka lehkomyslného, nespolehlivého, nezodpovědného...

Jak to říkal Vinnetou? Howgh. Domluvil jsem. Já jsem - dopsal.

vladimirmates@seznam.cz

Znáte starou metodu středoškoláků: Když nevíš, tak mluv o tom, co víš.

Vím toho dost, i tak je to dost málo (čtěte dál a uvidíte proč), přestože se s tímto příjmením nesetkávám poprvé. Vím, že Vám otec s oním –h– nelhal. Však se to projevuje i v dnešní verzi Vašeho příjmení s oním dlouhým –ó–. Což je německá výslovnost pojmu Pohl. Zmiňujete se o původu z okolí Liberce. Skoro se mi chce napsat: „stimmt“ (jste-li angličtinář, dodávám: „souhlasí“). Na Liberecku bylo Němců, jako když naseje, a odtud je krok do Polska. A Pohl má být podle jednoho vysvětlení německý výraz pro Poláka (Polsko = Polen), podle druhého nářeční podoba Pavla, podle třetího z německého názvu moravské Polomi (Pohl).

V současné německé literatuře jsem se však dočetl ještě něco jiného, aniž by se přitakávalo něčemu z toho, co jsem uvedl výše. Autoři zmíněné publikace citují Tacita, jenž popisuje soudobé Německo jako „bažinatou šerednou zemi“. A kolem Kielu existuje prý již od 13. stol. velká skupina příjmení podle bydliště, v nichž je právě ona „bažinatost“ zafixována. A uvádějí mj. jméno Pohlemann, jež má být odvozeno z místního názvu Pfuhl právě pro močál.

Zajímavé na této aktuální teorii je to, že s ní už před desítkami let přišel jazykověd Brechenmacher.

Ne dosti na této úctyhodné starobylosti, pane Póle.

Můžeme se ponořit ještě hlouběji do germánského starověku, do světa prastarých osobních jmen, kdy se věřilo v jejich magickou funkci: jméno má charakter predestinace: jaké dítě dostane, taková bude jeho sudba. A slušná řádka kompozit, složených jmen, měla jako první člen Bald-. Za všechny jmenujme starohornoněmecké Balduin, jež má v angličtině takřka totožný tvar Baldwinn. Ono opakující se Bald-, z něhož – možná – pozdější Pohl povstal, má ušlechtilý obsah vykládaný jako „smělý, odvážný“. Vlastnosti Germány-bojovníky velmi žádané a chtěné, proto také hojně dětem (rozumějme synům) dávané do vínku či kolébky (die Wiege), měli-li tenkrát jakou.

Někdy vědět dost – vlastně znamená vědět málo. Třeba v případě, že nevíte, čemu dát přednost.

Shrňme jednotlivé kategorie: „podle osobního (křestního) jména“; „Paul“ je latinsky „malý“, o kompozitech s Bald- jsem se zmínil o pár řádků výše. Jako jméno národní Polák (= obyvatel polí, tj. rovin, na rozdíl od horáků – proč ne, mohla by to být kategorie „podle původu“, ale nemusela, najděte si na těchto stránkách o jménu Maděra, Uher či dalších. Kategorie „podle bydliště“: tedy někde v bažinách či poblíž močálu.

Tož, co si vyberete, když už jsem Vám nedokázal vybrat já? Však si poradíte. (A dejte mi, prosím, případně vědět.)

A jestli se mě ptáte, proč se mořím s rychlou a obsažnou odpovědí dlouho do noci, odpovím parafrází stařičkého profesora (ještě staršího než já) z filmu Marečku, podejte mi pero!

´Potěšil jste mě, i já Vás chtěl potěšit.´

Jenom jestli?!

vladimírmates@seznam.cz

mou snahou je odpovědět vždy co nejdříve. A to se týká i mých "gratis" odpovědí. V poslední době se však dotazy hromadí. Ale nebojte se. Podnikl jsem značné rešerše a zítra budu schopen snést alespoň něco, jak správně píšete, "k poodhalení!" Vašeho příjmení. A své sehraje, podle mého názoru i to, že se německé jméno do podoby Vašeho příjmení formovalo v českém prostředí...

Tož projevte trochu trpělivosti. Víte, tato činnost "při poodhalování" není nikterak jednoduchá. (S výjimkou některých jmen jako Kovář ap., samozřejmě.)

Zatím zdraví M.

Opět zdravím, pane Glauschi,

vidíte, jak je obtížné volit správnou koncovku 5. pádu Vašeho příjmení. Ale potomci to budou mít zřejmě jednodušší. Jak jsem napsal v odpovědi návštěvníkovi „jazykové poradny“ panu Rennerovi, vokativ se z češtiny víc a víc vytrácí. A v budoucnu bude možná zcela nahrazen pádem prvním.

Ale to je trochu jiná káva, i když související.

Ta Vaše se jmenuje Glausch, že? V rozsáhlé německé literatuře s tisíci jmény jsem nenašel vysvětlení jeho původu přesně v tomto znění. Pouze cestu k jeho možné dešifraci. Ty cesty jsou vlastně hned dvě a úplný závěr pak je mou skromnou dedukcí.

První možnost: Mohlo by jít o zkrácení starobylého germánského osobního jména Glaubert. To bylo opět "vzkříšeno" v 17. stol. německými protestanty.

Ponechána je pouze první slabika Glau- a přidána přípona –sch, s výslovností samozřejmě –š-, což, přiznávám, nezní zrovna dvakrát německy. (Podobná praxe v tvorbě jmen je známá z němčiny stejně tak jako z češtiny. (U nás např. Benedikt > Beneš, Alexander > Aleš atd. Přípony s -š jsou velmi časté.)

Pokud Vás zajímá někdejší význam onoho starého jména... Bylo to kompozitum o dvou členech: „Glau“ ve starohornoněmčině znamenalo ostrozraký ; druhá složka „berath“ = zářící, vynikající“. Tedy prapůvodně ten, komu jeho rodiče v době, kdy se věřilo na magickou sílu dávaných jmen, přáli, aby „jeho osudem byla sláva pomocí jeho ostrozraku“. Tak by mohl znít přibližný výklad.

Později ztratily oba prvky svůj konkrétní obsah a zcela se formalizovaly. (Kdo by dnes hledal v našem Bolkovi a Vaškovi, domácích tvarech Boleslava a Václava, jednu a touž tzv. predestinaci „ať je více slavný“, že?)

Druhá možnost: V němčině, právě tak jako v češtině, se z některých oblíbených osobních (později křestních) jmen vytvořily desítky, ba celé stovky domácích podob (tzv. hypokoristik). (Od Jana jsem jich u nás napočítal více než 600!)

Mezi množstvím derivátů od původního řeckého Nikelaos (s obsahem: „vítězný s lidem“) je nejen náš i německý Klaus, ale v podobě s „G-" i Glaus a Glauss. Glausche jsem mezi nimi, to musím přiznat, však nenašel.

A teď – přesto, nebo právě kvůli tomu – je čas pro mou závěrečnou dedukci. Zmiňujete se o svých předcích na Sobotínsku a v oblasti Velkých Losin. Jistě i sem směřovala německá kolonizace (začala už za Přemysla Otakara I.!) nebo sem alespoň přicházely skupiny osadníků ze sousedství.

Podoba Glauss (v jistém období českého pravopisu se –ss– četlo jako „š“) mohla být českými ústy „přejinačena“ na Glauš. A zpětný převod do němčiny vtiskl podobu Vašemu současnému příjmení.

Víte, pane Glauch, raději volím onen perspektivní tvar 5. pádu jako přirozenější než ono úvodní „pane Glauschi“, berte to, jak nabízím: Mohlo to tak být. Snad tomu tak i bylo. (Za nezpochybnitelné to však nepokládám.)

Zajímalo by mě, co na to říkáte? I pár údajů o Vás samotném (o mně je znáte).

Dobrý den, vlastně Dobrý rok, Ušlechtilý vlku (= výklad jména Rudolf)!

vladimirmates@seznam.cz

P. S. Víte že Vás je všeho všudy v ČR jen 35? M.

Ještě tečka, respektive dvě za příjmením Glausch:

Vážený pane magistře,

 v prvé řadě Vám děkuji za rychlý a obsažný rozbor příjmení... V našich zemích zůstali Glauschové i po II. světové válce. (Zatímco za ty, kteří neměli odvahu opustit kraj svých předků, tuto odvahu prokázali vítězní Čechové, a nezištně jim ke stěhování za lepším dopomohli.) ... I když jeden z Glauschů prý dodával pro SS knoflíky. V celém Německu prý žije jen asi 240 Glauschů s největší koncentrací kolem města Hoyerswerda v Dolním Sasku poblíž českých hranic. Snad je to místo, kam naši příbuzní odešli.
Pokud se mě ptáte, co říkám na Váš výklad o mém příjmení, co bych asi tak já k tomu mohl říct :-) ? Pokud jsem o tom kdy dříve přemýšlel, myslel jsem nejspíš na nějakou souvislost s adj. grau - šedý. Ale něco snad přece, pokud mluvíte o Glaubertu jako o protestanském jméně, je fakt, že Sobotínsko bylo před rekatolizací protestanskou oblastí. Byla to také oblast po staletí téměř výhradně německá, takže varianta Glauss>Glauš>Glausch mi z mého čistě laického pohledu nepřipadá pravděpodobná. (Není to moc drzé?)
Rudolf (Ruutu) Glausch

Nemám to za drzé. Sám přece píšu, že svůj výklad „nepokládám za nezpochybnitelný!“. Jen bych chtěl dodat, že z těch několika málo různých německých příjmení s hláskovým seskupením –ausch je zhruba polovina přejata z českých variant: např Mattausch, Jirausch (ještě před pravopisnou hláskovou změnou –au- v –ou-). VM

A ještě jedna tečka:

 Vážený pane magistře,

 nedá mi to, musím Vám to napsat. Nedávno jsem se chlubil svému kamáradovi Vomáčkovi o výkladu svého příjmení, který jste mi poskatl na iSL. Odpověděl mi, že jeho příjmení je také starobylé a navíc zcela srozumitelné. Ješitnost mi nedala a prohlásil jsem své příjmení za starobylejší (nejstarší zatím doložený Glausch žil v době třicetileté války) a spříjmení Vomáčka musí být mladší, protože omáčka je slovo novočeské, jak jsem zhodou okolností asi o den či dva dříve na internetu. To se však kolegovi Vomáčkovi nezdálo. Tvrdil, že Vomáčkové jistě žili již na konci století 16. Já jsem sedl k internetu, kde jsem na vokabuláři webovém vykoumal, že staří Čechové zanechali vskutku nesčetně textů o kulinářství, ale místo omáčky jen jícha, vomachejl atp. Zkrátka po omáčce ani stopy. Milý Vomáčka ovšem také nelenil a přinesl zápis z roku 1631, kde bylo zapsáno jako "Jiřík  O Mázka". Jeho příbuzný, který patří ke genealogickým šílencům, tvrdí, že přízvisko Vomáčka vzniklo v jejich rodě právě z této "zpřežky" a že původně označovalo někoho, kdo bydlel (přiženil se, zakoupil) u Matěje. "O" má být stč. předložka znamenající "u" nebo "okolo" a "Mázek" nebo jinde prý také "Macžek" má být stč. ekvivalent Mathiase tedy Matěj.

 Tolik tedy o srozumitelnosti příjmení Vomáčka. No řekněte, je toto vůbec možné?

 Promiňte musel jsem Vám to napsat bylo to ve mně jako v koze.

Zdraví Ostrozraký ušlechtilý vlk (dříve Glausch Rudolf).

Tečka zaručeně poslední:

Omáčka (> Vomáčka) má něco společného s "máčením" příkrmu (tj. chleba), jak píšete správně, v "šalši" a nikoliv s hebrejským Matějem. VM

Vaše příjmení je 9. nejrozšířenější v ČR! Proto mu také věnuji 10 zvláštních bodů ve své knížce Jména tajemství zbavená, 1. díl (I. vydání v Knižním klubu 1998, druhé v nakladatelství Epocha v r. 2008). Nebude-li tato publikace ve Vaší blízké knihovně, abyste si tam mohl vše přečíst, sdělte mi to e-mailem. Za jistých podmínek jsem ochoten Vám pořídit opis...

Zde alespoň stručně: příjmení Horák patří do kategorie těch, která vznikla „podle bydliště (v horách, podhůřích či aspoň kopcích)“ nebo „podle „původu“, tj. podle toho, kde se předkové narodili či odkud se přestěhovali někam jinam. Dodal bych, že někteří Horákové mohli pocházet z některého místa, jež se jmenuje Hora. Takových míst (vsí, městeček a měst) je u nás na 50.)

A důkaz – citát z Boženy Němcové: „...že přišel z hor, říkali mu orák, ač se sjmenuje Líska.“

V mé knížce však najdete i co H(h)oráci obvykle jedli.

Tak dejte případně vědět...

Dobrou noc.

vladimirmates@seznam.cz

překvapuje mě, že se neptáte na své příjmení... viz název této rubriky. Ale třeba to víte (v tom případě bych byl rád, kdybyste mi to sdělil?). Na některé ze jmen, na něž se ptáte, odpovím během dvou dnů. VM

Pane Tau,

je zde druhý den a zde jsou dvě mé stručné odpovědi (nejde o Vaše příjmení).

1. Furtner  je vyloženě německé příjmení. Prapůvodně to bylo a) označení toho, "kdo žil u brodu" (německy Furt = brod). Jméno z kategorie tzv. obyvatelských, kategorie prof. Šmilauera "podle bydliště".

b) Možná i "podle původu", tj. vlastního názvu obce, kde se dotyčný narodil či bydlel před tím, než se přestěhoval jinam... A v onom vlastním názvu byl fixován i výraz Furt. například Frankfurt (am Main, nad Mohanem), Hohenfurt (náš Vyšší Brod) apod. Ekvivalentní příjmení v češtině: Brodský.

2. Domes. Příjmení může být se vší pravděpodobností odvozeno

a)  od staročeských osobních jmen Domabor, Domarad, Domaslav ap.  

b) od latinského Dominicus, počeštělého Dominik. Lat. Dominus = P(p)án, tvar Dominicus znamená P(p)ánův; "P(p)ánu náležející, patřící".

S pozdravem

vladimirmates@seznam.cz

toto oslovení Vám (vyjdu-li z Vašeho příjmení) skutečně patří. Ale nikoliv za hubení krys, jak mylně předpokládáte, protože s nimi ani dědeček neměl nic společného (tedy jeho příjmení, pokud je jako to Vaše), ale z důvodů čistě jazykových, které se ve vašem jménu proplétají jako ty řeči při babylonské věži.

Ale musím si svou odpověď pro Vás nějak srozumitelně uspořádat a dnes už je pozdě. Stejně asi v tuto chvíli I-SL nebudete prohlížet. Tedy zítra. Máte se nač těšit. Nejen na fotbal s Belgií.

Dobrou noc.

Vážený pane Krysličko,

plním slib ze včerejška. Jak jsem se zmínil, Vaše příjmení není „podle zaměstnání“ (tedy nic společného s krysaři ani s krysami). Patří do kategorie těch, jež byla odvozena ze jmen křestních (nejpočetnější kategorie vůbec; pochází z ní zhruba třetina příjmení v ČR). V tom tedy nic zvláštního není. Prohodil jsem ovšem cosi o Babylonu; o řadě jazyků, které se proplétají ve Vašem příjmení. Dnešní tvar je dost počeštělý (jazyk č. 1). K odvození došlo od základního jména, jímž mohla být hned dvě: latinské Christianus (jazyk č. 2), možná také řecké (jazyk č. 3) Chrysostomos. To, že ta dvě začínají s „CH- Vás nemusí nijak zarážet. Prapředkové si zkrátka z Christiana udělali Kristiána, ve staročeštině dokonce Křišťana s naší specifickou souhláskou –ř-. Vám bude určitě bližší příklad z americké angličtiny. Jistě znáte značku Chrysler, která se ovšem vyslovuje rovněž s „k-" „krajsler“.

Ovšem zapracovali i Němci. U nich má domácí tvar Christiana podobu kromě jiných i Chris a Chrisl. Podobně tomu je též s řeckým jménem. Obojí dává české tvary nejen Krisl, ale i Krysl a Krýsl (a ještě jiné podoby).

Krysl je tedy pro Vás tvarem výchozím českým. Ač víme, že přípona -l je u německých, jak původních tak rovněž převzatých jmen – rekvizitou pro zdrobněliny, dochází v češtině k další deminutivní příponě čili sufixu, pomocí koncovky –íček. (O různém a nestálém významu takových zdrobnělých jmen píšu ve své knížce Jména tajemství zbavená, I. díl, v poznámce pod čarou u hesla Adámek.)

Vaše příjmení – a to zase není tak časté – je tedy kuriózní také v tom, že je zdrobnělinou zdrobněliny (neboli deminutivum deminutiva). Mezičlánek Kryslík, jenž by byl logický, neexistuje.

A to nejlepší na konec. Co kdysi dávno znamenala ta dvě původní cizí jména, z nichž jedno každé může být jádrem Vašeho příjmení???

Christianus (Kristián, Křšťan) = doslova Kristův (nejspíš se zamlčeným stoupenec), tedy Křesťan. Chrysostomos = Zlatoústý (< řec. chrysos, tj. zlato, a stoma, tj. ústa).

Co tomu všemu říkáte, pane Krysličko, jinak Křesťánku či Křesťanečku nebo Zlatohubičko?

vladimírmates@seznam.cz

P. S. Kryslů a Krýslů j dohromady na sedm stovek, Krysličků cca 60.

Majitel domku je „domkář“... příjmení Domkář; majitel chalupy... Chalupa (to
až dnes je „chalupář)“; majitel dvora... Dvořák (má ovšem i jiné významy) atd.

Z toho tedy plyne, že majitel tvrze... ale pozor tak jednoznačné to zas není.

Aby Vám příliš nenarostla křídla, že Váš předek byl nutně majitelem tvrze, připomínám, že Tvrzník mohl být i

1. pouhý obyvatel tvrze (tak jako hampejzník nemusel být majitelem či provozovatelem hampejzu, ale pouhým jeho návštěvníkem, byť i pravidelným), třeba i v hodně podřízeném postavení
2. na druhé straně, aby Vám zase příliš nezakrněla, cituji: „twrzníkem byl zwán i hradní heytman“
3. Beneš a Moldanová upozorňují na nářeční výraz „tvrzník“ pro „hřib“; člověk, který bydlel v domě se znamením „tvrzníka-hřiba“ mohl být také Tvrzníkem; název domu přešel nejednou na jeho obyvatele. Za kuriózní v tomto směru pokládám i současné příjmení Vodsloň (z domu, na jehož vchodem byl vyobrazen tento chobotnatec; stejně nezvyklé příjmení má pan Otryby, paní Odvodyová či Vostuncová < od studně, studnice)

4. obecný pojem tvrz souvisí s výrazy „tvrdý, pevný“; i tyto vlastnosti může obsahovat povaha tak pojmenovaného člověka.

Motivů, jak vidno, mohlo být více.

À propos: nejste v příbuzenském poměru s novinářem Jiřím Tvrzníkem (mým někdejším spolupracovníkem) nebo s jeho sestrou, herečkou Jaroslavou T.? (Ne že bych pak dával přednost bodu č,. 2.)

vladimirmates@seznam.cz

vm

Vaše příjmení je substantizované adjektivum, jak zní jazykovědný termín, neboli zpřídavnělé podstatné jméno. V České republice se vyskytuje v následujících verzích (v závorce za nimi souhrnné počty příslušníků obou pohlaví): Příkazský (171), Příkaský (158), Příkazký (50) a Príkaský (5). Poslední varianta je evidentně slovenská, i když současný spisovný tvar ve slovenštině, pokud jde o obecný pojem  „príkaz“, je rovněž se –z.

Všechna tato jména bych zařadil do Šmilauerovy kategorie (spoluzakladatel onomastiky, tj. nauky o vlastních jménech) „podle původu“. Tedy podle toho, kde se jejich první nositelé narodili, odkud pocházeli nebo odkud se posléze přestěhovali někam jinam.. Tam jim pak většinou jejich noví sousedé (repertoár tehdejších křestních jmen nebyl nijak široký, a často se v jedné vsi vyskytovala stejná) začali říkat po názvu předchozí obce. (Viz na těchto stránkách např. Berounský, Brandejs aj.).

Sídla s názvem Příkazy máme v současné době u nás čtyři. Jedno ve východních Čechách, poblíž Kostelce nad Orlicí, a tři na Moravě.

Odvození někdejšího příjmí (druhého doplňujícího jména k hlavnímu, jímž bylo křestní), dnešního příjmení, se běžně děje pomocí značně frekventované přípony (sufixu) –ský.

Vzhledem ke spisovné češtině je ovšem v tom Vašem gramatická chyba. Po odtržení –y (ypsilonu) a připojení zmíněného sufixu měl být náležitý tvar Příkazský.

Vzhledem k různému způsobu psaní v různých dobách to však není žádný div.

A ono –ský (bez –z-), žádný významový odstín nemělo, ani nemá. A ještě odpověď na poslední otázku, zda existuje souvislost s přikazováním. Ovšem. Analogické sloveso přikázati definuje Jungmann jako „mocně poručiti“ (něm. befehlen, tj. rozkázati). Ovšem staročeské slovo přiekaz či přiekaza znamenalo také překážku, závadu, obtíž.

Obojí se tak či onak zajímavě projevuje v místním názvu Příkazy. Po tom jste se ovšem nepídila... Nebo ano?

Budete-li si někdy chtít sestavit rodopis, víte, na která čtyři místa se obrátit ke svým kořenům především.

Zdraví Vás s doporučením „Neponocujte!“

vladimirmates@seznam.cz

připravil jsem odpověď na Váš dotaz, ale nahlédnutím do příslušného seznamu občanů ČR jsem Vás tam nenašel (ani v mužské části). V tom případě se musím poradit s majitelem I-SL. Sdělte mi, prosím, e-mailem (psát můžete evtl. německy), jak jste k tomuto vyloženě německému příjmení přišla (provdáním do SRN?). Dík.

Jde tedy podle mého názoru nejspíš o výraz z některého moravského nářečí. Vyložený jejich znalec by mohl možná vědět o obsahu tohoto pojmu něco přesvědčivějšího.

Ale – je na mně, abych tipoval (tj. doslova „hádal“).  Pravděpodobné možnosti vidím hned dvě:

1)       

Je to obdoba pojmu „šprček“ (také prcek, skrček a množství dalších synonym) s epentetickým čili vkladným „u“ kvůli snazší výslovnosti (vždyť v původním tvaru jsou hned čtyři souhlásky za sebou)... Měla by to tedy být přezdívka a) pro osobu malého vzrůstu, ale pozor: ironii jsme nevynalezli my zadci, ale už předci (důkazů i ve jménech je pro to habaděj); nelze proto vyloučit b) uštěpačnou charakteristiku pro hromotluka, valibuka řimbabu ap.

2.  

Může se jednat o zdrobnělinu starého českého výrazu zaznamenaného Jungmannem ve tvaru „špruha“. Z toho by logicky vyšla deminutivní čili zdrobnělá špručka se změnou v přirozený rod ve jménu. (Ejhle Špruček!) Tedy příčka, příčel, stupínek žebříku! Jinak také šprysl, šprušle šprycle, špricl i šprycl, šprusl, šprysel a ještě jiné tvary. Vesměs počeštělé odvozeniny z německého pojmu die Sprosse (Leiter)sprosse – téhož významu). Kdo ví, že  der Leiter  = ředitel, nechť zví, že  v ženském rodě = žebřík. (A než se stal někdo ředitelem, musel leckdy hodně pomalu stoupat po žebříčku hierarchie. (Ejhle! další souvislost.)

Pokusím se předejít logickému dotazu, proč by se Váš předek (a potažmo i Vy) měl vlastně jmenovat právě takhle: Špruček!? Tak za prvé: nejste v tom sám. Je i řada oněch synonym – uvedu jen na ukázku pana Šprysla – která snad vznikla ze stejných nebo podobných příčin.

Nezdá se mi, že by to bylo „podle stavu a zaměstnání“. (Ale kategoricky to vyloučit? Kdeže!) Ty příčky a žebříky vyráběl přece každý kolář a jiný řemeslník zpracovávající dřevo, že?

Osobně bych více vsázel na možné příjmení „podle dějů“. Zkrátka prasklý příčel, příčka či  špručka, možná i záměrně naříznutá a následný (plánovaný?) pád ze žebříku. Do něčeho nebo na někoho (cherchez la femme?!), ale žádná tragedie... Spíš žert, smích, veselá příhoda, doufám, která kolovala po okolí bůhvíjak dlouho.

Pro aktéra zprvu přezdívka, později tzv. příjmí (druhé, ještě nezávazné jméno), nakonec příjmení i pro vás a další více než tři desítky příbuzných (nejspíš!), kteří nevědí proč vlastně.

Možná pro to, co jsem napsal v předchozích řádcích. Možná...

Zajímalo by mě, pane Špručku, co tomu všemu říkáte, ale chci Vás předem upozornit, že majitel Slánských listů mi dal právo vyškrtat slova vulgární.

vladimirmates@seznam.cz

[Smazat odpověď]

Vladimír Božidar/Mates

dost dobře nevím, v čem bych Vám mohl pomoci. Toto je rubrika, která se nezabývá přímo genealogií, ale pouze příjmeními z jazykovědného (konkrétně onomastického) hlediska. Ale zkusím to.

Na úvod poznamenám, že je hodně neobvyklé vyhledávat souvislost jména se stejným zněním výrazů ve vzdálených jazycích (arabština ap.). Může totiž jít jenom o shodu hláskovou, formální, o náhodný shluk stejných hlásek, a nikoliv o přímou (obsahovou) souvislost jazykovou.

Pátráte-li po tom, proč byste se mohl jmenovat Šoch, jaký je tedy původ a konkrétní obsah Vašeho příjmení (a dalších takřka 250 Šochů v ČR), naznačím jedno možné řešení...

Část našich hlavních jmen je odvozena podle původu jejich prvních nositelů. Předpokladem je, že je dostali od sousedů. Nikoliv těch bezprostředních (obyvatelé Prahy také nedávali svým spoluobčanům jméno Pražák), ale vzdálenějších. A také od lidí, kam se případně přestěhovali.

Je docela možné, že je to i případ Váš a některých Vašich jmenovců, protože takovým vhodným toponymem by mohl být např. bavorská obec Schocha. Výslovnost německého Sch-, jak určitě víte, je Š-. S tím není v rozporu ani další - předpokládám že příbuzné - jméno Šochovský. Je už ovšem s počeštělým Š- a s naší obvyklou geografickou příponou –ský. Od nějakého českého či moravského „Šochova“ určitě odvozeno není. Takové toponymum jsem nenašel nejenom v současných seznamech, ale ani např. na mapě F. Palackého, u A. Profouse a jiných.

Tyto řádky berte pouze jako jednu z možných domněnek, která ovšem předpokládá ověření a potvrzení v pramenech genealogických

(P. S. V odborné německé literatuře se můžeme dočíst, že jméno Schoch by mohlo souviset se středohornoněmeckým výrazem Schoche = kupka sena. Nepraví se ovšem proč?! Nechci improvizovat. Odpovídalo by tak našemu Kopek? Nebo spíše Kopečný, Kopecný?... A ve švábštině prý označovalo „člověka rozpustilého: rozpustu či rozpustilce“. Věru nemáte jednoduché příjmení, pane Šochu; o jeho jednoznačnosti ani nemluvě!)

vladimírmates@seznam.cz

Tato rubrika, jak jsem se informoval u majitele Slánských listů, není zřízena tak, aby mohla tisknout obrázky, grafy apod. Proto Vám nemohu dodat podobu Daniela v hebrejštině. Tuto verzi (včetně řecké) však najdete in J. Heller: Výkladový slovník biblických jmen (nakladatelství Vyšehrad, 2003 na str.152, resp. 504).

O Danielovi se zmiňuji též v této rubrice v odpovědi V. Procházkové; vyhledejte si prosím heslo „Danel“.

S pozdravem

vladimirmates@seznam.cz 

Macháň je česká varianta některého starohebrejského jména, která jsme si v základních podobách upravili na Matěje, Matouše či Matyáše. Jejich obsah je v podstatě stejný. Vykládá se jako „Boží dar“ (viz i slovenskou herečku Božidaru Turzonovou) či – chcete-li – „Dar Hospodinův“. Macháň je odvozen z první slabiky těchto jmen (což je běžná praxe jménotvorby), a to dvojí českou příponou. Tedy: Ma+-ch+-áň.

S pozdravem "Držte se pravdy, slušnosti a tolerance", jak Vám napovídá Vaše příjmení. A nezáviďte příteli/příbuznému panu Macháňovi!

vladimirmates@seznam.cz

odpovím 1. až příští týden, 2. postupně na jednotlivá příjmení.

Mějte strpení. Dík.

Mates

Vážený pane inženýre,

zde je můj pokus o zodpovězení Vaší první otázky (včetně požadovaného zpracování).

Další budou následovat vbrzku. (Nespojovat s výrokem A. Novotného „maso bude v Brzku.)

Mates

Kosnar (nesouvisí s Košnarem, spíše s „Uličným“, ale pravděpodobně s ... viz 10)

1. 5537.-5574. nejrozšířenější příjmení (mužské); 5584.-5916. (ženské). * 2. 774.-778. nejčastější začínající písmenem K., (mužské), 819.-823. (žen.). * 3. V ČR 301 Kosnarů (mužů i žen a dětí dohromady). * 4. Na jednoho Kosnara (-ovou) 235,6 Novákových. * 5. Žádný dosud slavný Kosnar či Kosnarová.* Je-li však základem německé jméno (viz o tom in 10.), pak existují hned dva, „co se dostali do knih“: 1. Gasser, Vincenz (1809-1879), katolický teolog, prof. Starého zákona, knížecí biskup v Brixenu. * 2. Gassner Johann Joseph (1727-1779), katolický duchovní, nazývaný „zázračným doktorem“ i podvodníkem¹⁾. 6. kosa = 1. ruční nástroj k sečení (trávy, obilí) * 2. součást žacích a řezacích strojů * 3. úzký pruh země vybíhající (v podobě kosy) z pobřeží do moře a chránící záliv před vlnobitím * kosíř = 1. zakřivený zahradnický nůž * 2. oko z ocelového plechu přidržující kosu k násadě * kosiště = násada ke kose (např. Mladoboleslavsko) * kosinka = (zastar. a žert.) 1. šavle * 2. ptačí křídlo čili peroutka (dříve užívaná v kuchyni ke smetání mouky ap.) * (přeneseně) ta s kosou = personifikovaná Smrt (též smrtholka) * venku je ale kosa = (novější) velká zima * klepal kosu = třásl se, chvěl se zimou či chladem * dívat se kosířem = (zastar.) úkosem * já o koze, on o kose = každý o něčem naprosto jiném * kosnar, kosnář = (zastar.) = výrobce kos. 7. O: Kosobody (o. Rakovník) * Kosobudy ²⁾ (Příbram) * Kosoř (Praha-západ) * Kosořice (Ml. Boleslav).Viz též pozn. u 5.; v tom případě sem patří ještě městečko „Gassen“ v Dolní Lužici (na někdejší železniční trase Berlin-Vratislav) a prohlídka rakouské a německé automapy, na nichž se budou vyskytovat (zvláště v Bavorsku) identická toponyma. H: Kosovská pahrokatina^{3) *}V: Kosořický rybník, 14 ha (Ml. Boleslav) * Kosa (< „na kose“), někdejší přívoz; název zřejmě podle tvaru břehu vybíhajícího do Ohře u vsi Klapý; zmínka o něm, z r. 1454.⁴⁾ * 8.- * . 9. Gasnárek (168 nositelů), Gasser (17), Gassner (7), Kosa⁵⁾ (120), (Kosar (14), Kosař (726), Kosarz (17), Kosár (24), Kosář (20), Kosnar, analyzované jméno (301), Kosnář (dnes 0).

10. Příjmení Kosnar je zapeklité. Jednak tím, že vzdoruje přesvědčivému a definitivnímu objasnění, jednak tím, že poťouchle nabízí pro výklad dvě možnosti (vlastně tři, viz dále). A tak je autor předkládá k posouzení genealogovi s nadějí, že on při svém pátrání narazí na něco, co v případě jeho předků bude oním pravým klíčem.

Začněme nejdříve tím, co je jasné každému, kdo si něco začal s onomastikou, naukou o jménech. Všechna vlastní jména byla kdysi výrazy obecnými (psanými na začátku malými písmeny). Takový pan Mlynář si může například být jist, že nějaký z jeho bůhvíjak vzdálených předků byl mlynářem.

Jedinou shodnou podobu s obecným pojmem kosnar jsem našel pouze u obrozence Jungmanna s poznámkou: „gallifrisia (inter bestias)“. Že by to byl keltsko-frízský pojem pro výraz v závorce (= mezi zvířaty) se mi nechce moc věřit.

Pravda je, že k tomuto příjmení se přede mnou vyjadřoval jazykovědec Josef Beneš. Podle něj to byl zkomolený výraz (podle mě dost až hodně, ale vyloučit se to nedá) z německého Gasse (= ulice). Z ní pak odvozená jména Gasser a Gassner (druhé s vsuvnou hláskou -n-, což je docela běžné; ta pak měla dát počeštělého Kosnara?!). Oba – jako známé nositele - jsem našel v Brockhausově slovníku (viz bod č. 5.).

V překladu by to tedy byla naše příjmení Uličný nebo jeho varianta Ulický. Jak mi jistě dáte za pravdu, ta mají dvojí nádech: neutrální a dost kritický. V prvním případě označuje někoho, kdo bydlí už ve vzniklé ulici, tj. v řadě domů, a ne někde na samotě za vsí (Záveský), za kostelem (Zákostelský či Zákostelecký) nebo někde u „dobytčí cesty“ (viz předky Michala Viewegha, našeho předního spisovatele). Ono negativní, co souvisí s ulicí, uvedu pouze dvěma příklady: uličník a pouliční (prodej, notabene holka).

Druhá možnost – rovněž z němčiny – na kterou Beneš poukazuje, je dokonale neutrální. Netýká se pouze detailně, kde dotyčný ve vsi či městě žije, nejde tedy o kategorii „podle bydliště“, ale o podobnou „podle původu“: kde se narodil, odkud se přestěhoval. Opět má na mysli německou či rakouskou půdu. Opírá se o toponyma Gasse či Gassen. Těchto jmen je v Bavorsku i v Rakousku hezkých pár. Chce to vzít si jen jejich automapy a v případě, že se poddáte této teorii (a neobjevíte-li nic jinde) hledat stopy Kosnarů právě tam...

Překážkou pro přijetí této teorie (nikoliv však nepřekonatelnou) je poměrně dost velká hlásková vzdálenost Gassnera od Kosnara (a snad i poměrně značná rozšířenost druhých).

Doporučil bych proto raději zůstat na domácí půdě, i když i tady, jak už jsem se zmínil, při tzv. „konečném řešení“ bude kousíček chybět či spíše naopak: kousíček navíc překážet...

Příjmení Kosnar, jak ukazuje i bod 9., tedy jména tam shromážděná jako jeho české jazykové příbuzenstvo, by měl souviset s „kosou“. A patřit do Šmilauerovy kategorie „podle stavu a zaměstnání“. Přípona –ář (a patrně i –ar) je jasným sufixem pro řemeslníky. Sami si můžete vyjmenovat příkladů, kolik jen budete chtít... Někdy také dostávali výrobci své přezdívky, příslepky, později příjmí podle nářadí, nástrojů, náčiní, které vyráběli. V daném případě jak Kosa, tak hlavně Kosař (725 nositelů!) vyráběli kosy. Hned spěchám dodat, že také srpy a že to byli samozřejmě kováři. Kdo jiný by z kusu železa (či spíše oceli) dokázal takové mírové i válečné zbraně vytvořit. A jak jinak než kováním!

Poněkud mi vadí u „našeho“ příjmení onen ztracený háček. Ale s tím bych se smířil. (Máme např. Tesaře a jeho zdrobnělinu Tesárek.) A to vsunuté –n–?. Ale to je přece docela běžná, tzv. epentetická, vsuvná či odsuvná i jinak nazývaná hláska. Ovšem, ale ve ve většině případů se vsunuje kvůli snadnější výslovnosti! A to tady rozhodně neplatí. Kosař, jestliže se nevyslovuje líp než Kosnar, rozhodně se nevyslovuje hůř.

A to je hlavní vada na mém výkladu, kterému i tak dávám přednost. Gebauer našel pro svůj slovník ve staročeských textech i kosnáře. (Nejspíš jako kosnarze a překládá ho latinským falcator = kosař, srpař).

Nevylučujme však ani ty Gassnery. Pro ně zase hodně svědčí počeštělí Gasnárkové. (Jako mladší či menší Gassnarové.)

Vyloučil bych po zralé úvaze (lépe by bylo užití plurálu) Košnary a spol. Jsou to samozřejmě „košikáři“ (nikoliv basketbalisté!).

I když mi poněkud zatrnulo, když jsem na internetu objevil firmu Kosnar vyrábějící „drátěné koše na kamenivo“ (proti sesuvu svahů a strání apod.).

______________________

další pozn. tzv. pod čarou

¹⁾ Jeho zázračné uzdravení nemocného, když se mu údajně podařilo z něj vyhnat ďábla, vzbudilo v 1775 (u nás v té době probíhala selská povstání) velký rozruch. V Ellwagenu, kde po dva roky byl farářem, navštívilo „jeho kůru“ na 20 000 lidí. Měl stejně tolik stoupenců jako odpůrců. Jistý Zimmermann (nikoliv ten náš Svěrákův a Smoljakův!) o něm vydal knihu nazvanou J. J. Gassner: Der berühmte Exorsist (= Slavný vymítač ďábla).

²⁾ Ant. Prof. vykládá jména obcí ze jmen osobních, z přezdívek. V první vsi prý měli „kosou bodat“, ve druhém „kosy budit“ tj. brzy vstávat. Je to málo pravděpodobné a výklad zpochybnil už Jan Svoboda. Druhé dvě dával do souvislosti se staroslověnským výrazem „kosorz“ pro srp. Nepatří sem ani Kosice a Kosičky (obě o. Hr. Kr.). Ty souvisejí s osobním jménem Kos (z < "kos"), jež se objevuje i v řadě dalších místních jmen.

³⁾ Totéž se týká Kosovské pahorkatiny. Název je odvozen od toponyma Kosov; původně to byl „Kosův dvůr“.

⁴⁾ Podívat se tam dnes? Řeka ovšem meandruje a za ta staletí mohla zcela změnit své řečiště...

⁵⁾ Nelze rozlišit, kolik ženských jmen Kosová je odvozeno od mužského příjmení Kosa a od Kos. Kvalifikovaný odhad je, že příjmení Kosa má 120 nositelů (obojího pohlaví).

A nyní Brůžek...

Brůžek (malý či mladší Brož)

1. 1829.-1835. nejrozšířenější příjmení (mužské); 1884.-1886. (žen.). 2. 128. nejčastější od písmene B. (muž.); 135. (žen.). 3. V ČR 850 Brůžků (mužů, žen i dětí dohromady). 4. Na jednoho Brůžka (-ovou) celkem 83 Novákových. 5. (zákl. jméno) Sv. Ambrož, biskup a přední církevní autorita. * Brůžek Ant., prof. ČVUT (publikace Politická ekonomie kapitalismu aj.), za totality vysoký funkcionář KSČ. * Brůžek Vladimír, RNDr., meteorolog. * Brůžek Jaroslav, autor a spoluautor výpravných cizojazyčných publikací o vykopávkách v Předmostí na Moravě. 6. (jen od základního jména) Ambrosia – 1. planetka, 2. pokrm nesmrtelnosti pojídaný bohy na Olympu, 3. dřívější název masti čistící tělo, 4. Jméno kojné boha Dia, 5. název byliny. * Ambrosiánská biblioteka – název proslulé knihovny v Miláně (podle sv. Ambrože, který zde působil). * Ambrosiánský chvalozpěv (též jen zpěv) Te deum laudamus (podle téhož). * Ambrožka – luční bylina s drobnými bílými kvítky (podle jazykovědců zkomolený název z původního latinského Euphrasia); „ambrožka,jinak světlík; od toho slove, že zrak ostří a osvěcuje“. 7. (názvy souvisejí jen se základním jménem, nikoliv s variantou zdrobněliny Brůžek) O: Brožíkova (část Bruntálu). H: Brožova skalka, 765 m (Žďársko, poblíž obce Tři Studně). * Brožkův kopec (u Nového Města na Moravě). V: -. 8. Žádná pranostika ani se sv. Ambrožem, jen zmínka¹⁾ o zimě. 9. (Pouze vskutku nejbližší příbuzná jména, v závorce uvádím jejich počty a za lomítkem u některých jejich pořadí v tabulce frekvence) Ambrož (2168/611.), Brož (8672/105.), Broš (28), zřejmě jde o zpětné převzetí Brosch z německé nápodoby českého Brož; Brosch (80), Brožek (3641/362.), Brožík (844), Ambrůžek (79), Brůžek, analyzované příjmení (851).

10. Příjmení Brůžek vzniklo odvozením z křestního, původně jistě ještě předkřestanského osobního jména. Ambrož je česká podoba mezinárodně rozšířeného jména, které má i v češtině dlouhou řadu variant jako příjmení (ovšem nepříliš početných). Uveďme jejich tvary ve světových jazycích: Ambrosius (něm.), Ambroise (fr.), Ambrose (angl.), Ambrosio (šp.), Ambrosij (rus.).

Jeho obsahem (s prvotním významem) je řecké adjektivum „nesmrtelný, božský“. V tom tentokrát není mezi jazykovědci pražádných pochyb. Bezprostředně souvisí s ambrosií, názvem jídla²⁾, jež spolu s pitím nektaru činilo bohy nesmrtelnými. Nesmrtelnost je tedy ztotožňována s božskou podstatou. Světové i další jazyky si přizpůsobují původní řecké Ambrosios (polatinštělé Ambrosius).

Přenesením jména včetně jeho „božství“ se však lidé nestali ani bohy, ani nesmrtelnými. (Prapůvodně se v takovou magickou moc jmen věřilo.) Jako příjmení i jako křestní je však pro svůj obsah dodnes obdivuhodné či aspoň úctyhodné. (Taková Ráchel v překladu „ovce“, by si asi dnes zvláštní uznání nezasloužila, že?)

V proměnu Ambrosia v českého Brůžka došlo zkrácením původního jména dvojím možným způsobem (preferuji ovšem ten první). a) Byla vypuštěna první slabika včetně přípony (jev velice častý); „bros“ bylo počeštěno na „brož“. Příponami –ík a –ek vznikly zdrobněliny Brožek a Brožík. Změnou kmenové samohlásky o > u včetně zdloužení pak Brůžek.

Všechny ty zdrobněliny znamenaly mladšího či menšího Brože ap. Podrobně o dalších možných důvodech vzniku různých deminutivních podob v poznámce prvního dílu mých Jmen... u hesla Adámek. b) Méně pravděpodobný je pak zrod Brůžka zkrácením již zdrobnělého Ambrůžka (likvidací náslovné slabiky).

Přes všechny možné zásluhy osob uvedených v bodě 5. zůstává nejznámějším Brůžkem v Čechách i na Moravě a ve Slezsku pan Brůžek z Hříšných lidí města Pražského, že?

***

Příjmení Brůžek vzniklo nejčastějším způsobem: odvozením ze stávajících jmen křestních či osobních, tj. předkřesťanských. O Ambrosiovi-Brůžkovi platí - obojí. Patří tedy do kategorie prof. Šmilauera³⁾ číslo 1.

^{______________________________________________}

¹⁾ „Roku 1439, nazítří po svátku sv. Martina, začala veliká zima... a téměř nepřetržitě trvaly veliké mrazy, sníh a chladna až do sv. Ambrože (tehdy měl svátek 4. dubna) a déle.“ In: Kronika Bartoška z Drahenic.

²⁾ V Kopečného Průvodci našimi jmény - v obou vydáních - je jídlo vydáváno za nápoj. Proto jsem ve svých Jménech tajemství zbavených v poznámce pod čarou uvedl: „...tiskařský šotek, přihnuv si trochu více nektaru, udělal z ambrosie rovněž „pitivo“. Že by byl ovlivněn naším „pivo je tekutý chléb“?

³⁾ Prof. Vladimír Šmilauer (1895-1983), přední bohemista, byl jedním ze zakladatelů onomastiky, nauky o jménech, a toponomastiky, disciplíny o jménech místních. (Mj. byl i učitelem autora těchto řádků.)

Vážený pane inženýre Vrbenský,

posílám odpověď na Vaši třetí otázku ohledně příjmení Rous. Tady je. Na shledanou.

vladimirmates@seznam.cz

Rous (něco společného s „rousy“, s Rusy, anebo...?)

1. 804. nejrozšířenější příjmení v ČR (mužské); 829. (ženské). 2. 15. nejčastější od písmene R. (muž.), 16. (žen.). 3. V ČR 1748 Rousů (obojího pohlaví.¹⁾ 4. Na jednoho Rouse 40,5 Nováka. 5. Rous zprvu jméno osobní později i příjmení několika šlechtických rodin. Např. větev pánů Plavenských, v r. 1904 > knížecí rod Reuss. * R-ové z Lipna, příjmení staročeského vladyckého rodu; stejně jako Lažanští a Chotkové²⁾. * Rous František (1872-1942), český sochař (poprsí F. L. Riegra; Vinohradské hřbitovy: několik náhrobků, př. rodina Mastných; 3. místo v soutěži o sochu sv. Václava; 1. místo V. Myslbek). * Rous (vyslov „raus“) Francis Peyton (1879-1970), americký lékař a virolog (Nobelova cena za výzkum rakoviny – 1966). * Rous Daniel, herec (hlav. role v seriálu Na lavici obžalovaných justice) a dabér (americký seriál Soudkyně Amy). * Rous Martin, pražský folkový a rockový zpěvák, poněkud recesista. 6. rousy: a) dlouhá srst rostoucí nad kopyty některých chladnokrevných koní * b) prodloužené peří na nohách některých ptáků (zvané též „kalhotky“) * holub rousňák * sýc (sova) rousný * káně rousná * (o lidech) rousný, rousnatý = (zanedbané, rozcuchané) vlasy či vousy rousům podobné * c) rousy , později též licousy * rousnatá tvář * rousnatá (mužská) hruď (K. Čapek) * rous – v dialektu též mour * rousat se = brouzdat se v orosené trávě (případně i ve vodě; původně i v kalu a ve špíně obecně) * rousnice = žížala vhodná pro rybáře * prokazatelná souvislost též s „rusý“ („zrzavý“). 7. O: 5 x Rousínov (o. Vyškov; Benešov; Česká Lípa; Rakovník; Pardubice; Vyškov; Rouské, Přerov; Rousovice, Mělník). H: Rousínovská brána, 325 m (o. Vyškov) * Rousínovský vrch, 660 m (o. Česká Lípa). V: Rousínovka. 34,1 km, zvaná též Rakovec (Vyškov). 8. -. 9. Raus (495 nositelů), Rausz (19), Rausa (5), Rous (1748), Rousek (1151). * Pro zajímavost (po přečtení bodu 5.): V ČR žije 12 občanů s příjmením slavného francouzského filosofa Rousseaua.

10. Příjmení Rous je přinejmenším sporné, „spory budící“. Autor se předem hlásí mezi rebely. Jméno patří do kategorie..., ano, do které vlastně? Antonín Profous, Hosák se Šrámkem, ale i Lutterer se svými spolupracovníky vidí toponyma (viz 6.) jako odvozená od „Rus“, národního jména, tedy by i Rous (původně Rús před hláskovou změnou „ú >ou“) patřil do té „podle původu“; odkud k nám ti první nositelé přišli, „jaké byli národnosti“. Při vší úctě k autoritám nemohu s touto vyslovenou jednoznačností souhlasit. A to ani po vysvětlení páně Profousově, že „tato jména dostávali i lidé domácí, kteří pobyli v cizině“.

Těch dodnes zachovalých toponym (znovu odkazuji na 7.) je příliš mnoho a to v nejrůznějších částech našeho území³⁾ . Svůj skepticismus opírám ale hlavně o vlastní výzkum jednoho tisíce nejčetnějších příjmení. V „národní či kmenové kategorii“ se nachází celkem 14 etnických jmen. Pochopitelně, že nejčastější je Němec (22 810 nositelů), ale Rus mezi nimi není (pravda, problematického Rouse jsem ve svém „rebelství“ v potaz nevzal).

Národní jméno, svého času Velkého bratra, mělo ve staročeštině podobu Rusin později Rus. Ale ani v jednom tvaru se nevyskytuje v oné první tisícovce nejčastějších. Rusa najdeme zhruba na stém místě až v tisícovce třetí!“ A nejčastějšího Ruska (1. p. Rusek) o něco výše - na pomezí druhé a třetí tisícovky.

Shrnutí:

Z důvodů výše uvedených bych za hlavní kategorii Rousů (odvozených ze staročeského Rús pozdější změnou kmenové samohlásky „ú>ou“) považoval onu „podle vlastností tělesných a duševních“. Čili odvození od přídavného jména „rusý“, tj. červených vlasů, vousů, případně i pleti. Utvrzuje mě v tom i můj dávný učitel prof. Šmilauer, jenž v Příručce slovanské toponomastiky, uvádí - jako příklad odvození od „rusý“ - i české místní jméno Rusavka. A Hosák se Šrámkem speciálně u Rusavy předpokládají totéž (zřejmě pod vlivem Šmilauerovým). Dokonce i Jan Svoboda⁴⁾ vedle etnického určení Rusa uvádí i výčet jmen „podle vzezření člověka“ a jeho „barvy pleti, vlasů“, kromě nesporných jako Rezek („rezatý“) i Rus, Rúsek. Neomezuje tedy původ jména jen na kmenovou či „národní“ příslušnost či přítomnost v cizí zemi (Rusku).

K případné námitce, že u nás nemohlo být tolik „ryšavých, zrzavých“, podotýkám, že tak mohly být pojmenovávány výjimky. Osoby svým zjevem tak či onak se vymykající , svou „jinakostí“, nápadností se od ostatních lišící.

K variantě „Raus“. Ještě v části druhé poloviny 19. stol. se psané „au“ běžně vyslovovalo jako „ou“. Důkazy máme v jazykových konzervách, jimiž jsou např. příjmení Bauše (vyslov Bouše), Auředník (Ouředník) atd. atd. (Neexistuje tedy spojitost s německým „raus“ = ven!)

Někteří Rousové ovšem mohou být také pojmenováni podle zarostlých tváří, jež se později nazývaly licousy (< vousy na lících). Viz jako příklad portrét staršího císaře Františka Josefa I. Je to trochu obdoba srsti či peří na nohou některých živočichů (viz 6.), oněch „chomáčků“ zdrobněle označovaných jako „rousky“ (rous > rousek, stejně tak Rous > Rousek⁵⁾. Jiný z „prvonositelů“ mohl být samozřejmě chovatelem holubů rousňáků či chladnokrevných koní s nápadným znakem, jímž byly právě rousy.

V genealogickém bádání lze věnovat samozřejmě pozornost i tomu, zda některý z dávných předků měl něco společného s Rusy či s Ruskem; ještě více však zmínkám o barvě vlasů genetických příbuzných.

* * *

A úplná tečka za Rousy je, že Jean-Jack Rousseau - a rovněž slavný malující celník téhož příjmení - byli rovněž Zrzaví (jako ten náš známý malíř). Tedy alespoň ve svém příjmení (fr. rousseau = familárně zrzek, zrzoun).

P. S.

V e-mailu mi mj. píšete, „traduje se, že předci byli urousaní od vysoké trávy“; nemyslím, že by tomu tak mohlo být. V případech, kdy jde o tzv. jméno či-nitelské, čili „elové“ (podle zakončení minulého času), je více z příjmení cítit dotyčné sloveso. Čili spíše Brouzdal, Brodil a jim podobná, než Rous.

¹⁾ Tímto počtem zaujímají 788. místo v tabulce frekvence.

²⁾ Podrobně in: Ottův slovník naučný, díl XXI., s. 1039. Viz kopii této stránky jako separátní přílohu.

³⁾ A to bychom k nim museli připojit ještě další a další. Např.: Rusek (o. Hr. Králové), Ruská (Opava), Rusín (Bruntál), Rusová (Chomutov)...

⁴⁾ In: Staročeská jména osobní a naše příjmení.

⁵⁾ Tyto zdrobněliny se v určité době staly pseudonymy jak J. S. Machara, tak i S. Čecha.

Po přečtení následujících řádků budete moci zvolat stejně jako Archimedes vylézající z vany: „Heuréka! Nalezl jsem!“ A po pravdě dodat: „Díky Slánským listům.“ A nic nedbat na úvodní lamentování autora, jenž to nalezené zprostředkoval...

Vážený pane Brandejsi, když už musíte mít příjmení podle nejdelšího místního názvu v celé naší republice (Brandýs nad Labem–Stará Boleslav), proč to není z druhé poloviny jména tohoto dvojměstí?! V tom případě bych byl, a se stoprocentní jistotou, hotov jedna dvě. Jméno pochází od starého slovanského osobního jména Boleslav, jež je svým obsahem naprosto totožné se synonymem Václav. Obě vyjadřovala přání rodičů, ať je jejich syn "více slavný". Než kdo? Nepraví se. Asi než otec nebo - ještě pravděpodobněji - „než jeho děd“...

Ale Brandejs, Brandýs?! Ne, že by se jím jazykovědci nezabývali, ale... docházeli k tak rozličným výsledkům, že Vám zprostředkuji pouze ten, který pokládám za docela možný, ba pravděpodobný.

Odmítněmež tedy německý základ v podobě Brand- (= požár či jakékoliv spojení se spáleništěm), i když se tím cizímu původu nevyhneme.

Jedním z prvních, kdo na Vaši záležitost projevil písemně svůj názor, byl před více než 400 lety šlechtic a velký vzdělanec Karel starší ze Žerotína; měl za to, že Brandejs/Brandýs je počeštělou podobou latinského názvu města Brundisium. Dnes ho najdete v Itálii mírně pozměněné na Brindisi (ve Velkém atlase světa viz ITA 43 L 8).

Ovšem, že čtete dobře. Víte..., pojmenování po tehdejších italských městech nebylo žádnou velkou výjimkou nebo dokonce nemožností. Máme i jiné. Například Beroun (< Verona, původně keltské). Doporučuji přečíst si odpověď a přílohu k ní, kterou jsem zaslal prostřednictvím těchto stránek panu Berounskému. A také několikery Benátky. Ty naše se všechny také týkaly vody, močálů a obecně vlhkých a mokrých míst.

Brindisi leží rovněž u vody, dokonce u tak velké, že se nazývá mořem. A známé i u nás bylo dostatečně. Především tím, že právě v tamějším přístavu se naloďovali křižáci (včetně bojovníků z Čech) do tehdejší „svaté války“ (to spojení čteme i dnes jako „džihád“, že?).

Řada výkladů, která následovala po Karlu starším ze Žerotína, tedy zněla, že „brandýs proto, jelikož jeho poloha je při vodě“. Tuto teorii silně podporuje i existence několika dalších stejně znějících názvů na našem území (nejenom těch dvou, o nichž se zmiňujete). To, že dva nejsou zrovna u vody, neznamená mnoho.

Ti, co je tak pojmenovali, patrně nevěděli nic o tom, o čem se píše výše. Tak jako to neví většina lidí i dnes, že? Zkrátka s těmi dosavadními Brandýsy mohly ty dva „netypické“ souviset úplně jinak (prostřednictvím majitele ap.).

Takže, abychom spěli k závěru: Máte zkrátka tzv. obyvatelské příjmení (tím potvrzuji i Vaši domněnku). Podle toho, že Váš bůhvíjak vzdálený předek měl právě v takovém místě své bydlo; ať se psalo s malým „b“ na začátku nebo s velkým „B“ (jako název vsi či městečka). Přirozeně, že Vám nemohu zakázat roztrušovat, že je to proto, poněvadž Váš prapředek byl také ve svaté válce a vyplouval ze zmíněného Brundisia/Brindisi někam směr Palestina... (Vstříc Božímu a možná také ke svému hrobu.)

Mám však takový pocit, že Vaše zvědavost či zvídavost nebyla zcela ukojena. Že byste chtěl ještě vědět, co je obsahem jména starého dobrého a dost proslaveného toponyma. Po pravdě řečeno: nevím...

Vím ale, že v současné italštině má výraz brinisi význam přípitek. A příbuzné sloveso brindare neznamená pochopitelně naše bryndat (i když při přípitcích to bývá jev obvyklý), ale připít (někomu) nebo také pronést přípitek čili toast [toust], abychom se zatvářili anglicky, jak velí současná móda.

Jistěže se v dobách křižáckých válek před vyplutím bojovníků vstříc neznámému osudu, a začasté i smrti, pronášelo nejrůznějších přípitků v různém stavu opilosti až běda. Ale běda, třikrát běda takovému hříšníkovi, který by chtěl právě tohle spojovat s názvem prastarého města.

Nejlépe bude, když se tam sám vypravíte a zjištěné sdělíte Slánským listům.

A budeme si kvit.

Takže, pane Brandejsi: nikoliv hopsa, hejsa do Brandejsa, ale hopsy, hýsy do Brindisi!

vladimirmates@seznam.cz

Za to, co jsme nezpůsobili, neneseme odpovědnost... Ale pokud jde o jméno - ať takové či makové - úřady nám dávají možnost vytáhnout z kapsy obolus (naposledy to byla tisícovka) a změnit si je... S Hamplem to však není žádná katastrofa! V. M.

HAMPL¹⁾ 

1. 281. nejrozšířenější příjmení. 2. Šestadvacáté nejčastější od „H“. 3. V ČR 4 430 H-ů. 4. Na jednoho H. 16 Nováků. 5. H. Antonín (1875-1942), odborář a politik, předseda sociálně demokratické strany, ministr veřejných prací (1919); smrt v berlínském vězení. * H. Miloslav (1897-1974), matematik, profesor na UK; specializace: teorie pružnosti. * H. František (1901-1977), básník, prozaik, literární vědec (Básníkův ztracený život aj.). * Kvasničkaa H. (1919-1949), známé nakladatelství vydávající hodnotnou literaturu. * H. Josef (*1932), grafik; jeho tvorba je charakteristická geometrickými abstrakcemi; zabývá se též papírovými kolážemi. * H-el Alfred, operní pěvec; sólista opery ND v Praze (vystoupil ve více než stovce různých rolí). 6. Němec. sloveso hampeln, viz bod č. 10. Bod č. 7. O: Hamplov (o. Rokycany). * Hampův Mlýn? (Ústí nad Orl.). 9. (Pranostiky) = 0 . 9. (Příbuzná příjm.) Hamp, Hampe, Hampel, Hampele, Kleinhampl (= Malý H.).

10. O příjmení Hampl/Hampel se toho nikde moc nedovíte. (A o přesvědčivém jednoznačném výkladu nemůže být vůbec řeč.) Protože tato jména patří do kategorie…, ne do těch, které jste na tomto místě zvyklí číst, například „podle stavu a zaměstnání“, ale do kategorie „oříšků“, podskupiny „tvrdých až zapeklitých“. Nechci však ty, kteří se tak jmenují a nalistují toto heslo, nechat úplně na holičkách.

Někteří němečtí jazykovědci naznačovali možné spojení se starými germánskými jmény Gaibalt a Heimprecht. S bídou jsem v mnichovském telefonu seznamu našel jediného podobného Heimbrechta. Ten mi však nijak nepomohl…

Pochyby tedy nejsou v tom, odkud k nám jméno přišlo. Mnohým z těch, již ovládají jazyk Goethův, vytane obratem na mysli výraz takřka totožný: Hampelmann. V leckterém hesle jsem už poznamenal, že ono –man(n) má funkci tzv. polopřípony,napovídající, že jde o vlastní jméno. Jenže co nebo kdo je, byl Hampelmann? Němčináři vám odpoví, že nějaká dětská primitivní hračka, panák, panáček; úplně přesně: tahací panák. Většinou jenom plochá figurka vzadu se šňůrkou. Po jejím zatažení a povolení panák klátil rukama i nohama. Staré německé hampeln v dnešních slovnících patrně nenajdete. Je tam ovšem obsaženo jeho synonymum zappeln = rozhazovat rukama, vyskakovat (rád bych - vzhledem k Hampelmannovi - připojil: ve výskoku roznožovat). Což by bylo možno uplatnit jako charakteristiku člověka nervního až nervózního, široce gestikulujícího, zkrátka, jenž má hned pro každou maličkost u … ohýnek. Však víte u čeho.

Podařilo se mi zjistit, že Hampelmann se snad poprvé objevuje až v r. 1832 jako osobitá figura ve frankfurtském divadle někdy v r. 1832. Šlo o zřejmou nápodobu, prý o něco jemnější než byl Štábrle z vídeňských frašek. Přímou souvislost se jmény Hamplů bych však nehledal. Jednak v té době už přece jen byla příjmení dost ustálena. Ale jako obecné slovo přenesené na člověka byl výraz hamplmann i víceméně nadávkou, mírněji řečeno, zápornou charakteristikou člověka–slabocha, loutky v něčích rukách (až po toho paňácu, šaška či tatrmana).

Jenže: my se nezamýšlíme nad příjmením Hampelmann (mimochodem: takové příjmení u nás není!), ale Hampl a takové jméno už existovalo o mnoho staletí dříve, než ten, jenž se procházel po frankfurtském jevišti. Jeden z nich, litoměřický (Luthomericz) dominus Johannis dicti (řečený) Hamplinus, je zmíněn v listinách pocházejících z pražské arcibiskupské kanceláře z let 1399-1410.

Je třeba tedy jít mnohem dál, mnohem hlouběji. Až do středohornoněmčiny (jazyk XII.-XIV. stol.). Možná – snad i dost pravděpodobná – je souvislost s výrazem hamel = skopec. Němečtí jazykovědci vidí jako příbuzná jména Haml, Hamp a lingvista Brechtmacher objevil i jistou osobu zapsanou jako Hamplfleisch. Což by mohlo být označení někoho za „skopové maso“. Nadávka jako přezdívka? Být to v Čechách, nepíšu tam ten otazník. U nás je přece dodnes živé hodnocení: „Ty hlavo skopová!“

Vezmeme-li tedy výše uvedené tučně vytištěné a podtržené doložené jméno za základ, mohl by nám s typickou německou příponou pro zdrobněliny –l , vyjít z pana Hampla docela sympatický pan Skopeček (viz i neméně sympatického nositele v osobě známého herce). U západních sousedů by se dalo uvažovat i o feinšmekrovi na skopovou kýtu apod.

A proč takové příjmení? Třeba podle domovního znamení. A nejspíš taky pro tu tvrdou palici. (Viz odkazy dole.)

Viz také hesla: BERAN, BERÁNEK (I. díl, str. 22-25).

¹⁾ Množinu těchto příjmení tvoří: Hampl – 4 109 nositelů, Hampel 321.

Pokud jde o Vaše příjmení, odpovím zítra. Chci na něm totiž objasnit jazykový jev zvaný hypokoristika.

Tož buďte trpělivý.

vladimirmates@seznam.cz

Odpověď na původ příjmení Boršek.

Na příkladu Vašeho příjmení si můžeme objasnit jev, zvaný v jazykovědě hypokoristika (z řec. hypokoristikon), což v podstatě znamená „domácí podoba jmen“.

S oficiálním tvarem jména si naši předkové, zvláště rodinní příslušníci, často pohrávali. Někdy se jim zdálo příliš dlouhé, jindy studené a tak je všelijak pozměňovali. Vytrhli z něj část – nejčastěji první slabiku, méně jeho poslední, někdy však i prostřední a k takto „amputovanému“ základu přidávali některou z našich velmi četných přípon.

To Vaše mohlo mít podobu složeného jména (neboli kompozita) Dalibor. Jak vidíte, jako základ k „přejmenování“ byla ve Vašem případě užita právě poslední slabika. A k ní byla „přifařena“ častá přípona (sufix) –š. (Máme tedy jak příjmení Borš, tak i Boreš; viz i mé včerejší poznámky.) Z Borše pomocí dalších přípon –ík a –ek vzniklo Vaše Boršek a – stejného významu – Boršík. Obě přípony jsou velmi charakteristické právě pro deminutiva čili zdrobněliny.

Prapůvodní význam základního oficiálního jména Dalibor (kdovíjak vzdáleného předka) vykládá prof. Kopečný poněkud protikladně. Buď „vzadaluj se boje“ nebo naopak „prodlužuj boj“. Viz i dnešní ruský pojem „borba“ pro zápas či boj. O starých jménech doporučuji vyhledat si na „mých“ stránkách (jsou mé, zrovna tak jako Vaše) „Stanislava“.

Velké množství našich zdrobnělých příjmení, které patrně nemá konkurenci, udivilo ruského básníka V. V. Majakovského a vedlo ho k vyjádření o „jejich něžnosti“. Jako příčinu bych spatřoval v babičkách a maminkách, kteří byli s malými v nějčastějším styku. Kdybychom chtěli obě zdrobnělé podoby převést do základního neokleštěného původního jména, znělo by tedy Daliborek.

Dalibor však není jediné základní jméno, z nějž se mohla mazlivá oslovení Boršek či Boršík vyvinout.

Dalším mohla být i prastará Bořislav či Bořivoj, zrozená ještě v předkřesťanských dobách. V jejich základech je rovněž zakotven „boj“ ve staroslovanské podobě.

V řečtině je s Daliborem obsahově totožný Telemachos, syn známého Odyssea a Penelopy z Homérových eposů.

Zajímají-li Vás údaje o počtu jednotlivých příjmení, sdělte mi to e- mailem..

P. S.

Nebude-li Vás to obtěžovat, prosím o sdělení, jak dopadla vaše snoubenka u profesorky Knappové. Díky.

snad se nemýlím, když budu předpokládat, že Pilnaj je nejspíš nářeční nebo zkomolený tvar spisovného Pilný (z nespisovného Pilnej).

A k Vašemu vyvdanému jménu Brzáková... Patrně nevíte, že ve staré češtině pojem „brzý“ znamenal rychlý, náhlý, prudký (souvislost s brzy, brzo). Analogické je i jméno Brzek. Nemusí to však znamenat, že vždycky mají lidé takto pojmenovaní uvedené vlastnosti. Některé přezdívky dávali naši předci svým sousedům jako projev ironie; tedy lidem pomalým atd.

vladimirmates@ seznam.cz

nad odpovědí pro Vás bych si mohl zazpívat s Hanou Hegerovou (jejíž příjmení je ovšem jednoduché: v němčině znamená Hajného): „Marně si hlavu lámu...“

Jméno Čevona je zrovna tak záhadné jako ř í d k é (jazykovědný termín pro „málo se vyskytující“); řídké, řiďoučké jako... záclonovina. Vždyť je Vás v naší republice pouhých 16 (šestnáct). No nebuďme tak přesní, možná se někdo narodil, někdo umřel, v každém případě Vás zřejmě není víc než pouhé dvě desítky. Máte tedy naprostou pravdu, když se zmiňujete o jeho neobvyklosti!

Moje pracné vysvětlení kopíruje sled mých úvah a zdaleka není kategorické, spíše jde o první pokus o jeho možné objasnění.

Všechna jména (nejen příjmení) vznikla z obecných slov, tj. takových, která píšeme na začátku s malým písmenem. Kolik si myslíte, že je příjmení začínajících slabikami Čevo-? Patrně jen dvě. To Vaše a ještě Čevora. Hodně příjmení je také odvozeno od místních jmen: názvů měst, vsí apod. (Pravda, je tomu i naopak.) Bohužel žádné z nich nezačíná zmíněnými slabikami, aby se z nich dalo vyvodit Čevonský, Čevonický, případně to Vaše...

Otevřte si kterýkoliv slovník shrnující slovní zásobu naší mateřštiny, v podstatě soupis všech jejích slov. Ať už starý, novější či současný. Prozradím Vám, abyste to nemusela v případě opravdového zájmu skutečně udělat, co byste tam našla.Ve staročeském (Gebauerově) nic. V Jungmannově totéž. V prvorepublikovém - jakbysmet. A z padesátých a šedesátých let minulého století (všechno jsou to mnohosvazkové „bichle“) rovněž nic. A v těch současných, jež jsou ve srovnání s uvedenými úplné pidilexikonky (je to dost hanba pro všechny žijící generace, že jsme se na pořádný slovník – na rozdíl od svých předků – vůbec nezmohli!).

Slovenština, jazyk češtině nejbližší, nám rovněž nepomůže a němčina? Ta „č“ vůbec nemá. K tomu aby přiblížila jméno s „č“, potřebuje dokonce čtyři písmenka (Čech = Tscheche; skoro se chce člověk chechtat, že?).

První závěr: po tom všem, co bylo dosud řečeno: jde patrně o příjmení cizího původu. A následuje druhý, který, a to zdůrazňuji, je mou pouhopouhou domněnkou: Příjmení, které jste, jak píšete, vyvdala, by mohlo pocházet z Černé Hory, dnes samostatné republiky, donedávna součást Jugoslávie. Název jednoho z tamějších údolí se svého času jmenoval – Čevo. A od něj by se klidně dalo odvodit tzv. obyvatelské jméno Čevona. Pošlete-li mi e-mail, odkud pocházeli předkové Vašeho muže, uděláte mi radost, ať už se má domněnka potvrdí či ne.

Vážená paní, kdybyste se místo Čevonová jmenovala Čehonová, byl bych se stoprocentně zaručenou odpovědí hotov hned. Čehona je totiž uměle vymyšlené jméno, jde o žert ze slov někdejší rakouské hymny, jež začínala „Zachovej nám, Hospodine...“ a mj. pokračovala i řádkem „...čeho nabyl občan pilný...“ A žertéř použil z citátu prvního slova a z následujícího slabiku. A stvořil tak svého času velmi populárního Čehonu. Autorem byl slavný básník a spisovatel Viktor Dyk.

Později tato inspirace posloužila i našim studentům. V+ W zpívali „Ten umí to a ten zas tohle“ a zřejmě někdy v té době spatřil světlo světa Boryš („...boryš umí po skalinách“). Dotyčný Boryš byl zřejmě lezec, když to uměl po skalinách.

vladimirmates@seznam.cz

Hezký letní den bez záplav a pohrom, pane Drozene!

Po delším hledání vidím, že máte pravdu o nejznámějším nositeli Vašeho příjmení: F. X. D. Jen bych dodal (i pro další čtenáře této rubriky), že tento „Pan“ houslař žil v letech 1898-1972 a našel pokračovatele řemesla, které ne neprávem bývá ve svých vrcholcích pokládáno za umění, ve svém synovi. A ještě: na otcových houslích hráli takoví velikáni, jako byl Jan Kubelík, Otakar Ševčík a David Oistrach – mj. učitel našeho virtuóza Václava Hudečka. V Turnově, kde měl Drozen st. od r. 1925 svou dílnu, je také víceméně skryta odpověď na Vaši otázku (viz dále).

Tvar drozen je, jak zní jazykovědný termín, mnohem ř i d š í než základní, jímž je obecné a spisovné drozd. Projevuje se to i v počtu nositelů obou jmen. Drozdů je v ČR celkem 2176 (zaujímají 606. místo v tabulce frekvence; nejrozšířenější ptačí příjmení je Sýkora na 25. příčce s více než 17 tisíci nositeli), zatímco Drozenů pouhých 261. Tedy osmkrát méně.

Podoby se „-zen či -zn“ jsem našel v zápisech už ze 13. stol. Takové místní jméno Droznovice (Drozndorf) nemohlo znamenat nic jiného než „ves čeledi někoho, kdo se jmenoval Drozen, Drozn, případně Drozna.

Obecný pojem drozd, abychom zabloudili trochu do časů starých, prastarých má mít všeslovanské rozšíření. Není odvozeno od německého Drossel (= drozd), jak se někdy uvádělo, ale oba výrazy včetně latinského turdus mají kořeny v indoevropském jazyce.

Název ptáka – jako mnoho jiných – má onomatopoický, zvukomalebný původ. V napodobení jeho křiku. Tolik většina starších jazykovědců. Naprosto moderní, trochu úsměvná interpretace (ale kdo ví?!, no právě), odvozená od jiného základu, zní: „ten, který sedí v trávě“.

Změna drozd > drozen se vykládá prostřednictvím disimalace, tj. rozlišením dvou stejných souhlásek v pojmu drozd (d-d) v „d-n“. Což je typické právě pro Krkonoše (tam i Kerkonoše, že?), Podkrkonoší ap.

Řekl bych, že Váš rod, pane Drozene, zůstal tomu Kozákovu věrný i ve svém příjmení. Aby ne: když je to kraj drahých kamenů, byť nazývaných polodrahokamy (jak vidí školáci, ne všechny koncovky -ami, -emi, -imi musí končit měkkými -i; což je spíše téma do rubriky Jazyková poradna, že?).

vladimirmates@seznam.cz

Na Vaši otázku by mohlo odpovědět (zvláště v případě, že předek byl skutečně maďarského původu) pátrání po rodokmenu (hledání v matrikách).

Odpověď na Vaši otázku najdete i na těchto stránkách, jestliže si zadáte ve vyhledávači heslo Uher. Širší odpověď je obsažena v II. dílu mé knížky Jména tajemství zbavená (nakladatelství EPOCHA, Praha 2003, heslo UHER, s. 314 a násl.).

Budete-li mít další požadavky (kde se vůbec vzalo tohle etnické jméno a jaké jsou názory na jeho původ), sdělte, prosím, svůj e-mail.

vladimirmates@seznam.cz

omlouvám se, že jsem pro naléhavé práce jiného druhu nemohl odpovědět na Váš dotaz ohledně příjmení Pacas. Je velice zapeklité, a to, co o něm zatím bylo napsáno, je většinou málo věrohodné. Musím si nejdříve sám utřídit excerpovaný materiál, abych Vám mohl alespoň s jistou dávkou pravděpodobnosti dát seriózní odpověď.

Po zodpovězení zbývajících dotazů ji najdete na tomto místě příští týden.

vladimirmates@seznam.cz

Shrnuji, co jsem, pro Vás o Vašem příjmení v dostupné jazykovědné literatuře nashromáždil a a připojuji tu a tam i vlastní názor. I tak, myslím, že nebudete spokojena, protože jak jsem napsal v první odpovědi, Vaše příjmení je až příliš zapeklité. Ale s peklem nesouvisí, spíše s pojmem zapeklé či zapečené...

V minulosti se v nejednom případě uvažovalo o cizím původu. Například s názvem mince „pac“ / „batz“, která se vyskytovala jednak ve Švýcarsku, v jižním Německu, ale i nás. Pacu říkali předkové také pěkně po česku „čtyrák“, protože měl hodnotu čtyř krejcarů. Tomuto výkladu bych příliš nevěřil, ale jako poměrně zkušený bych si jej vyloučit netroufal. Máme přece i příjmení „Troníček“, které pochází od „trojníku/troníku“, což byla rovněž mince; platila tři haléře.

Další narážka na cizí původ je rovněž z německého Batzen, což je jednak pojmenování zmíněného čtyráku, ale zároveň také něco masivního (synonymum je německé Klumpen, tj. hrouda, masa, hmota něčeho o pořádné tloušťce či síle. Jako přezdívka by se hodilo pro „tlusťocha“, „břicháčka“ pod.

Raději bych však zůstal na domácí půdě. Vyjděme z toho, že u nás je u jmen dosti hojná přípona –as. Mají ji např. Havlas, Pavlas, Matas a mnohá další. Vztahuje k variantám Havel, Pavel. Matěj aj. aj. (Ale i ke jménům obecným, psaným s malým písmenem na začátku, jako mamlas, kruťas, chuďas...)

Protože podle mých zjištění jsou osobní - a později křestní – jména nejčastějším zdrojem našich příjmení (tvoří jich se svými domácími variantami bezmála třetinu), měli bychom tedy pátrat i v našem případě po onom zbylém základu Pac- po odtržení přípony –as, že? Moldanová, respektive Josef Beneš, takové našel v podobě Pacián. Škoda, že neuvedli kde.

Já jsem ho neobjevil nejen mezi jmény v Čechách, v Německu - ani v žádné latinské podobě. Proto mám určité pochybnosti o jeho existenci, 

A co častá souvislost s názvy měst, vsí apod.? První ze všech se nabízí asi Pacov, jenž je zkráceným tvarem původního „Pacuov dvuor“. Pro obyvatele tohoto jihočeského města je však frekventované označení v příjmeních Pacák, častěji Pacovák a Pacovský. Nevím o žádném kraji (ale kdoví?), kde by je zaměňovali Pacasem?!

I někteří současní jazykovědci soudí, že Pacov je z osobního Pac či Pač. To jsou ovšem domácí neboli hypokoristické tvary. Základní podoba druhého mohla být Pakoslav (“k“ se logicky při obměnách mění v „č“, viz babička > babiččin; méně pravděpodobné že v „c“. Základem jména by tedy bylo prastaré, již v církevní slovanštině před celým tisícem let se vyskytující přídavné jméno „pako“ s významem „silný“. Pakoslav by tedy patřil ke starobylým, ještě předkřesťanským jménům přacím, s pravýznamem “ať je (tento náš syn) slavný svou silou“.

Existují ovšem i další možnosti...

Uvedu ty nejkontrastnější. Na Moravě a ve Slezsku nářeční sloveso „pacat“ = uhodit, praštit, bít (někoho). K tomu by „pasovala“ ona poněkud hanlivá přípona –as. V dnešní intrerpretaci by tedy dalo nejspíš předka „ranaře“.

Uvažuji-li o případné německo-české kombinaci Pacase, napadá mě německé Patz počeštělé právě na Pac-. V němčině je to ovšem domácí podoba Pavla (Paul).

Na konec něco z Ottova slovníku naučného pro vysoce ambiciózní Pacase : „Pac je jméno slavné rodiny (šlechtické, pozn. aut.) litevské.“

Já vím, vážená tazatelko, že jsem tímhle traktátem u Vás asi moc neuspěl. Ale co naplat? Ačkoliv jsem autorem tří knížek nazvaných Jména tajemství zbavená, musím (nerad!) přiznat, že všechna příjmení se svých tajemství zbavit nedají. Některá rafinovaně i tím, že naopak nabídnou plnou náruč řešení svého původu. Aniž bychom měli  ovšem jistotu, že mezi nimi je to pravé. (Ale pro přečtení na případnou rodinnou sešlost se snad tyto řádky hodí...)

(Byl bych rád, kdybyste mi napsala své mínění.)

vladimirmates@seznam.cz

Některá příjmení – Maděru nevyjímaje – mají svůj původ v přezdívkách. Maďěrou nazývali naši předkové zvláštní vysokou čepici. A jestliže ji někdo s oblibou nosil nebo vychvaloval, mohl její název přejít na něho samého.

Koneckonců existoval, pravda v dobách od těch našich dost vzdálených, i tanec »maděra«. Možná znáte tu starou říkanku: „Strejček Nimra // koupil šimla // za půl páta tolaru. // Přišel domů, popad´ ženu, tancoval s ní maděru.“

A  - jak se neříká - do čtvrtice všeho dobrého.

Dodnes lze zaslechnout »rozsekám ho (či co) na maděru«. Udělat z něčeho (někoho) fašírku, že? Podezíráme (ale nevíme to jistě), že to má něco společného právě s Maďary. S jejich (někdejším?) temperamentem, divokostí. Jestliže byl předek „ranař“ a často někomu onou »maděrou« vyhrožoval, vlípli mu ji sousedé jako přezdívku.

Jde-li o národní jméno, bylo by možné seznámit se s názory, jak k němu Maďaři vlastně přišli. Ale to byste musel připojit svůj e-mail...

Pokud jde o druhé příjmení... Kašpárek, jak jistě víte, je zdrobnělina od základního Kašpar. Ten byl, jak je vám jistě rovněž známo, jedním ze tří králů navštívivších Ježíška  krátce po jeho narození (Bible). Kořeny dnes křestního jména jsou ve východních jazycích (perština, starosyrština). A jméno jazykovědci už dávno vyložili jako „ten, který přináší dary“. Nehodí se tedy pro toho, kdo má stále snahu něco brát (někomu); pro zloděje, s prominutím.

Kašpárek – bez jakékoliv ironie – je tedy mladší či menší Kašpar; ze dvou lidí toho jména také ten chudší. (Nejčastěji ovšem Kašparův syn či vnuk.) Jmenoval-li se v obci mistr nějakého řemesla Kašpar, pak obvykle říkali jeho tovaryši či učedníkovi právě Kašpárek.

Kašpárek, jak možná – jste-li hodně mladý – už nepamatujete byla veselá pohádková postava v loutkovém divadle. Ačkoliv to byl důvtipný a sympatický hrdina, jenž svým umem přelstil darebáky včetně čertů, objevil se v naší mateřštině deonymizován - s malým „k“ - a je tam dodnes. Třeba ve rčení »dělat někomu kašpárka, kašpárkovat, je to  jenom kašpar« (člověk nedůvěryhodný, nevážný, pozér)... Taky důvod k pojmenování bližního. Ať oprávněně či neoprávněně.

Musím se zarazit. Na odpověď čekají i další zvídavci, kteří otevřeli internetové Slánské listy a nakoukli do mé rubriky. O Gottwaldovi podrobně píšu v souvislosti se jmény všech našich dosavadních prezidentů ve třetím díle své knížky „Jména tajemství zbavená“ (Epocha, Praha 2004).

Zdravím.

vladimirmates@seznam.cz.

Zajímavé – a pro mě trochu zarážející, že v Mnichově jsem žádného Schleicherta neobjevil ( v telefonním seznamu). Ovšem našel jsem tam více než 50 příbuzných (jazykově!) Schleicherů. Ve Vídní pouhé dva Schleicherty.

Počeštění jim tedy – stejně jako naše prostředí – muselo hodně prospět.

V současné době nosí příjmení, jako je to Vaše, celkem čtvrt tisícovky našich občanů.

Pátráním po předcích se zabývá pomocná věda historická zvaná genealogie. (Křestní listy, matriky atd. atd.).

s Vaším příjmením se to má následovně:

1. Je počeštělé.

2. Je to příjmení původně německé.

3. Jeho pravá německá podoba je „Schleichert“, evtl i „Schleichrt“.

4. Je jednoznačně hláskově přizpůsobené německé výslovnosti. „Sch“ se čte v jejich jazyce jako „Š“, samohláskové „ei“ je „aj“. Koncové –t se nazývá přísunové a ve Vašem případě by nemělo mít zvláštní význam. (Někdy to bývá notně zkrácené „berat“, což znamená slavný, nebo také „hart“, což je zase ve staré němčině silný, v dnešní spíše tvrdý.(Příklady: Bernhard(t) = Silný jako medvěd, Eberhard(t) = dtto „... jako kanec“ ap.)

5. Moderní německá jazykovědná literatura přiřazuje příjmení Schleicher mezi ta, která charakterizují chůzi člověka. Takto pojmenovaní lidé chodí tiše, nenápadně, s negativním nádechem pak plíživě.

6. Tady bych měl asi skončit, abych se Vás nějak nedotkl (nevěda nic o Vaší povaze). Jméno bezprostředně souvisí s německým slovesem schleichen (výslovnost „šlajchen“ = plíživě se pohybovat, tiše, loudavě, pomalu.

7. Odtud už je blízko k výkladu jmen Schleicher/Šlajchrt/Šlaichrt/Šlajchert (všechno jsou varianty jednoho a téhož); v překladu tedy Tichošlápka, Loudy či Potměšila (< potměšilý); našel jsem i výklad, že toto podstatné jméno znamenalo v jednu dobu i „podomního obchodníka“. A ve spojení se svérázným obchodem/handlem takový Schleichhändler byldokonce pašerák, podloudník. (Ti také se přes hranice států spíše plížili a byli potichu jako ryby, aby se neprozradili četníkům či finanční stráži.)

Kdybyste chtěla znát ještě údaje o počtu nositelů a další a další podrobnosti (pro ilustraci si nalistujte jako příklad heslo VOCÁSEK zde v této rubrice), pošlete svůj e-mail.

Jinak zůstaňte stejně zvídavá i zvědavá.

vladimirmates@seznam.cz

a) Ungr je skutečně pouhým počeštěním příjmení Unger. Mimochodem – přestože se na to neptáte –

Unger je německým výrazem pro Maďara (< lat. Hungaria < „země Hunů“). K té změně došlo při různé deklinaci, ohýbání či skloňování jména Unger. Druhý pád někde „bez Ungera“, jinde „bez Ungra“. Leckdy se i ve spisovném jazyce připouštějí oba tvary: bez Wolkera i bez Wolkra. Slovenština naopak svým skloňováním Hlaváček, „bez Hlaváčeka“ leckoho s ušima pouze českýma pěkně provokuje.

b) Ať v žertu či bez žertu. Pane Rudolfe, špatně nahlížíte na ono „-mann“ v Ungermannovi. Nemá

funkci Mann = muž, ale je to pouze tzv. polopřípona (často bývá psaná i „-man“), která upozorňuje, že jde o vlastní jméno, a ne třeba označení řemeslníka. Ta se vyskytuje i v pozdější podobě „-er“. Jména s jednou i druhou jsou de facto stejná, rovnomocná. Uveďme příklad: Fleischman(n) = Fleischer. Tedy Řezník. U paní Ungermannové/Ungrmanové jde tedy o regulérní přechýlení do ženského rodu. Tedy žádná Ungerfrau („paní“ jako protiklad k Mann – „muž“). Jistě jste to myslel v žertu. Na rozdíl od těch vážně se tvářících „novotářů“, kteří by chtěli zavrhnout přípony ženského přechýlení i u ryze českých příjmení. Zatím došlo k ústupu v tom, že střelkyně Kateřina Kůrková, vdaná za Američana Emmonse, je Kateřina Emmons.

Neberte to jako zcela odpovídající úvod k odpovědi na Váš dotaz ohledně příjmení Chromický. Ale malinko na tom je.

Základem tohoto jména je určitě přídavné jméno chromý. Tedy označení „jisté pohybové nedostatečnosti“. Prapůvodně tedy, podle mě, patřilo příjmení do kategorie podle vlastností tělesných a duševních. Část, notabene určitě větší, jich je však podle původu.

Člověk se zmíněnou tělesnou vadou, mohl být prvním usedlíkem či stařešinou rodu ve vsi, která dostala jméno po něm: Chromice.

Poté se mohl odtud někdo přestěhovat jinam (spíše být přestěhován). V novém působišti, když na něj, třeba jako na Peška (odvozeno od Petra) přišla řeč, se soused zeptal: Kterýho Peška myslíš? Jo, toho z Chromic, Chromickýho?“

Přípona –cký, stejně jako  další –ský, -an, -ák, patří tedy k tzv.obyvatelským.

„Můj“ problém je ale v tom, proto se trochu kaboním jako ta obloha, že jsem u nás žádné Chromice nenašel. Bohužel, ani F. Palacký je na své mapě, ani v rejstříku k ní nezaznamenává.Vůbec to ale neznamená, že nikdy neexistovaly.

Možná by se ale daly nalézt v knize jiného Františka – historika Roubíka v jeho dílku Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách. Žel to nemám to poruce.

Jako jistý argument pro své tvrzení bych však uvedl svého učitele prof. Vladimíra Šmilauera, jenž píše, že polské místní jméno Chromiec je rovněž odvozeno od starého slovanského adjektiva „chromý“. Něco by možná prozradila i automapa Polska?!

(Jednou ze vsí, zaniklých v 15. stol. – podle autorů Hosáka a Šrámka – byla Chromeč na Šumpersku. Dnes ovšem má 580 obyvatel a mohla by to být jedna ze stop. I když ta by měla dát spíše jméno Chromečský. Jenže, všechno je to už velice dávno, a proto je možné i to.) Jako náplast na ne zcela dořešený úkol přidávám počet občanů  ČR s příjmením Chromický v : 28.

Pokud jde o Košťála, psal jsem o něm obsáhle ve své knížce Jména tajemství zbavená, II. díl...

Máte-li v souvislosti s mou odpovědí další otázky, sdělte svůj e-mail.

vladimirmates@seznam.cz

uf! Těch otázek je fůra. (Musím se poradit s majitelem těchto stránek...) Zatím vybírám ty, které jsou dost obsáhle zodpovězeny v mé knížce: Jména tajemství zbavená (Knižní klub, 1998 a Epocha, 2002). Nevím, jak jinde, ale v Městské knihovně v Praze jsou k dispozici.

Tedy v prvním díle tam najdete následující: Bartoš, Fiala, Čížek, Kovář, Polák, Vavřenec (pod heslem „Vávra“), Vondra, Vítek, Zajíček. V druhém díle (příjmení na 251.-500. místě v pořadí nečastějších) pak Petráše a Skálu.

Ještě se ozvu na Vašem e-mailu.

vladimirmates@seznam.cz

Jsem rád, že mé "podezření" se potvrdilo. Ale pozor: jména národů u nás píšeme velkým písmenem na začátku. To malé "a" by se Vám mohlo vymstít! Myslím v hodinách češtiny. A užívejte si dědečka Araba.

vladimirmates@seznam.cz 

zdravím a takřka obratem odpovídám na Váš dotaz ohledně původu příjmení Plechanec. Existují dvě možnosti (první dávám přednost).

Původ jména je odvozen od dnešního křestního Petr. Křestní či osobní jména jsou nejčastějším zdrojem našich příjmení (zhruba celá třetina).

Obsahem Petra je řecký výraz pro skálu či kámen. (Ježíš měl říci apoštolovi Petrovi: „Ty jsi Petr, to je skála...“). Podrobný výklad je v mé knížce Jména tajemství zbavená 1, heslo Petr. Toto jméno v základním tvaru (jako ostatně mnoho biblických ) je velice produktivní. V první tisícovce nejrozšířenějších se objevuje 13 jeho variant. Podoba Petr je na začátku druhé stovky nejčetnějších (112.).

Pechanec se do první tisícovky nevešel. Počtem necelých 500 nositelů zaujímá v tabulce frekvence místo až uprostřed třetí a čtvrté tisícovky.

Způsob odvození: od původního řeckého Petros a českého tvaru Petr pomocí zdvojené přípony -an + -ec, při čemž druhá je zdrobňující. Znamená tedy Petříka či Petříčka.

Druhá možnost je – podle jazykovědce J. Beneše - kombinace z německého Pechhans (Pech = smůla a Hans) a včetně naší přípony –ec by tedy vyústila v Jendu Smlolaře(-íka).

Máte-li další požadavky na jména z Vašeho rodokmenu, sdělte zároveň svůj e-mail.

Ukázka komplexního rozboru příjmení v citované knížce nebo Vocásek (zde na těchto mých stránkách).

vladimirmates@seznam.cz

na otázku po tomto příjmení jsem už před časem odpovídal. Klepněte si, prosím v "hledat" na toto příjmení. Od té doby se neudálo nic, v čem bych měl text měnit.

Budete-li žádat další údaje, např. o počtu nositelů variantách jména..., musíte mi sdělit svou e-mailovou adresu. Ta moje je (o Roubkovi v příštích dnech):

vladimirmates@seznam.cz

Vážená, zdravím a přicházím – trochu nevesele – s odpovědí na druhé jméno, na které se ptáte. S jeho objasněním jsem se nikde v odborné literatuře nesetkal. Pouze Josef Beneš v kapitolce „O příjmeních z názvu stromů a jejich částí“ konstatuje, že sem patří také „...Roub, Rouba a Roubek...“ A to je vše.

Cokoliv dalšího, je pouze mou spekulací. Byť bych rád neskromně dodal, že odbornou, k níž mě vedou dlouholeté zkušenosti v oboru. (Mj. jsem vydal tři knížky Jména tajemství zbavená...) Přímé důkazy k těmto rádobyteoriím však nemám.

Předkládám tedy několik možností, proč sousedé dali někomu přezdívku Roubek.

1. „S čím, kdo zachází, tím také schází,“ říká jedno staré přísloví. Obměním je pro náš případ na „S čím kdo zachází, takové jméno často mívá.“ Leckterý kovář se proto stal Kovářem. Ovšem někdy bývá žertovně použito i nástroje, jejž dotyčný používá. Krejčí je nazván Jehličkou, švec Šídlem atd. Jednomu kožišníkovi (či krejčímu?) přišili spoluobčané pojmenování Křeček, protože podšíval zimní kabáty křeččími kožkami.

Proč by tedy zahradník, který se zabýval hodně štěpováním (neplést se štepováním!), roubováním (roub je právě větvička či výhonek k tomu určený a roubek jeho zdrobnělina), nemohl být analogicky pojmenován Roubkem?

Také to mohl být i nezahradník, který roubování zcela propadl a stal se tím široko daleko vyhlášený (jak úspěchy, tak neúspěchy).

2. Vzhledem ke staré definici roubku, že je to „něco uťatého“, bych si dovolil vyvodit pro člověka charakteristiku „podle vlastností tělesných a duševních“ jako toho, kdo má „malou postavu“.
3. Jazykové příbuzenství se starými pojmy jako „roubanice, roubanina“ ve významu seč, šarvátka se šavlemi, noži ap. by to mohl být i častý a známý účastník podobných bitek.
4. . Konec konců by to mohlo být i zkrácené jméno Paroubek, nikoliv jako nějaký nepravý „roubek“, ale s převažujícím významem „mládenec, šuhaj“, což býval - a leckde ještě je - neženatý, dospívající mladík.

Ale dosti úvah, které znovu označím jako spekulace. A ty lze, jak jsem navrhl tazatelce u příjmení Uher, použít spíše na zábavě, jejíž charakter je pouze „brožovaný“.

Ale co dělat, když platí ono „kde nic není, ani čert nebere“?.

Samozřejmě, že pouze spekulovat.

vladimirmates@seznam.cz

Mates 

Aniž bych to dokončil, věnuji se raději odpovědi na Vaši otázku.

Vážená paní Bryknarová,

ptáte se na příjmení svých přátel Uhrových. Samozřejmě, že máte pravdu – pravdu možnou, pravděpodobnou, i když - pokud jde o vadu pleti, protivné uhry - trochu spornou a nepříjemnou. K tomu se za chvíli vrátím.

Pokud jde o Váš druhý soud, že jejich předci přišli z Uher nebo byli dokonce Uhři (dnes tedy Maďaři), máte pravdu stoprocentní. Jen bych ji ještě rozšířil: nemuseli být, jak říkají němečtí sousedé „ausgerechnet“ Maďary. (Víte kolik je Slováků v Maďarsku, v někdejších Dolních Uhrách?, a kolik je Maďarů na Slovensku, v někdejších Horních Uhrách? Odpovím si sám, jedním, respektive dvěma slovy: hodně, moc. (A počet problémů s tím spojených lze charakterizovat stejnými slovy.)

Mohli to být tedy Slováci, Češi, případně příslušníci dalších národů, kteří odtamtud, z Uherska/Uher (a myšleno mohlo být i Slovensko, viz ony Horní Uhry) k nám přišli. A mohli to být dokonce i Češi jako poleno, kteří tam nějakou dobu pobývali, často o tamějších poměrech vyprávěli, a jejich sousedé „překřtili“ tímto jménem.

A teď ke slíbeným „uhříkům“, jež by mohli také jako jedna z kategorií prof. Šmilauera, a to „podle vlastností tělesných a duševních“ k příjmení Uher vést.

Není bez zajímavosti, že v češtině má slovo uher ještě další význam: je názvem pro ony černé tečky na lidské kůži či pupínky a vřídky.

Není bez zajímavosti, že polské slovo „węgry“ se s tou naší trudovitostí kryje a Maďar = Węger (podobně i v ruštině Věnger). A jakže se jmenuje trenér slavného fotbalového mužstva Liverpoolu? Ovšemže Venger. Jestlipak on zná původ svého příjmení???

A není vůbec bez zajímavosti, že německý výraz „Finne“ = jednak Fin, tj. příslušník finského národa, jednak právě onen kožní neduh, o němž je řeč. (Finové patří samozřejmě k Ugrofinům, právě tak jako Maďaři).

Lze z toho vyvodit, že příslušníci těchto národů mají (nebo měli?!) uhrovitou pokožku, jak to potměšile napovídají předchozí pojmy pro Maďary?

Vyvodit to lze, ale raději jen (a ještě s rizikem!) při nějaké brožované oslavě (tj. nevázané),a ještě pouze tehdy, jestliže jubilant pan Uher (i kdyby měl těch uhrů sebevíc) není vaším nadřízeným.

Seriózní jazykovědci pokládají totiž tuto jistě zajímavou shodu pouze za náhodnou. Tak pozor, abyste s uhry u Uhrů šeredně nenarazili…

V žádném případě se nesmí opominout možnost číslo 1 jako základní a podstatná.

vladimirmates@seznam.cz

rád bych..., ale jaké je to Vaše příjmení?

Nebo jde o vtip jako odvetu za to, že jsem zatím na všechny otázky dokázal odpovědět? Nebojte se, nebude to trvat dlouho - a nedokážu! Zrovna jako na to Vaše ne?

vladimirmates@seznam.cz

ale spíše to druhé; nejdřív jsem se zděsil, spatřiv to cizokrajné jméno, ale pak...

... (hodně podmínečně) jste nejspíš provdána za Španěla nebo snad Araba (?) – byl bych rád, kdybyste mi to sdělila... v případě druhém ani s odpovědí nepočítám. Bože, jak jste mohla přijít na internetové Slánské listy??? Žijete snad na Slánsku???

Po troše rozvažování se domnívám, že by Vaše příjmení mohlo skrývat biblického Jácoba. Jeho jméno je vysvětleno v Bibli. Byl to údajně ten, který se při porodu svého dvojčete tedy prvorozeného Ezau ho „držel za patu“.

To první z dvojčat byl tedy Ezau „jako oděv chlupatý“ (lidé se holt v biblických dobách odívali i do zvířecích kůží – počítač mě nutí, abych nahradil slovo koží kůží -, proto ty:“chlupy“!). Dodnes přece i v Česku říkáme "zarostlý jako Ezau", že?!

No, dobře – od těch dob uplynula řada tisíciletí – a málokdo ví, že biblická Ráchel byla „ovce“, Jonáš „holub“ atd. atd.

Nevím, jak jste spokojena s vysvětlením svého příjmení, ale z křestních jmen (či starších osobních) jich vznikla plná třetina. Takže: původ zcela typický. O jménech biblických mám krátkou studii, dosud nepublikovanou. O biblickém  "Jahaqóbhovi" píšu ve své knížce "Jména tajemství zbavená 1" v hesle "Kubík". 

Těším se na evtl Váš e-.mail (ale moc s ním nepočítám).

vladimirmates@seznam.cz

Œ Asi 2385. nejrozšířenější příjmení.  Zhruba 170. nejčastější od písmene “V“. Ž  Na jednoho Vocáska 220,9 Nováka.   V ČR 680 osob, jež mají příjmení Vocásek(-ová).  Konkrétní známí nositelé tohoto jména: Jan Antonín Vocásek (Hrošecký), 1706-1757, český malíř (zátiší).¹⁾  * Alois Vocásek (1896-2003), český legionář, účastník památné bitvy u Zborova. Dožil se 107 let! * Zdeněk Vocásek, dvojnásobný vrah (třetí jeho pokus se nezdařil), je posledním člověkem, který byl za totality odsouzen k trestu smrti. Po sametové revoluci jeho trest změněn v doživotní žalář. ‘  ocas = (u zvířat) 1. „pohyblivý výběžek na zadní části některých živočichů“; 2. vulg. mužský pohlavní orgán; * 3. nepodstatný přívěšek textu (zvláště biblického); 4. zužující se konec např. rybníka apod.* ocásek = žertovný název pro lidskou kostrč; přeneseně: (zast.) ocasnice, ocasatice = též vlasatice, kometa; ocasné²⁾ = spropitné od řezníka čeledínovi nebo děvečce, kteří o prodávané zvíře pečovali * být něčím ocáskem = někoho se pořád držet, stále za někým chodit; ocáskovat = dtto viz předchozí * být jako z hadích ocásků = pružný, hbitý, dovádivý. * Vocásek v literatuře: „V Praze nenapočtu... více než 17 Zajíců a 8 Zajíčků... toliko dva Parůžkové a jediný Vocásek zdobí veškerou tu zvěř.“ (Neruda: Studie krátké) * „Npor. Vocásek navrhl...“ (I. Herrmann: Fexl aj.) * „- Mušketýři! - Vocásek, Plašil, Kropáček.“ (Václav Beneš Třebízský: Bludné duše.) * „Buben zavířil, trubač Vocásek zatroubil...“ (A. Jirásek: Gardista.)errmann)  ’ přeneseně: Ocásek = navrhovaný název pro přírodní rezervaci v jihovýchodním hřbetě Chřibů.  “ „Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem.“ ³⁾   ” Nejbližším – a jediným – jazykovým příbuzným Vocáska  je jeho korektní spisovná podoba Ocásek (280 nositelů).

• Příjmení Vocásek patří do Šmilauerovy⁴⁾ kategorie nazvané „podle vlastností tělesných a duševních“. Zdůraznil jsem ty druhé (viz dále). Jde o zdrobnělinu s běžnou příponou -ek. Dnes se mi však v seznamu  našich příjmení jeho základní podobu Ocas/Vocas najít nepodařilo. V dlouhé historii však tato jména existovala.⁵⁾ Jejich potomci se zřejmě nechali přejmenovat. (Důvodem samozřejmě mohla být lechtivá synonymita s lidovým výrazem pro pyj.)

Zdrobnělina příjmení Vocásek s předraženým tzv. protetickým „V-“ nemá kromě spisovného Ocáska – a to je případ dosti ojedinělý – žádné další jazykové příbuzné. (Pomíjím synonyma jako Oháňka ap.) Je tomu přesně opačně než u Pelikána, jenž nemá zase Pelikánka.⁶⁾

Počet nositelů nespisovné podoby je téměř dvaapůlkrát vyšší než spisovné.

Pokud jde o obecná slova, psaná v češtině na začátku malým písmenem, z nichž příjmení (jako ostatně všechna vlastní jména) vznikla, zdůraznil bych nejen už mrtvou a trochu směšnou  ocasnici či ocasatici, ale i dodnes velmi dobře mezi řemeslníky známou pilu ocasku. (Její patrně německý předobraz je ještě konkrétnější: Fuchsschwanz = liščí ocas.)

K bezprostřednímu výkladu příjmení vedou tvary zdrobnělé, jež téměř vždy mají, jak svůj pozitivnější, tak i negativní nádech.

Na obratu „děvče jako z hadích ocásků“ nebo na názvech rostlin myší ocásek či zaječí ocásek těžko shledávat něco hanlivého. První obrat naopak svou pozitivností přímo překypuje. Vzbuzuje představu mrštnosti, hbitosti, jiskrných očí, pohyblivosti i zvonivého smíchu...

Ovšem k bezprostřednímu pojmenování někoho jako Vocásek mohly vést důvody ještě jiné, rovněž doložené v bodě ‘. Jestliže je někdo označen jako ocásek/vocásek pak – jde-li o dítě – nejspíš ještě  s dodatkem maminčin; děcko držící se máminy ruky, hlavičku skrývající v její sukni... Ve věku pozdějším se ovšem ona roztomilost spojená se stydlivostí a nevinností už vytrácí.

Pozitivita příměru přechází v takové vlastnosti, jako je nerozhodnost, nedostatek vlastního názoru, závislost na někom jiném, na jeho názorech, epigonství...

Vyvrcholení bych spatřoval v někdejším obecném ocasník, jak nazýval nekritické stoupence z řad svých protivníků Neruda a jiní jeho současníci.

V jeho době i ještě později bylo živé sloveso ocáskovat s dvojím významem. Za někým běhat, snažit se být členem nějaké skupiny, ze které je třeba i odháněn. Typickým příkladem pro tento jev je malý Venda Štěpánků z Poláčkových Bylo nás pět.

Ocáskování dospělců se rovnalo přisluhování a službičkování někomu silnějšímu, vlivnějšímu či mocnějšímu. Smyslem vedle oddanosti až otrocké, bylo jistě i získání přízně takového člověka.

Kdo rozhodne, co platilo v případě oněch jednotlivých 680 Vocásků a 280 Ocásků?⁷⁾

Osobně bych klasifikoval příjmení Vocásek jako jméno vyloženě žertovné, hravé, ale i poněkud pichlavé vycházející z dvojznačné metafory; dodal bych: s „poněkud nahořklým ocáskem“. Tento obrat se sice týkal především vína, ale...

 Jistěže je nejen zajímavé, ale i záslužné a důležité, jestliže se zajímáme o své kořeny, o své předky; jak žili, jací byli... Ale neměli bychom zapomínat, že ještě mnohem důležitější pro nás a naše potomky je, jací jsme a jak žijeme my.

Vladimír Mates

Psáno pro p. ing. Vrbenského, dříve Vocáska

1)  Viz jeho »Zátiší s ptáky, ovocem a rybami« malované pro zámeckou galerii v Rychnově nad Kněžnou.

2)  Jazykovědec Machek uvádí variantní název „ocasného“ jako rohové (rohovné);  týkalo se tedy hovězího dobytka.

3)  Smysl: Nebude-li zima začátkem února, bude na jeho konci.

4)  Prof. Vladimír Šmilauer (1895-1983), mj. jeden ze zakladatelů české onomastiky (nauky o jménech), učitel autora těchto řádků.

5)  Např. Wenceslaus dictus Ocas (1371); hejtman Ješek ze Zásady (1382 jinde Johann Ocas von Zasada, doložen U Tomka (Dějiny Prahy) i u Jiráska (Mezi proudy)... Podobně i Ocáskové; z dějin známý pražský kněz Ocásek, přezdívaný kvůli tomu, že veřejně uřezal ocas mezkyni, na níž cestoval papežský legát; Jacobo dicto Oczasek z Újezda (1396), doložen v Popravčí knize pánů z Rožmberka a jiní a jiní.

6)  Viz Mates: Jména tajemství zbavená 2, s.  227. 7)  Absolutní různost Vocásků – in extenso – ukazuje bod  a najdeme ji i v poznámce pod čarou 5).

7)  Absolutní různost jednotlivých Vocásků – in extenso – ukazuje bod č.  a rovněž i pozn. pod čarou ⁵⁾ .

 O Budulínkovi  

V jedné z nejznámějších pohádek „O Budulínkovi“ je říkanka:

Budulínku, dej mi hrášku,

povozím tě na ocásku...

Kamarád mi ukázal prastarou listinu. Nevím zekdy, nevím, kdo ji sepsal, ani za jakým účelem. Šlo však o rozškatulkování židovských jmen: V kategorii „böhmische Namen der Juden“ Vocásek nechyběl.

Vážená paní Juneková,

zdravím Vás z Prahy. Zmiňujete se, že Váš pan manžel je Slovák. Ovšem... poznal jsem to už podle toho, jak píšete své příjmení: Juneková. Takto skloňují Slováci, aniž by vypouštěli ono –e-, jak je to běžné v češtině. V jazykovědě se tahle eliminace nazývá hláskou „epentetickou, vsuvnou, odsuvnou a kdovíjak ještě. Příjmení Junek, jak zní jeho první pád, má 2. p. „bez Junka, 3. p. k Junkovi“ atd. Ve slovenštině arciť „bez Juneka“... Proto i přechýlení do ženského rodu je Juneková, v češtině Junková.

V souvislosti s Vaším zajímavým příjmením mě napadá jeho slavná nositelka: Eliška Junková, někdejší československá automobilová závodnice. Dokonce vítězka neméně proslaveného sicilského závodu Targa Florio. Ale to už je dávno (v r. 1928).

Junek – přestože Váš manžel je Slovák – je příjmení české. Ve slovníku spisovné slovenštiny jsem tenhle výraz jako obecný (s malým písmenem na začátku) nenašel. V mnoha českých, a to z různých dob, ovšem ano. (V těch dnešních už také ne.) Tam už jsou jen „junkovi“ souputníci v podobě „junák a jonák“ ve významu „statný a urostlý mladý muž“.

Božena Němcová (v polovině 19. stol.) píše: „...za dívkami pospíchají bujní junkové jako jeleni“.

V dobách, kdy se po silnicích řítila Eliška Junková, už to byl výraz dost zastaralý. A o pár desítek let později charakterizuje výraz jun (z něhož jsou odvozeny zdrobněliny junec i junek) moravský jazykovědec prof. Trávníček jako pojem vyloženě „básnický“.

České zdrobnělině junek odpovídá slovenský „junček“. Tohle slovíčko najdete v šestidílném Slovníku slovenského jazyka. Nemáte-li ho po ruce, rád Vám objasnění tam uvedené opíšu a pošlu e-mailem. Ale – jen se souhlasem Vašeho manžela, protože zatímco v češtině...

Ale někteří Junkové (menšina) mohou být odvozeni také od německého přídavného jména „jung“ = mladý. Ale to není s naším výkladem nijak v protikladu, že?

-------

Zajímavá jsou i ostatní jména, zvláště Ladislava, ale majitelé těchto stránek mě nabádají ke stručnosti. Ozvěte se někdy později...

Pane Cydlíku, tak už jsem to všechno prověřil a ověřil (ohledně Vašeho jména).

Vaše příjmení je v novější době trochu pozměněno. Bezprostřední odvození je zřejmě od zkráceného Cidl příponou –ík. (O zdrobnělinách viz v mé knížce Jména tajemství zbavená 1 u hesla Adámek); základ je ovšem prastarý.

Příbuzné slovo se totiž už objevuje v Kosmově Kronice české (psané ovšem latinsky již v letech 1119-1125). A to v názvu řeky Cidliny. Stejné jméno mají i dvě vsi. Jedna v Čechách, druhá na Moravě (tam měli ještě Cidlinku, která zanikla.)

Naše vesnice má jméno evidentně po řece. (To není nijak neobvyklý jev.) Příjmení, které nosíte, patří tedy k tzv. obyvatelským. Jinými slovy je to Šmilauerova kategorie nazvaná „podle bydliště“. Život má rád paradoxy. Toto je jeden z nich. Podle toho, co bude následovat, by se totiž měla nazvat spíše „podle nebydliště“. Jestliže prapředek dostal – tenkrát přezdívku či příjmí (z nich se příjmení teprve vyvinulo) Cidlina či Cidlinský ap., pak to bylo proto, že se někam přestěhoval a tam mu začali říkat po jménu vsi, ze které přišel. „Kterejže Pešek? No přece ten Cidlinskej, ten Cidlina...“

Na to tvrdé „y“ nehleďte, během staletí se přece vystřídalo několik pravopisných systémů. (Já sám pamatuji syrob, syrup, dnes ovšem sirob a sirop.)

Ve Vašem případě jde tedy o jméno s kořeny předslovanskými, předgermánskými a patrně i předkeltskými. S takovými, které jazykovědci nazývají indoevropskými.

Napsat by se dalo daleko více (podívejte se na dotaz ing. Vrbenského a mou odpověď), ale nevím, jestli by Vás to zajímalo.

Opovědi často vyvolávají další dotazy. Např.: „Proč se ale řeka Cidlina jmenuje právě takto?“ Dnes skrytým obsahem tohoto názvu by měla být „čistá, průzračná, nezkalená voda“.

Nu po staletích se hodně, pokud jde o čistotu (v tom i onom směru) změnilo. Pokud jde o toky, proudy i potoky, ty se moc a moc zkalily, všelijak zašpinily a zmrtvěly. Některé dokonce vyschly...

Proto jsem si s radostí přečetl, že Cidlina má od pramene až k Bílému mlýnu u Jičína vodu, kterou hydrologové charakterizují přívlastkem „pstruhová“.

VM

Vrtilka je typické české příjmení. A to hned ze dvou důvodů: jednak tím, že je zdrobnělé (v tom čeština nad jiné vyniká!) a jednak tím, že základní jméno, od nějž je odvozeno, tedy Vrtil nebo Vrtěl, jsou slovesa, a to dokonce v minulém čase (v podobě příčestí minulého činného). Což je podle Pavla Eisnera (viz jeho Chrám i tvrz a další knížky o češtině) kuriosum, vůbec největší zvláštnost, kterou se žádný z jazyků nemůže honosit.

Některá příjmení nemají žádné jazykové příbuzné. Kupříkladu takový Pelikán. To však není Váš případ. Vy jich máte několik – a hodně blízkých! V závorce za nimi uvádím počty jejich nositelů...

Vrtil (28), Vrtěl (258), Vrtilka (31). Nositele jmen Vrtílek a Vrtílka sčítám, protože nebylo možné zjistit od kterého z nich pocházejí jména žen. Od obou jsou to přece slečny či paní Vrtílkové, že? Tedy držitelů posledních dvou jmen jsou více než čtyři a půl stovky.

Jak vidět, jsou na tom Vrtil a Vrtilka ze všech „příbuzných“ nejhůř.

A jaký to byl asi důvod, proč dostávali někteří sousedé přezdívku, později příjmí, z něhož se nakonec stalo dnešní hlavní jméno Vrtil či Vrtilka? Podle mě zase dvojí. První souvisí spíše s dětskou neposedností. („Nevrť se pořád!“) Ovšem i s všelijakým kroucením, otáčením, snad i nerozhodností a rozpačitostí i u dospělých.

Ten druhý důvod patří mezi negativní vlastnosti duševní, tedy psychické. V tomto ohledu souvisí Vrtilka (a jeho příbuzné podoby) s vrtkavostí. Můžeme se dočíst:: „Ondřej byl Vrtilka, jednak u Jana Křtitele, jednak u Ježíše.“ V příjmení je tedy zafixována určitá nestálost, kolísavost, nepevnost zásad, přelétavost.

Ale abychom nebyli k Vrtilkům a dalším až nespravedlivě kritičtí, uveďme z myšlenek předků na závěr rčení „děvče jako vrtělka“, Čímž mysleli, že je to dívka mrštná, hbitá, čilá čili jak zní jiný příměr, „jako z hadích vocásků“

P. S. Abych Vás o nic neošidil: „Vrtila, vrtílka (kromě toho, co jsem už napsal), byla také ve staré češtině „pata odřená od boty“, „cívka na navíjení nití“ a i „šamrha“ (čamrda?) dětská hračka, kterou my starší známe jako „káču“. A tenhle dovětek může být pro Vás dalším podnětem k přemýšlení nad tím, proč Vás prapředek dostal právě tohle jméno.

O jeho původní podobě mj. i zde v odpovědi Janu-Hugovi Kopřivovi.

A ještě - jako útěcha nad údajně prohranou sázkou: Jawa, značka našich motocyklů, jež po r. 1945 byla světově proslulá, tajila a tají i Vaše příjmení. Původně se totiž firma jmenovala Janeček a Wanderer.

dík za zajímavý dotaz. Ono to samozřejmě automaticky svádí ztotožnit neznámé příjmení Danel, na něž se ptáte, s křestním Daniel. Klidně mohlo jít o přepis při zápisu do matriky.

A dnešních více než 160 Danelů? Jelikož nic nevíme, kdy tak byl zapsán první a ani nevíme nic o jejich potenci, je ta chyba možná, pravděpodobná...

Ale nemusí tomu tak být. Vypravíme-li se do staročeštiny, zjistíme, že „daněl“ (s malým „d“) a také „danihel“ či „daňhel“ byly obecné výrazy pro současného „daňka“ („zvěř větší než srna a menší než jelen“).

Je tedy docela možné, že Váš příbuzný má své jméno jak po rozšířeném (i dnes znovu moderním) Danielovi, tak i po daňkovi. Nad oběma se zamýšlím ve své knížce Jména tajemství zbavená 1, s. 46 a násl.

Jen bych ještě poznamenal, že nositelů měkkých podob, tj. Danihelů a Daňhelů je nepoměrně více než Danelů (dokonce desetkrát víc!).

Znovu se tedy vracím k původní úvaze o „přepsání“ faráře. V pohraničních územích to byli často Němci a měkké či tvrdé slabiky pro ně byly totéž, co pro nás španělské vesnice.

Tvůj  teď nevidím, ale snad si pamatuji, že ses ptala na Nedvídka...

jde o dialektický (nářeční) tvar pro spisovného Medvídka. O tom, že "medvěd je tabuové zvíře" atd. by se dalo dlouho psát. To by ale Tvoji kamarádi přišli zkrátka. Proto někdy později dotaz zopakuj.

...Wetterschneider - byl Tvůj druhý dotaz, že? To jméno v paměti nemám, ale soudím, že nebude daleko od svého jazykového příbuzného Windschneidera. A jeho význam: tulák, staročesky též fučík, větroplach ap. (Obsah prvního: Wetter = počasí, Schneider = krejčí. Jde tedy o metaforické příjmení.)

Doslova tedy jde "o toho, který krájí (stříhá) počasí".  

mám na Vás smůlu. odpověď pro Vás jsem psal přímo na Internetu asi čtyřikrát. Vždy to vypadlo s poučením, že „limit stránky byl vyčerpán“. Proto bude má odpověď ze schránky...

Jedna ze zásad dialektiky (snad dokonce ta první) zní: „Všecko souvisí se vším.“ To platí i o Vašem příjmením s obecným pojmem Sýkora. Podrobně o tomto jménu píšu v l. dílu své knížky Jména tajemství zbavená (250 nejrozšířenějších příjmení). Nevím, jestli je ve Vaší školní knihovně. V Městské knihovně (pražské) je několik exemplářů.

Co nejstručněji: může jít o podobnost mezi prvními Sýkory a sýkorkami: v drobné postavě, v tom, že se někdo pestře oblékal, že byl čiperný a hbitý jako ten známý ptáček. Nebo také o svárlivost! (Ta se sýkorám rovněž přisuzuje.) Udělejte v tomto směru výzkum mezi příbuznými...

Více v té mé knížce.

Na závěr – aby Vám spolužáci záviděli: Vaše příjmení je 25. nejrozšířenější (v ČR).

Případné další dotazy: vladimirmates@seznam.cz

Dobrá otázka... Odpověď zní: tak i onak. Či okřídleným: „obojí je správné“. příjmenín se odvozovala například z křestních jmen (třetina). V předkřesťanské době to byla tzv. jména osobní! Dále podle „vlastností tělesných a duševních“, abych uvedl alespoň dvě kategorie z celkem sedmi svého prof. Vladimíra Šmilauera.

A taky se vymýšlejí, cucají z prstu. Právě mám rozepsánu analýzu jména – objeví se i na těchto stránkách – Vocásek. Jeho otec mu je změnil na Vrbenského, protože ho chtěl uchránit před výsměchem kamarádů. Chlap, co zastřelil ministra financí Rašína (ve dvacátých letech minulého století) se jmenoval Šoupal. Když si odseděl dvacet let, chtěl se přejmenovat na Dněprostroj! Rozmluvili mu to a stal se z něj Pravda.

Vymýšlené jsou pseudonymy... Vrchlický, jak asi víš, byl Frída, Bezruč byl Vašek, z Jebavého, básníka – reprezentanta symbolismu - se stal Otokar Březina... A to nemluvím o takových, jako byl Lenin (Uljanov), Stalin (původně grazínský Džugašvili), přezdívaný i Koba tj. havran či krkavec...

I dnes existuje možnost změnit si své příjmení za jiné. Ovšem: žádost, peníze s sebou.

vladimirmates@seznam cz

Tvoje jméno pochází z jazyka hovorového. Jinak, jak víš, by ses jmenovala Mravencová. Ale hovorové B. je takové lidovější. (Brabec je na tom stejně, Vrabec zavání hyperkorektností. Jsou i takoví šílenci, co napíší „houstka“ místo houska nebo „pomerandž“ – to je právě onen jev zvaný hyperkorektnost.)

Proč jméno po „brabenci“? Protože mám málo času, připomenu přenesení jedné vlastnosti, kterou je příslovečná pracovitost, „pilnost“. Že by prapředek byl takovým? nebo i Ty sama? U některých lidí skutečně platí ono latinské „nomen – omen“ (že jméno napovídá). Oni jsou mravenci/brabenci proslulí ovšem i bojovností (zvláště ti červení)...

Svého času jsem napsal celou stať o tomto příjmení, arciť pro německé emigranty. Je to ve stylu hesla mých knížek, o nichž jsem se zmínil u několika Tvých kamarádů. Projevíš-li opravdový zájem, přeložil bych toto heslo zpět do češtiny.

vladimirmates@seznam.cz

A prohlašovalo se, že taková jména dostávali lidé proslulí svou bojovností, tvrdostí...

S Houdkem je to slabší. Ale pár známějších uvádím ve svém knížce Jména tajemství zbavená.

A také i jména blízce jazykově příbuzná, jimiž jsou Hudec (kruhy, olympijský vítěz v Hitlerově Berlíně, moc neradi to tam tenkrát viděli!) a Hudeček, současný houslový virtuos!

(o jeho manželce, známé spisovatelce E. H., ani nemluvě).

Protože skutečně nemusíš o svém příjmení nic vědět (několikrát jsem napsal, že je hodně lidí nosí pouze jako psi svou známku nebo čip), řeknu v absolutní stručnosti, že s malým „h“ to znamenalo  hudebníka, muzikanta. Původně houslisty (< housti), později kteréhokoliv. Obsah pojmu se tedy rozšířil a je tomu tak dodnes. Housti (jiné je houstnout), hudci, zdrobnělí houdkové a ještě zdrobnělejší hudečkové pomalu, ale jistě se ubírají na jazykový hřbitov. To Vy, Martino, máte ještě fůru času. A i jméno Houdková jako jazyková konzerva přetrvá ještě věky. Nedodám Vaše, protože o to své můžete svatbou přijít, samozřejmě.  

vladimirmates@seznam.cz

tento vtip jsem nepochopil, nejsa Hugo. Ale předkládané dotazy pokládám za běžné, nikoliv za špatné.

vladimirmates@seznam.cz

Nač to tajit: z německého Kürschnera se stal náš „kušnír“ (v příjmeních má řadu obměn) = kožišník. Podle posledních pravidel, kterým se dostalo při jejich uvedení tak málo cti (právě tak jako německým)lze psát, jak kožišník, tak kožešník. Opět tedy „obojí je možné“.

Širší výklad v tomto prostoru nepovolen. Možná se už dál pídit ani nebudete. Kdyby ano...

vladimírmates@seznam.cz

Že ono se někde dočetlo, že ve staročeštině se ona „hubenost“ netýkala pouze těla, ale šlo o obsah mnohem širší, důsažnější, po všech stránkách horší?! Nu, je-li tomu tak, dočetl jsem se též - a už dávno. Že když první „hubení“ dostali tenhle příslepek, přídomek, přezdívku či jak se před staletími ona druhá, dodatečná jména k tomu hlavnímu, jímž bylo křestní (a ještě před příchodem křesťanství osobní), znamenalo „ubohý“, „bídný“, „chudobný“, „chatrný“ či dokonce „ničemný“.

Ubohá Perlo, zcela s Vámi souhlasím. Skutečně ošklivé příjmení. Ale je tady útěcha. A hned dvojí. Kdo to dnes ví? Vy a já (žel i teď asi i několik Vašich spolužáků, pravda jen těch, co umějí číst a čtou!) a pár dalších vzdělanců. A pak – i kdyby to mělo vejít v obecnou známost, je tu další naděje: jak už jsem to napsal někomu z Vašich spolužáků: hajdy na úřad, tisícovku s sebou... Ale  nač vyhazovat v krizi peníze!. Stačí si nalézt nějaké hezké příjmení a k tomu přijatelného nositele, že?

A ještě ta druhá otázka: Švarcová je počeštělé  příjmení německého původu. V originále je tvar Schwarz. Význam, jak Ti někdo ze spolužáků správně naznačil je "černý". On ovšem užil podoby anglické s Sh-. A našel jsem ještě jednu podobu - hybridní: Šwarc.

vladimirmates@seznam.cz

Jestli Vám tahle odpověď nestačí, ačkoliv si myslím, že jaké zadání, takové vypracování, zeptejte se ještě jednou... Máte šanci dovědět se o tom jménu vše.

vladimirmates@seznam.cz

samozřejmě, že byste se mohl zeptat. Důkazem mého tvrzení budiž skutečnost, že jste se už zeptal. Na počátku je jméno hebrejské v podobě „Jochánán“. Do němčiny přešlo v podobě Johann. Jeho tamější (ne abyste někdy napsal tamnější!) domácí podoba je právě Hans. Zvláště v Čechách při skloňování se v hovorové řeči ono příponové –s mění v –z. (Šel k Hanzovi, ne k Hansovi.)

K Hanzovi – a už jsme u Honzy, že? (Změna samohlásky v náslovné slabice.) Čili ten poslední krok byl od německých sousedů k nám – a my jsme si už poradili.

Ještě něco: v té hebrejštině, a to je dost obvyklé, představuje jméno celou větu. V překladu a) „Bůh se sklonil“, b) „Bůh je milostivý“.

Řekl bych obojí: „Bůh se sklonil, anžto je milostivý.“ A máme pěkně pod střechou obě interpretace, že?

Ještě něco?

vladimírmates@seznam.cz

který, jak píšeš, nejsi panem Paurem; příjmení Paur má své kořeny v Německu, dokonce až ve staré Germanii, v řeči zvané starohornoněmčina. Ale silně podezírám, že je poznamenáno naším územím, kam už od Přemysla Otakara I. proudili první němečtí kolonisté.

Základem je však dnešní pojem Bauer s významem „sedlák“. V německých dialektech u nás

se náslovné znělé „B“ vyslovovalo jako neznělé „P“ (stejně jako Pém < Bém <Böhm = Čech). Tedy původně Pauer, později zkráceno vypuštěním –e- na Paur.

Jít do zmíněné starohornoněmčiny, kde bylo všechno poněkud jinak, bys se mnou asi nechtěl, že?

Kdyby ano, balím se...

vladimirmates@seznam.cz

Na úvod podle hesla: ty otázka – já otázka. Proč velmi rychlou odpověď? Budeme při odpovědi v jazyce našich odvěkých přátel – v němčině. A ti říkají „Eile mit Weile“. Já vím, že ono „spěchej pomalu“ říkali už mnozí před námi a před nimi taky. Možná že ta vyžadovaná rychlá odpověď ode mne, která nemůže přijít, měla potvrdit Tvou úvahu, že to budu hledat bůhvíkde a bůhvíjak dlouho.

Nu hledat v knihách (u Tebe spíše na Internetu) různé odpovědi není nic špatného.

I když – v případě Tvého příjmení – jsem byl (jak opět říkají Němci) „im Bilde“ (čili v obrazu okamžitě, protože přece jen jsem hodně stovek jmen už rozebral. I to Tvoje. Povídání o něm najdeš v mé knížce Jména tajemství zbavená 2 (jména na 251.-500. místě v tabulce frekvence).

Většinou jsem Tvým kamarádům, jak vidíš, podal výklad. Do této chvíle jsem nevynechal ani jediný. U Tebe však musím udělat výjimku. Tvé příjmení nemá zrovna úctyhodný obsah. Snažil jsem se ho ve zmíněné knížce vyložit co nejkorektněji. Ale přesto.

Nebude-li se Ti chtít za mou knížkou do městské knihovny, nahlédni do německo-českého slovníku a pročti si heslo Hampelmann. Ujištuji Tě, že Hampel či Hampl jsou jenom zkrácenou verzí Hampelmanna. Že ono –mann je tzv. polopřípona, která význam příjmení nikterak nemění. Jenom zdůrazňuje, že jde o jméno vlastní.

Jinak je možné poslat výklad Hampla z mých Jmen..., ale neovládám zatím skenování na nové tiskárně a opisovat to, už nemám čas. Krátí se mi hodně i ten absolutní.

vladimirmates@seznam.cz

dej si, prosím, "hledat" a napiš Karolína Tvrdíková. Tam je odpověď i pro Tebe.

Jinak: Karolína je skutečně přechýlená od Karla.

vladimírmateszavináčseznam.cz

no, omlouvat se budu až za chvíli. Anna je jméno hebrejské, ( tam „channáh“) ale takových je u nás po převzetí křesťanství dost a dost. Ta nejznámější Anna byla určitě matka Panny Marie. Podle našich zvyklostí tedy babička Ježíše Krista. Původ jména vykládá Kopečný jako „milostná“, Knappová výklad rozšiřuje o „milostiplná“, případně „milá, líbezná“, z německých pramenů se dovídám výklad jako „begnadete“, což by mělo být „obdařená milostí“. Ale ona milost, milostnost, zdá se nesouvisí s láskou sexuální, ale s láskou k člověku, lidem vůbec. V té „milosti“ je snad obsaženo především odpouštění.

Tvé příjmení je zatím jediné, s kterým jsem si neporadil. Ani knihy, které jsem nashromáždil, mi nepomohly.

Možná to ale není tak těžké. Docela bych si uměl představit (ale důkaz pro to nemám), že se jedná o poněkud zkomolené (nebo jinak v nářečí přejinačené) obyčejné německé Grus, což je odvozené od adjektiva gross = velký. (Ovšemže by připadala i souvislost se španělským „cruz“ = kříž.)

Tedy: Milostiplná Velká (či Křížová)? Ani v jednom či druhém případě bychom neopustili Bibli...

vladimirmates@seznam.cz

o Tvém křestním jsem se už při té velké várce Vašich dotazů někde zmínil, tak si všimni, chceš-li... Je to u Martiny Houdkové.

Jestliže Tvoje křestní je z latiny, Tvoje příjmení (kdysi bylo jménem osobním) směřuje někam do Germánie. Konkrétně do jazyka nazývaného starohornoněmčinou. Nebudu to příliš rozvádět: jak náš jazykovědec Beneš, tak i současní němečtí lingvisté jsou ve shodě. Já jen připodotknu, že Rejmon je trošinku počeštělé (kvůli tomu –ej-).

Beneš vidí počáteční jméno v Reim nebo Raim, což má být zkrácené Reimar. Ti modernější odkazují Reimara na Reinmara. Možná Tě to už trochu nudí?!

Obě strany se však shodují na starých základech tohoto kompozita, jména složeného ze dvou částí: 1) „ragin/regin“, což znamenalo „rádce“ a „mâr“ = slavný.

Tedy Rejmon zřejmě v dobách předkřesťanských patřil ke germánským jménům predestinačním čili přacím. Rodiče svému dítěti tak „plánovali“ či spíše předurčovali osud: „Buď slavným rádcem.“ Zásada: jaké jméno, takový osud.

Nevím, jak to v minulosti fungovalo, ale vím, že dnes máme nejrůznějších rádců/poradců tolik, že by se jimi dala Vltava zastavit. Rozhodně mnohem víc než lidí, kteří za něco převezmou osobní zodpovědnost.

Další je na Tobě, Martine.

vladimirmates@seznam.cz

na světě je všechno možné, ale že by Vaše příjmení souviselo s „korytem“ – to určitě ne!

Koryta dříve vyráběl „korytář“. Dodnes máme to řemeslo zakonzervované v řadě Korytářů.

Těch s malým počátečním písmenem je však neskonale víc. Ale to bychom odbíhali...

Většinou hledají lidé ve svém jménu něco vznešeného (a někdy to tam také je!) a cizokrajného. Můj bratranec, který se psal Tomaier, chtěl být potomkem francouzského vojáka prchajícího v r. 1813 z Ruska i s velkým Napoleonem. Nechtěl si dát vysvětlit, že jde sice o jméno cizí, ale německé, původně Thomas Mayer, tedy Tomáš Dvořák!

Na mých řádcích si můžete ověřit metodu, hojně studenty užívanou: odpovídám na to, co znám, ne na to, nač se mě ptali...

Vážně – Korynt (nebo Korynta?) neumím. A neumí ho ani celá má knihovna. Jste jediná ze všech těch posledních tazatelů, která mě kvůli tomu přivádí do rozpaků.

Že Vás nenapadla třeba Korintská šíje (Řecko) apod. Ale tam určitě taky není Vaše řešení. A tak mám jedno jediné (které určitě taky není to pravé!): příjmení by mohlo být odvozeno od starého a dost oblíbeného jména Cornelius/Kornelius, a to z jeho první části Kor- + dvojí přípona –yn a hodně častá –ta. Korneliové byl starý římský rod a z jejich jména trčí „roh“.

Za odpověď nemáte co děkovat. Není to vlastně žádná odpověď.

vladimirmates@seznam. cz

Tvé příjmení je z němčiny. Nemá však nic společného s adjektivem knapp = těsný, úzký. Většinou se uvádí, že jde o příjmení podle povolání, zaměstnání. A tady se názory různí:

tovaryš nějakého řemesla (tkadlec, jindy chasník ve mlýně), ale Knappe, ze kterého vypuštěním –e Knapp vznikl, má i význam zbrojnoš a někde to bylo i označení horníka.

Takže si můžeš vybrat. Co se týká konkrétně Tvé rodiny, na to dává odpověď genealogie: ono náruživé pátrání v matrikách.

A ještě něco: jestlipak víš, že mezi naše znalkyně jmen patří prof. Miroslava Knappová (dokonce je i soudní znalkyní a často jsou jí předkládány sporné záležitosti)?

vladimírmates@seznam.cz

o Tvém křestním se vyjadřuji jinde v této sérii (Jak se stal z Jana Honza; konkrétně v odpovědi Janu Hugovi).

Uvedené možnosti výkladu Tvého příjmení mohu v podstatě jen potvrdit. Ta první – pomocník kata, je trochu širší, cituji: „= biřic, dráb, vrchnostenský úředník zadržující obviněné“ apod. Existovalo i „pochopné“ = odměna za zadržení přestupníka zákona...

A jsou i jiné možnosti než, ty které jsi uvedl. Jestlipak je dodnes živý obrat (běžný za mého mládí) „udělat pochopa“?

Zkrátka zajímavé příjmení (první jako jméno zaznamenáno někdy v r. 1495); stálo by za to zauvažovat o všech důvodech, proč lidé dostávali takové jméno. Mj. to bylo jistě i proto, že byli chovatelé takových dravců (motáků)...

vladimirmates@seznam.cz

některé knihy se podobají lidem – taky lžou. Slovník, o kterém se zmiňujete, však mezi ně nepatří. (A Vy?) Vaše křestní jméno vzniklo přechýlením do ženského tvaru. Mimochodem: jestlipak víte, že máte kdesi daleko v Tichém oceánu celé souostroví?!

Ale k věci... Za kořeny Karla musíme do hluboké evropské minulosti. O nějakých 12 stol. zpět. Tehdy vládl Karel Veliký zprvu král, později i císař. Byl to vynikající válečník a jeho umění v tomto směru pociťovali velmi citelně i Slované. Stíhala je porážka za porážkou. A jeho jméno si tak vtiskli do paměti, že se z něj staly obecné pojmy pro vládce v mnoha jazycích: v češtině král, v polštině król, v ruštině korol´, ve slovenštině král´ atd.

Základem bylo franské slovo „kar/a/l“. Jeho obecný význam byl „chlap, spíše pořádný chlapík, zkrátka muž (rád bych napsal s velkým „M“, ale částečná znalost pravidel mi to nedovoluje), jak má být; to se rozumí, že svobodný, volný (nikoliv ve smyslu neženatý), neporobený, žádný kmán či třasořitka“.

Nemyslím, že by to přechýlení do ženské podoby bylo zvlášť šťastné. (Zrovna tak u Andrey, která vlastně znamená „mužná“). Co říkáte, Karolino?

vladimirmates@seznam.cz

kdo Vám dal to jméno? Nejspíš rodiče. Zřejmě věděli, co dělají. Pro dítě jen to nejlepší! To jméno Vám mohou všichni závidět.

Proč? Jazykovědec Kopečný je vykládá jako „urozené či ušlechtilé postavy“. Možná, že je to ale určitý zkrat nebo interpretační licence...

...protože jméno pochází ze starohornoněmčiny, kde mělo tvar Adelheid či Adelheit. Staré „adal“ = ušlechtilý, urozený (viz i dnešní německé „edel“) a němečtí specialisté (onomastikové, odborníci na jména), druhou část, ono „heit“ interpretují jako Wesen či Art. A tato slova mají v překladu různé odstíny, žádný však pro postavu (což je schránka fyzická). Vyjmenuji je všechny: bytí, existence, podstata, základ, jádro, charakter, povaha, osoba, bytost.

Můžete si tedy vybrat z těch možností; všechny jsou z oblasti duševní, kterou chcete.

Nejde tedy, podle mě, o pouhou postavu, ale spíše o duši či ducha.

Řekl bych, že je to mnohem více než tělesná schránka, která dříve či později stejně zchátrá.

vladimirmates@seznam.cz

Přiznám se, že jsem měl v první chvíli (poučení: první chvíle není nic korektního, jako první dojem nemusí být objektivního), tedy v první chvíli jsem si řekl: ta otázka je při pohledu na podobu jména hodně naivní. Kdepak by se v češtině vzalo spojení -tz-?!

Ve chvílích následujících jsem ji však pokládal málem za geniální...

Proč? To chce číst až do konce.

Vyložit tohle příjmení by bylo možné několika způsoby. (Některé by byly ale hodně krkolomné. Proto pryč od nich!)

Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že jde o podobu, v níž se mísí čeština s němčinou. Při čemž jazyk Komenského předchází jazyku Goethovu. Základem je totiž Hradec (hradec = menší hrad, hrádek). Ten si Němci přizpůsobili jako Gratz (tz = c) či s přehláskou neboli „umlautem“ Grätz. Příklady: Nové Hrady jako Gratzen, Hradec Králové jako Königgrätz. (Nevím jak Vy, Aneto, ale já tam vidím chybu, které se mnozí dopouštějí i v češtině. Nejde Přece o Hradec pana krále, ale paní králové!!!) Správně by tedy v německé verzi mělo být Königingrätz.

Prapředek Gretzů, zřejmě Němec (ne nutně) se tedy z některého toho našeho Hradce přestěhoval někam jinam. A tam mu říkali po jeho dřívějším bydlišti. Anebo to mohl být Čech a přestěhoval se někam, kde bylo převážně obyvatelstvo německé.

Vás Gretzů, jak zní Vaše další otázka, není u nás moc. Pouze 37. Počeštělých Greců více než stovka.

vladimirmates@seznam.cz

Vašeho křestního jména jsem se už dotkl u některé Vaší spolužačky(?). Aha, už vím: Lucie Kušnírové. Mrkněte se, máte-li zájem i o ně. Je to hezké jméno.

Šíma patří ke skupině jmen, jež vznikla právě z oněch křestních (či v době předkřesťanské osobních). Samozřejmě biblických. Základem je Simeon/Šimeon. Viz heslo „Šíma“ v mé knížce Jména tajemství zbavená (1. díl; příjmení na 1.-250. místě tabulky frekvence).

Abych Vás nenutil se za ní trmácet do Městské knihovny, řeknu jen že tradiční výklad byl „naslouchající“, „slyšící“ (moderní by byl „odposlouchávající“, že?) A dodám, že nedávno vydaný Výkladový slovník biblických jmen uvádí žertovné „Vyslyšánek“. Spory se však vedou i nadále.

vladimirmates@seznam.cz

rovněž zdravím... Tebe i tatínka; přesuň prosím ten dotaz do „jazykové poradny“; je o patro výš nebo níž.

Ahoj!

mám na Tebe neobyčejnou smůlu. Ačkoliv mé odpovědi běží celkem bez problémů, odpověď pro Tebe jsem napsal už třikrát nebo čtyřikrát, a nikdy se nedostala tam, kam patří...

Věř mi, že Ti nevěsím žádné hejly na nos. Vidíš, že jde nejen o ptáka, který se mohl stát podnětem pro pojmenování Tvého prapředka, ale hejl/hýl (podívej se na internet na jeho charakteristiku, abys věděl, co podobného mohl eventuálně mít s Tvým prapra..., proč ho asi tak sousedé nazvali.

Mohlo to také být podle domovního znamení, na kterém byl vyobrazen. (Hýl/hejl, ne předek.)

A podle zmíněné frazeologie, věšet někomu hejla na nos. To by byla charakteristika vhodná pro člověka nějak přehánějícího, vyprávějícího všelijaké fantazie. No a – koneckonců pro lháře, neřku-li...

Dalším důvodem by mohl být obrat „má na nose hejla“. Tím se myslí nikoliv ptáka, ale pěkně červený nos. Obyčejně důsledek chladu a zimy, ale pozor – také nemírného pití.

Tvé příjmení je tedy ryze české a má formu příměru či metafory.

Nejrozšířenější z ptačích příjmení je ovšem Sýkora (25. místo).

vladimirmates@seznam.cz

Většina mých známých (a patrně i jejich známých) si plete etymologii s entomologií, naukou o broucích, hmyzu a podobné žouželi. U Tebe je to ovšem jiné...

Velice oceňuji Tvůj postřeh upozorněním na možnou souvislost obou jmen. Trefil jsi přímo do černého! V příjmení geniálního ruského skladatele se skrývá ruská „čajka“, což je racek. A týž význam měla i ve staré češtině „čejka“ K té změně ze starého slovanského základu došlo u nás tzv. úžením (a>e).

Název obou ptáků, který má k vodě asi tak daleko, jako bývá s hráze do rybníka, je původu onomatopoického (dost dlouhé slovo, že?). On i český překlad zvukomalebný není nejkratší... Naši slovanští prapředci zkrátka slyšeli v křiku čajky/čejky ono „ča“ a užili je jako první slabiky při jejich pojmenování.

Na shledanou někdy tady.

vladimirmates@seznam.cz

... Je to trochu ping-pong, já vím. Osobně mě totiž oslovil nejeden amatérský genealog sestavující rodokmen. Prý by potřeboval pohled na zkoumané příjmení z jazykového hlediska jako úvod k sestavovanému rodokmenu.

Uzavřu tuto odbočku konstatováním „proč chodit na hrušky ke kdovíjak vzdáleným sousedům, když máme na zahradě vlastní, a taky dobré“...

V češtině přece existuje obecný pojem „škára“, vrstva kůže, v níž je uloženo nervstvo i další orgány. Obrozenecký vševěd Jungmann se zmiňuje o tom, že tento pojem přejali bratři Preslové snad z některého moravského dialektu nebo ze slovenštiny. V nářečí ovšem znamenala „nevydělanou surovou kůži“.

No a? Jako bych viděl Vaše hlavykroucení.

No a – mohlo by v tom případě jít o příjmení, zprvu ovšem přezdívku, přídomek či příslepek k hlavnímu jménu, jímž bylo před staletími samozřejmě křestní. O druhé jméno odvozené z povolání, zaměstnání, řemesla. Ovšem ne přímým užitím jeho názvu (jako je tomu u Kováře, Stolaře, Mlynáře a dalších), ale právě prostřednictvím přezdívky. Té se mohlo prapředkovi dostat na základě názvu materiálu, který při práci zpracovával. A tím bylo – respektive mohlo být – vydělávání kůží.

Přímý důkaz, pravda, rovněž nemám, ale soudím tak na základě obdobných příkladů. Ve staré listině z r. 1469 (za vlády Jiřího z Poděbrad) je zmíněn jistý Jacob pelifex (= kožešník či kožišník, obojí je správné!), dictus (řečený) Křeček. Dozvíme se, že ke svému druhému jménu přišel proto, že podšíval kabáty křeččími kožkami.

Proč by tedy dnešní příjmení Škára nemohlo vzniknout stejným způsobem: na základě názvu zpracovávaného materiálu? (Jindy to bývá i po používaných nástrojích: Šídlo, Jehlička...)

Příjmení Škára má 111 našich občanů. Mnohem více, takřka desetkrát, je Škarků a Škárků, o nichž předpokládám, že jsou jazykově blízcí příbuzní, že jde o zdrobněliny Škárů. Tuto mou rádobyteorii (můžete ji klidně označit za spekulací) podporuje i to, že zdrobněliny jsou právě pro češtinu zcela typické. Navíc víme, že zdrobnělinami mistrova jména byli nazýváni i jeho tovaryši a učedníci. A samozřejmě rovněž jeho potomci. (Viz moje knížka Jména tajemství zbavená I. díl, poznámky pod čarou u hesla Adámek.)

 vladimirmates@seznam.cz

(V případě dalších dotazů prosím o Váš e-mail)

Němci je vyslovují „kchurcvajl“. V češtině je tedy – částečně – zapsáno podle zvyku „piš, jak slyšíš“. Německá psaná podoba je Kurzweil. A další kuriozita: jak v německé  tak v české podobě je u oněch pojmů Weile/chvíle vypuštěno koncové –e. Pardon, ještě jsem neuvedl, že německý Kurzweil je český Kratochvíl. (Ale tvar Kratochvíle máme rovněž, nejen jako jméno osoby, ale i zámečku a vsi na Prachaticku.) Náš Kratochvíl je tedy kalkem,  doslovným překladem obou částí složeniny. Snad proto, že  i ten „krátký časový úsek“ nazývaný „chvíle“ je z germánského „hwila“. Ale nemusíme být za to svým sousedům dvakrát vděčni, protože jeho kořeny tkví ještě hlouběji, v  jazyce zvaném indoevropština. (Nebyli by to však Němci, kdyby pro ni neměli vlastní pojem indogermánština. Mimochodem – a to je dost zajímavé – užívaný i v bývalé Německé demokratické republice. Asi to na Ulbrichta či Honeckera, tehdejší její vládce, Stalinovi nikdo nepíchl.)

Ke Kurzweilovi a Kratochvílovi lze říci jedno a totéž. Obsahem obou příjmení jsou „osoby kratochvilné, zábavné; krátící chvíle“. Napadá mě ale , že spojení „mít dlouhou chvíli“ je dost nelogické. Chvíle je přece „krátký časový úsek“?! Jde tedy o určitý rozpor. (V jazykovědě se označuje termínem „contradictio in adiecto“. Náš pan prezident by možná řekl, že se jedná o „nelogiku“.) Ale nebudeme to češtině nijak vyčítat. Někomu se přece krátká chvíle může zdát strašně dlouhá a – naopak. Nejspíš podle toho, co po dobu jejího trvání prožívá. Ostatně, možná, že jste si i Vy všimla názvu u nás působící německé firmy Hochtief („hoch“ = vysok/o/ý, „tief“ = hluboko/ý/...)

Přiznám se, že nevím, jak dnes v Německu, ale u nás už rozhodně o někom větu „že je to člověk kratochvilný“, neuslyšíme. Kratochvílové s malým „k“ (tak jako mnozí jejich dřívější nositelé s velkým) už odešli na  hřbitovy. Později je nahradili “srandisti“, v poslední době pak v určitém směru „komici“ a „baviči“. (Za Spartu hrál Slovák Zábavník, ale sousedé mají i „zábavkára“ a „zabávača“.)

Kurzveilů – namísto správného „w“ je uvedeno „v“ (v němčině se nazývá „fau“, vyslovuje se „f“) – je u nás 40, těch s „w“ 99. Kurcweila jsem nenašel. Možná, že už vymřeli. „Po meči i po přeslici“, jak se dříve psávalo (rozumějme: žádní mužští potomci, ani žádné ženské... potomkyně).

Zato Kratochvílů je u nás (viz má knížka Jména tajemství zbavená) patnáct a půl tisíce! V tabulce nejčetnějších příjmení zaujímají 32. místo.

Svědčí to snad o tom, že by dříve, když se vlastní jména našich prapředků utvářela, bylo víc legrace (a méně problémů)?

Co to bylo za zvláštní povolání a zaměstnání „šiftař“? Něco už jsem naznačil v úvodní větě v narážce na militarismus. Mistři, tovaryši a učedníci tohoto řemesla zhotovovali pažby (něm. r Schaft). Dodnes to bývají jediné dřevěné části kovových ručnic, kvérů (z něm. s Gewehr). K detailům: německé souhlásková skupina „sch“ se čte „š“ (eš). Promiňte, nemohu vědět v době plné angličtiny, jestli to víte. Ta česká úprava, kromě psaného „sch“ a slyšeného „eš“ spočívá ještě v maličkosti. Začátek německého pojmu Scha- (Ša-) je postižen hláskovou změnou (tzv. úžením) „a“ > „i“. Prapředek držitele jména Šifta (zde se jedná ještě o příponu –a, běžnou u mnoha jmen) se tedy živil tím, že vyráběl pažby ke zbraním určeným k lovu zvěře, případně i lidí. Napadá mě, že mnoho těch druhých je horších než ti první a také to, že dva jazykově nesouvisící pojmy zvěř a sběř vlastně za určitých okolností vyjadřují jedno a totéž. Čeština, nevím proč, si vlastní pojem pro „šiftaře“ nevytvořila. A přece by takový „pažbař“ nebyl pojmem nikterak krkolomným a nenáležitým, že? Staří lidé, ještě starší než já, ovšem používali pro pažbu také výrazu „kolba“, opět z něm. Kolben; ten možná znají i lidé o hodně mladší. No, ovšem: z názvu někdejší továrny, později velefabriky ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk). Kdeže loňské sněhy jsou... (Budete-li chtít ještě něco, například kolik máte jmenovců (pokud jde o příjmení) apod., sdělte mi to e-mailem. (Ten můj je: vladimirmates@ seznam.cz)

Protože každé vlastní jméno bývalo kdysi jménem obecným, musí také Andrýs něco obecného skrývat. Lze tu tisíciletou roušku sundat? U křestních (či osobních) to nebývá tak těžké, protože se jimi zabývaly celé generace jazykovědců. I tak ovšem musíme až do Řecka. Ne do toho dnešního, kam dnes jezdí každý jako z pražského Žižkova do Hloubětína (mimochodem až do r. 1907 to byl Hloupětín!) či ze Slaného do Kladna. Ale spíše do toho Archimedova či Sokratova. Někde tam na agoře bychom pochytili jistě často opakované slůvko „andreios“, jež bylo rudou, z níž byl vytaven mj. německý Andreas, španělský Andrés, ruský Andrej a jiná a jiná až do našich dnešních dnů velmi populární křestní jména. Včetně Vás Andrýsů. Představíme-li si onen starověký základ jako vejce, vyklubal se z něj v českém prostředí dost nečekaně i Ondřej s nezaměnitelnou a pro cizince nevyslovitelnou souhláskou „ř“. Ale jaký obsah měla ona řecká surovina, zvláště v čase válek jistě skloňovaná ve všech pádech v projevech řečníků. Co ono „andreios“ znamenalo? Je to přídavné jméno s významem „mužný“. Pro muže – proč ne? Ale pro ženu (třeba Andreu Čunderlíkovou) – „mužná“?

Možná se Vám, slečno Andrýsová, také moc nepozdává ona „mužnost“ přisuzovaná Vám Vaším příjmením?! Chtěl bych Vás (a všechny Andrey) však v této souvislosti nikoliv uchlácholit, ale naopak vzbudit ve vás hrdost otázkou: „Což není „mužnost“ definována jako statečnost, síla, odvaha, odhodlání, bojovnost a rozhodnost?!“

Jinak Lenka je zkrácená domácí podoba (jazykovědci označovaná jako hypokoristická) některého ze jmen v jejich základním tvaru. A to nejspíše z původních Apolena, Helena či Magdalena. Možné je ale i odvození od trochu vzdálenějšího Eleonora. Všechna dnešní vlastní jména (psaná na začátku velkým písmenem) byla kdysi dávno obecnými (na jejich začátku z dnešního hlediska písmeno malé). Měla tedy určitý konkrétní obsah či význam, chcete-li. A jak je tomu ve Vašem případě? Apolena (z řeč.)... „ta, jež patří bohu Apollonovi“. Helena (z řeč.)... zpravidla se vykládá jako „jasná“, „nesoucí pochodeň“ (ta se nosí samozřejmě vpředu!), „světlá“, „světlo“ ap. (Rusové mají Světlanu.) Připomeňme, že ta první byla dcerou boha Dia a kvůli ní se strhla desetiletá válka. Magdalena (lat.-hebr.)... „ta, jež pochází (či přišla) z Magdaly“. Ta první se zřejmě z tohoto biblického města u stejně biblického jezera Genezaretského někam přestěhovala. Pokud jde o někdejší povolání proslulé – opět biblické - Maří Magdaleny, nemíním se o něm zmiňovat, nevím kolik je Vám let (a máme tzv. náhubkový zákon). Někteří fantastové (např. Dan Brown: Šifra Mistra Leonarda) ji dokonce přisuzují za manžela samého Ježíše Krista! A kdybyste měla mít jméno z Eleonory? To může souviset s hebrejským Elli, což je jeden z židovských pojmů pro boha. Proboha...! Jazykovědec Kopečný ovšem připomíná v této souvislosti také řecký výraz „eleos“ s významem „milosrdenství“. Pokládáte se za nositelku této méně a méně se vyskytující vlastnosti? Může být jméno se zajímavějším obsahem, než je Vaše? ... Kalendář ukazuje první květen a pod oknem voní šeřík/bez. Připomínám proto nejen všem Lenkám Karla Hynka a onu chvályhodnou tradici pod rozkvetlým stromem...

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.72%

Spíše ne

15.31%

V žádném případě

23.98%