Příště už ne!

Když jsem byla malinká a rodiče se rozhodli pořídit pejska, byla jsem opravdu šťastná. Netrpělivě jsem očekávala jejich příjezd. Tři hodiny a oni pořád nikde. Konečně slyším auto. Přišli rodiče a v košiků sedělo malé, rozkošné a béžové štěňátko. Ronny - to je jeho jméno.

To bylo radosti. Měli jsme sice o Ronnyho strach, protože první týden nám vůbec nechtěl jíst, ale to se brzy zpravilo a on nám rostl před očima. Přišel den kdy jsem o něho měla opravdu strach. Vlastně se to stalo mou vinou. Byla jsem opravdu hodně malá a jezdila jsem na malém kole před domem. Ovšem jsem si neuvědomila, že Ronny běhá po zahradě a já měla otevřené vrata. Zřejmně jsem si ničeho nevšimla a Ronny se vydal na dobrodružnou cestu.

 Všichni jsme začali panikařit, přeci jen byl venku poprvé sám. Bála jsem se jak nikdy jindy. Volali jsme ho, hledali ve všech koutech, ale on nikde. Co když ho přejelo auto? Co když se ztratil a nemůže najít cestu zpět? Nebo ho snad pokousal jiný potulující se pes? Ne, na to jsme ani jeden z nás nechtěli pomyslet.

Po marném hledání se vydala babička znovu podívat do vesnice, když ani babička nevracela, šli jsme se podívat i my. Konečně vidíme babičku. A co to nese? Ronnyho, který se marně snaží vymanit z jejího objetí. Všichni jsme si řádně oddychli a jen jsme Ronnyho pokárali. Ani já jsem se kárání nevyhla. Ostatně opravdu za to nemohl on. To jen já nedávala pozor, ale ten den jsem se ponaučila a už nikdy jsme Ronnyho nespustili z očí. Když jsem šla jezdit na kole, několikrát sem zkontrolovala zda je doma. Nikdy jsem se o něj nebála tolik jako, když utekl. Tak doufejme, že příště už ne!

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%