• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jako pétépák "bojoval" ve Smečně

Černý baron Karel Šťáva ze Smečna

V letech 1950 – 1955 se na Kladensku vystřídalo v sedmi rotách kolem tří tisíc příslušníků pomocných technických praporů – zvaných pétépáků. Vojáci 57. praporu PTP byli ubytování i na zámku ve Smečně. Z těchto „kasáren“ pak každodenně vyjížděli tito novodobí „černí baroni“ fárat do okolních dolů kladenského uhelného revíru. 

Spolu s dalšími třemi stovkami pétépáků sloužil od roku 1953 i pan Karel Šťáva, rodák z Bystrce u Brna. Nejdříve fáral na Schoellerce, která se tehdy jmenovala důl Nejedlý I. Později ho převeleli na Majrovku – tehdy Fierlinger II.

Letos 1. května oslavil své sedmdesáté osmé narozeniny. 

Proč jsem musel narukovat právě k pétépákům?

Víte, to je dlouhá historie, která začala krátce po skončení války. Od dětství jsem byl nábožensky vychováván jako katolík a od roku 1945 jsem pracoval ve skautské organizaci, a to dokonce v homogenním oddíle (pozn. redakce- oddíl s náboženskou výchovou). Z bývalých chlévů a stájí jsme si postavili na faře v Bystrci u Brna nádhernou klubovnu a ve skautu prožili tři krásné roky. Jenže po roce 1948 nás komunisté rozehnali. My jsme si však založili ochotnický spolek a hráli divadlo, ale ani to se komunistům nelíbilo a zakázali nám hrát i to divadlo.

V roce 1949 jsem se po maturitě, kterou jsem složil na s vyznamenáním na reálném gymnáziu, dostal na Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a zapsal si dějepis a angličtinu. Při přijímacím řízení mi ale řekli, že jestli se nevyrovnám s náboženstvím, tak mne vyhodí. Pak na to ale nějak zapomněli a já jsem měl v květnu 1953 vysokou školu končit. Soudruzi ale na své výhrůžky nezapomenuli a v dubnu mne ze školy vyhodili – měsíc před státnicemi. V odůvodnění napsali, že mně byl prokázán nepřátelský postoj k lidově demokratickému zřízení. Na základě toho jsem byl nejen vyhozen ze školy, ale musel jsem nastoupit i na místo pomocného dělníka v TOS Kuřim a dříve, než jsem se stačil rozkoukat, dostal jsem povolávací rozkaz a narukoval do Smečna, kde jsem prožil dva roky v uniformě s černými výložkami. Ono se řekne uniformy, ale spíš to byly hadry po německé armádě z Afrikakorpsu. Jen na vycházky jsme měli oblečení lepší – kopřivové.

Jaká se v kasárnách sešla společnost?

Přímo vybraná. Většinou to byli synové tzv. vesnických kulaků, živnostníků nebo továrníků, nábožensky založení lidé, intelektuálové, a nebo ze studií vyhození vysokoškoláci, jako já. Sloužil se mnou i syn spoluvynálezce motocyklů JAWA, Janeček. U naší 2. roty jsme měli výbornou dechovou kapelu, která hrála o Vánocích dokonce i ve Smečenském kostele na půlnoční. Však to také způsobilo u velitelů PTP pěkné pozdvižení, protože u jiných útvarů i za pouhou návštěvu bohoslužeb hrozil vojenský prokurátor.

Jak se k vám chovali civilní zaměstnanci na šachtě?

Výborně. Havíři byli výborní a veselí chlapi a mám na ně dodnes výborné vzpomínky. Na šachtě se ptali, jestli někdo umíme něco od zámečnického fochu a já jsem přihlásil, protože z černého řemesla jsem něco pochytil, když jsem po vyhazovu ze školy pracoval v továrně. Mohl jsem pak na šachtě obsluhovat čerpadla. 

A důstojníci? Podobali se těm ze Švandrlíkových Černých baronů?

No, ti naši oficíři, to byli pěkní gauneři, mezi kterými vynikal zvláště nějaký nadporučík Provaz, hrubý a vulgární člověk. Víte, já si Černé barony rád přečtu, je to legrace, ale ve skutečnosti to u útvarů PTP žádná sranda nebyla.

Dostávali jste při své práci alespoň dobře najíst?

Nejsem vybíravý, ale to jídlo dobré nebylo. Dostatek byl černého kafe, kterého si každý mohl vzít, kolik chtěl. Chleba taky, ale ten byl vždy tvrdý a nejméně tři dny starý, protože čerstvý nám nedávali, aby nás to prý nenadýmalo. K tomu pak deset deka salámu, což absolutně mladým klukům stačit nemohlo a museli jsme si jídlo přikupovat.

Jak jste to vlastně měli se žoldem nebo odměnou za práci?

Podle někoho jsme si žili na vysoké noze, ale zkuste si to spočítat. Náš průměrný výdělek byl po měnové reformě 1350 korun měsíčně a k tomu ještě 71 Kčs služného. Na ubytování a stravu nám denně strhávali 25 Kčs - to je za měsíc 750 korun, takže zbylo 671 korun. Na vkladní knížku jsme museli povinně ukládat tři stovky, což nakonec nebylo tak špatné, protože když jsem se po vojně oženil, měli jsme peníze na ložnici. Zůstalo nám tedy dohromady 371 korun – dvanáct na den – a ty jsme vlastně projedli a prokouřili. Já jsem, chválabohu, nekouřil.

Vojna měla ale také kladné stránky, ne?

Musím říci, že i u mne se uplatnila zásada, že se může i zlé proměnit v dobré. Ve Smečně jsem poznal i svou lásku, hned po vojně jsme se vzali a já zůstal v Čechách. Manželka učila na Rakovnicku v jedné zapadlé vesničce, kam se učitelé příliš nehrnuli. Poradila mi proto, abych se zkusil přihlásit do učitelské služby. Udělal jsem to, ale samozřejmě jsem těm komunistickým lumpům neřekl, že mne vylili z vysoké školy. Ukázal jsem jim akorát maturitní vysvědčení, na kterém jsem měl samé jedničky, a to stačilo k tomu, aby mne vzali. A protože inspektor byl slušný člověk, dal nás učit společně na malotřídku do Městečka u Křivoklátu, kde jsem později dokonce dělal ředitele. Když se ale komunisté z mé rodné Bystrce dověděli, že učím a jsem dokonce ředitelem, nemohli to tak nechat a chtěli, aby mne ze školství vyhodili. Měl jsem ale opět štěstí, protože se za mne postavil školník, který byl předsedou stranické organizace na škole. Co jedni komouši pokazili, jiný napravil. Jakmile přišlo Pražské jaro, rychle jsem si v rámci studentských rehabilitací dodělal vysokou školu a dostal se na Střední ekonomickou školu v Rakovníku, kde jsem učil angličtinu. Vydržel jsem tam vlastně až do důchodu a v roce 1993 jsme se vrátili definitivně i s dětmi do Smečna. Já jsem pak krátce ještě učil ve Slaném na Ekonomické škole.

Co si myslíte o dnešní vojně?

Na současné vojně je výborné to, že je profesionální a že se armádě opět vrací její sebevědomí a důvěryhodnost. Vedení armády pétépákům přiznalo různé výhody, mezi které patří například i právo léčit se v Ústřední vojenské nemocnici.

Jen tak na okraj – co říkáte radaru?

Všemi deseti jsem pro to, aby zde radar byl umístěn, protože my jsme Americe za mnohé velmi zavázáni. Pomohli vyhrát první i druhou světovou válku a měli bychom ocenit i jejich roli v boji proti komunismu. Myslím si, že máme co oplácet.

Vladimír Rogl
17. 06. 2008, 22:00

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.