• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Během jednoho honu jsme zastřelili 1200 zajíců

Hajný Vojtěch Linhart ve svých mužných letech jako hajný.

Lesařina bývala povoláním, které mělo svůj zvuk a společenskou prestiž. Lesáci, to byla sorta, která držela při sobě, měla své regule a mezi sebe hned tak nikoho nepustila. Ostatně, o hajných i myslivečcích se zpívá v lidových písničkách a muži se zelenou krví byli milováni nejen panenkami, které šly silnicí.

Jeden z pravověrných hajných, dnes už 78letý Vojtěch Linhart, žije i se svou paní Drahuší (se kterou oslavil 13. března 55 let společného života) v Domě s pečovatelskou službou ve Slaném na zaslouženém odpočinku. Pan Linhart celých 23 let působil na hájovně Milý Bor, ale k lesařině přičichl jako praktikant koncem války na hájovně Rochoty.  

Co taková praxe obnášela?

Všechno, co souviselo s lesem. Všichni adepti, kteří se chtěli stát lesníkem nebo hajným, museli nejdříve prodělat veškeré lesnické práce doslova od píky a teprve potom mohli jít studovat lesnickou školu. Já jsem se stal praktikantem už v roce 1943, a to na hájence Rochoty v Brdech. Od začátku jsem denně s dospělými muži kácel stromy a protože jsem tehdy bydlel v Zadní Třebáni, musel jsem chodit každý den sedm kilometrů tam a sedm kilometrů zpátky. Jen zřídka jsem na hájence zůstal spát. Je třeba však vědět, že tehdy byla v každém polesí na prvním místě zvěř, o kterou se myslivec musel starat. Teprve potom bylo pěstování lesa a těžba dřeva. Na našem polesí, které patřilo lesnímu ředitelství Dobříš „Coloredo-Mansfeld“, byli i parádní jeleni, které na Rochoty jezdil střílet SS-sturmbanführer Dr. Mendel. On tam měl propachtovaný revír. Když pan doktor, jak se mu říkalo, přijel, nastal u nás hotový poplach. 

Po této praxi jste tedy mohl jít do školy? 

Do Lesnické školy v Bělé pod Bezdězem jsem se dostal až v roce 1949, kdy už mi bylo skoro dvacet let. Krátce po válce měli přednost partyzáni, vojáci ze Svobodovy armády a starší uchazeči.   Po skončení školy jsem šel rovnou na vojnu a hned po vojně jsem dostal první místo v hájovně Milý Bor, jako hajný, a prožil jsem tam celých 23 let.

Hájovna byla na samotě?

Jak se to vezme, byla to vlastně taková malá osada, vzdálená asi 400 metrů od vesnice. Hájovna byla postavena v německo-švýcarském slohu a měla kompletní vybavení, mimo ústředního topení. Nechyběly ani chlévy pro dobytek i menší zvířata. To byly krásné časy, na které mi zbyl jen tento obraz.

Jakou jste měl v polesí zvěř?

U mě to byla především srnčí, zajíci a bažanti.

Tehdy bývalo ale té zvěře více než dnes, ne?

To je vidět přece na první pohled. Já jsem tehdy jezdíval s kamarádem k Havrani na Mostecko, kde se během jediného honu střelilo 1100 – 1200 zajíců. I tady v  Knovízi nebo v Brandýsku se při kolovém honu střílívalo 400 zajíců na jedno kolo. Kdežto dnes? Když se střelí 30 zajíců, tak to je hodně. Všude jsou velké lány polí, zvěř se nemá kam ukrýt, z naší krajiny zmizely koroptve, kterých zde bývala obrovská hejna. Ta dnešní zvěř je popráškovaná natolik, že je to běhající chemická laboratoř, která je plná chemikálií, protože JZD dříve celou úrodu hnaly především práškováním. Ti zbývající zajíci by měli svítit do modra. Navíc hodně zajíců zahyne při orbě nebo při sklizni obilí kombajny, které je doslova rozsekají. Zvěř z této pasti neunikne, protože čeká přikrčeně a netuší, že je to její konec.

A co pytláci?

Za Německa pytláci prakticky nebyli, protože se každý bál těžkých trestů. Později dostali flinty tzv. lidoví myslivci a z těch se stali originální pytláci, kteří střílejí vlastně naprosto legálně. Pytláky jsem nikdy rád neměl, protože jdou po zvěři zákeřně. Jednou jsem našel v oku srnce, který sebou strašně mlátil. Chtěl jsem ho pustit, ale jak jsem mu sundával drát, který měl omotaný kolem krku, zjistil jsem, že má prořezaný celý krk. Smutně se koukal, ale musel jsem mu dát nožem „záraz“, aby se netrápil. 

Sám jste střílel?

Nerad. A při honu jsem se držel spíš na křídlech, abych střílet nemusel. To víte, že se vždycky našli střelci, kteří toužili po ráně, ale k těm já nikdy nepatřil. 

Vy jste se ale po téměř čtvrt století přestěhoval do Slaného. Nestýskalo se Vám?

V lese jsem skončil, protože jsme ve Slaném pod Šubou koupili barák. To víte, synové chtěli studovat a z jednoho lesáckého platu, který tenkrát dělal 1840 korun, bych to neutáhl, i když jsem k tomu měl byt, otop a služební uniformu. A prakticky i svůj volný nekontrolovatelný čas. Můj pan ředitel říkával: mně je to jedno, jestli budeš dopoledne ležet doma, ale les ti musí šlapat. To byla jeho zásada, ale já jsem stejně nikdy neležel. Když jsem přišel do Slaného, já neznal píchačky a v zaměstnání jsem musel píchat příchod a odchod, tak mně bylo všelijak.

Patříte k nejstarším obyvatelům tohoto Domu …

Stěhovali jsme se sem už 20. března před deseti lety. Máme tu dvě místnosti s kuchyňkou a příslušenstvím, což nám naprosto stačí. Když jsem sem přišel, tak jsem se hned zapojil do samosprávy a založil i Klub důchodců, který měl osmdesát členů. Pak jsem pracoval i v Klubu invalidů a teď pracuji v Klubu diabetiků.   Vždycky mne bavila zahrádka a když nám dovezli kameny až z Vinařické horky, tak jsem je osobně navozil až na místo, kde jsem udělal skalku, na kolečku. Vysázel jsem tu dokonce sto růží. Dnes už mě, bohužel, trochu zlobí srdíčko, to víte, s věkem se smlouvat nedá. Ale jsme tu rádi a musím říci, že se tu oba cítíme jako doma a já už bych dneska nikam jinam ani nechtěl jít.

Vladimír Rogl
15. 05. 2007, 14:12

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.