• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ze školy ho odvedli v poutech

Student Vladimír Zobal

Koncem února si vzpomeneme na události, které tragicky poznamenaly naši republiku a na dlouhá léta znamenaly konec demokracie. Krátce po únoru 1948 zavřeli komunisté do vězení nejen své odpůrce, ale i ty, kteří se ničím neprovinili. Branami pekla komunistických žalářů a koncentráků prošlo více než čtvrt milionu lidí.

Tisíce z nich jich nepřežilo nelidské zacházení a z těch, kteří se s podlomeným zdravím po mnoha letech vrátili, žije dnes už jen hrstka. Jedním z bývalých „muklů“ je i osmdesátiletý Vladimír Zobal ze Slaného. V roce 1948 maturoval na Gymnáziu V. B. Třebízského ve Slaném a začal studoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Ty velké problémy, které se pana Zobala bezprostředně dotkly, nastaly až začátkem padesátých let.

Tehdy Vaše studium bylo přerušeno...

Ano, právě jsem dělal praktickou státnici, když mne zatkli a zavřeli.

Za co? Nebyla to třebas odplata za aktivitu v únoru čtyřicet osm?

Je sice pravda, že události kolem únorového puče mne nemohly minout. I to, že můj táta byl státní úředník a nebyl soudruh , o něčem vypovídá. On se držel vždy zákonů a choval se nestranně, což ovšem mnohým vadilo. Moje zatčení pak bylo důvodem k jeho vyhození. Jinak ale ve škole jsme se nijak zvlášť neprojevovali. Byly tam například dvě spolužačky, jejich tátové měli jako soudruzi vysoké funkce, a s těmi jsem se hádal pořád. Říkal jsem jim, že lidem budou brát majetek, že nikdo nesmí mít vlastní názor a že se bude zavírat. Byl jsem přesvědčen, že říkám pravdu, a to pro mne mělo nejvyšší cenu. Přesto si myslím, že tyto naše studentské hádky na moje zatčení neměly vliv. Samozřejmě, že nám nemohla ujít činnost svévolných akčních výborů nebo vznik tzv. Lidových milicí, ani to, že se z našeho okolí začínají ztrácet lidé, případně, že jsou bezdůvodně vyhazováni ze zaměstnání či ze škol. A na všech jen trochu významných postech se začali objevovat členové KSČ, jejichž jedinou kvalifikací bylo většinou právě jen to jejich členství ve straně. Ještě v průběhu únorových událostí byli u vesla ti tzv. staří komunisté, z nichž někteří měli možná i trochu lidského pochopení. Ty však vystřídala garnitura bezohledných kariéristů.

Hovořil jste o tom, že začali mizet lidé. Jací lidé byli zatýkáni?

On to byl někdy doslova mišung. Zatčení pocházeli ze všemožných vrstev politických i sociálních. Zavíráni byli národní socialisté, ale i sociální demokraté, úředníci či dělníci. A soudruzi z nich dokázali vyrobit protistátní skupiny, přestože se ani navzájem neznali.

To byl vlastně i Váš případ, ne?

Naproti bydlel major StB Václav H., který vlastně dal dohromady i tu naši skupinu. Ta protistátní skupina, které kladli za vinu sabotáže a různé destrukční akce, měla dvanáct kluků ze Slaného. Paradoxem bylo ovšem to, že jsme se vůbec navzájem neznali. Já jsem  od vidění znal tři, a o tom, že bychom byli spolu dělali nějakou partyzánštinu, nemohla být ani řeč.

Proč si vybrali tedy právě Vás?

Je to smutné, ale já to opravdu dodnes nevím.

Jak probíhalo Vaše zatčení a co následovalo? 

Bolševici vůbec nerespektovali akademickou půdu a estébáci mne zatkli přímo ve škole. Jako zločince mne vyvedli v poutech a odvezli do vyšetřovací vazby v Bartolomějské, kde jsem strávil celých šest měsíců. Při tvrdých výsleších, ke kterým mne vodili se zavázanýma očima, nechybělo ani fyzické násilí, facky a bití, vyčerpávající pobyt v temnici a nasazení konfidenta do cely. Když se blížil soud, tak mne můj referent celý měsíc učil nazpaměť přiznání, které jsem měl u soudu odříkat. Dodnes si jednotlivé pasáže pamatuji stejně jako číslo, pod kterým jsem se musel hlásit svým mučitelům, kteří si říkali vyšetřovatelé. Bylo to A 08567. Hrozili, že když nebudu vypovídat tak, jak si přejí, že si mne ponechají ve vyšetřovací vazbě. Nebudete mi věřit, ale já se „těšil“, že odtud půjdu do normálního lágru. Rozsudek zněl na šest let, ale někteří dostali i dvanáctiletý trest. Po odsouzení mým prvním „působištěm“ byl tábor Ležnice. Z lágrů a táborů jsem poznal také Svatopluk a dokonce i proslulou příbramskou Vojnu. Odseděl jsem si celých šest let, aniž se mne dotkla některá ze sporadických amnestií. V papírech jsem měl totiž poznámku „návrat nežádoucí!“. 

Tedy uran...

Ano, dobývali jsme pro sověty uranovou rudu bez jakýchkoliv ochranných pomůcek proti záření. V táboře byli nejen političtí, ale i kriminální zločinci. Poměry na lágrech byly všelijaké. Nejhorší ovšem byli špiclové, kteří na nás donášeli vedení tábora. Rodiče nás směli navštěvovat jen za odměnu, tak jednou za rok.

Děvče jste neměl?

Měl, ale shodou okolností jsme se spolu rozešli asi čtvrt roku před mým zatčením, a to bylo její štěstí, protože by zela určitě neušla zatčení nebo aspoň velkým nepříjemnostem.

Jací byli bachaři?

Abych řekl pravdu, tak ve srovnání s estébáckými vyšetřovateli, se chovali poměrně slušně. To víte, potřebovali, abychom plnili velmi tvrdé normy. Ovšem, koho si pozval náčelník na kobereček, ten byl zpravidla bit nebo ho čekala korekce.

Mohl jste po návratu do „civilu“ dostudovat?

Ani náhodou. Dokonce byly problémy i se zaměstnáním, ale nakonec mne vzali v hutích.

Lze na tyto události zapomenout? 

Myslím si, že vážnou chybou byla takzvaná tlustá čára za minulostí, protože umožnila všem komunistickým zločincům, kteří týrali lidi a způsobili mnoho zla naší společnosti, aby ze svých zločinů beztrestně vypluli. Nikdo je nechtěl věšet, jak to dělali oni, ale zlo se mělo označit a pojmenovat. Ostatně, i toho „našeho“ estébáka, který nás dostal do vězení, často potkávám. Jako spokojený důchodce špacíruje po ulici a málokdo ví, co je, nebo co byl zač.

Co říkáte tomu, že komunistům znovu rostou preference?

Je to tím, že stejně jako po válce mají líbivé řeči a znovu slibují ráj na zemi. A jak to dopadlo všichni víme, tedy – my staří, kteří to pamatujeme. Stále v nich přetrvává ta jejich násilná leninsko-stalinská ideologie a já proto na polepšené komunisty nevěřím. Lidé by měli být opatrnější a nevěřit jejich slibům. Vždyť ani dítě se dvakrát nespálí o jedny kamna.

Vladimír Rogl
12. 02. 2008, 21:05

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.