Jak Endy ztratil Rockyho....

Když mi bylo asi tak 5, umřel nám pes, který byl s mamkou 11 let. Byla to pro ni velká ztráta. My ostatní byli taky smutní, ale nezažili jsme s ní toho tolik. Mamka byla velmi smutná, skoro nemluvila, nikdo jsme nevěděli co dělat, a tak se táta rozhodl koupit nového psa. Nikdo jsme o tom nevěděli, tak jsme byli opravdu velice překvapení, když dorazil táta i s ním,  s nejkrásnějším štěňátkem zlatého retrívra na světě. Okamžitě jsme si ho zamilovali. Dali jsme mu jméno Rocky a denně se o něj starali, přičemž mamka o něj pečovala a my děti si s ním spíše hrály. A tak s námi Rocky rostl, když mi potřebovali větší oblečení, on potřeboval větší pelíšek. My se mohli dívat déle na televizi a on mohl chodit na delší procházky......

              A tak čas běžel , já začala chodit do školy, moje mladší sestra do školky a táta začal pracovat ve Slaném, jelikož nemohl každý den dojíždět, přestěhovali jsme se. Měli jsme velký dům, a tak jsme si pořídili psa na hlídání; Agara. Neměli jsme ho bohužel dlouho. Doktor mu předepsal léky, na které byl alergický, tudíž zemřel. Byla to další ztráta. Táta opět nečekal a koupil dalšího psa na hlídání ; Endyho. Nedbali jsme toho, že psi na hlídání, nemají být rozmazlení a nemáme si s nimi tolik hrát... Tak z našeho pejska na hlídání vyrostl pejsek na mazlení.  Jelikož byl Rocky velmi hodný a moudrý pes, s Endym se spřátelil.

            Rocky byl vyjímečný pes, nikdy neštěkal, ale dokázal bránit svého pána, když to bylo potřeba. Měl milou tvář a dokonalé psí oči. Když jsem byla smutná, šla jsem se vyplakat k němu, protože jsem měla pocit, že mě poslouchá a že mi rozumí. Vypadal moudře, ale dokázal si užívat života. Zdálo se, jakoby měl stále úsměv na tváři. Nejspíš díky této povaze ho všichni lidé a psi zbožňovali,zvláště pak Endy. Neměli jsme moc čas na to, chodit se psy ven, proto mohli pobíhat nejčastěji jen po zaradě. Endy byl Rockyho nejlepší přítel a naopak. I když byl Endy bláznivější povahy než Rocky, bylo vidět že si rozumí. Milovala jsem, když spolu pobíhali a bylo vidět, že jsou šťastní. Nikdy se neporvali, nikdy na sebe nevrčeli. Bylo to přátelství, které se málo vidí u lidí, natož u zvířat.

          Když bylo Rockymu skoro 9 let, onemocněl, nikdo nevěděl, co mu přesně bylo. Přestal jíst, přestal chodit a občas vykašlával krev. Doktor říkal, že má buď nemoc jater, nebo ho někdo otrávil. Když se potřeboval vyčůrat nesli jsme ho po schodech a Endy šel pokaždé s námi. Venku jsme ho museli podpírat, aby chodil a Endy stál vždy kousek opodál. Když doma ležel a já chodila kontrolovat jestli ještě dýchá, Endy byl u něj. Zůstal mu přítelem i v těžkých chvílích. Mohl pobíhat venku, ale radši byl u něj. Když Rocky zemřel, Endy nevěděl co se děje, jelikož Rocky nepřicházel, asi mu to došlo. Skoro nejedl, skoro nepil, nechodil ven a vzlykal. Bylo na něm vidět jak je smutný. A nejen on, celá rodina byla smutná, nikdo nemluvil, všichni jsme se respektovali. Doma už jsem to nemohla vydržet, tak jsem šla ven, nechtěla jsem brečet, ale nešlo to. Tak moc to bolelo, bylo mu 9 let a opustil nás, najendou jsem nevěděla u koho se vyplakat. A jak příšerné to muselo být pro Endyho, který byl s Rockym skoro každou minutu svého života. Čas zahojil ty největší rány a Endy i ostatní začali být zase šťastní.

        Je to sice už dávno, co Rocky zemřel, ale nikdy na něj nezapomenu. Vždy, když si na něj vzpomenu, začnou se mi blýskat slzy v očích. Mamka říká, že Endy určitě zapomenul,ale já si to nemyslím. Moji přátelé na něj nezapomněli a to ho skoro neznali. Tak proč by na něj měl zapomenout někdo, kdo s ním stále byl? Je to sice pes, ale srdce a mozek má také. Možná na něj vzpomíná tak, jako já. Tajně aby nikdo neviděl, že brečí........

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%