Psí ponaučení

Rád bych vám převyprávěl svůj příběh, který se odehrával v malé vesničce nedaleko velkoměsta. Byl chladný listopadový den, vítr fučel do listí a mezi stromy poletovaly poslední vlaštovky a jiřičky. Venku bylo chladno a já v této nelíbezné krajině musel čekat a doufat jestli se ještě někdy objeví. Zda se v něm hne svědomí a přijde si pro mě. Přece mě tu nemůže jen tak nechat. Co budu jíst? Co se semnou jenom stane? Jsem sám, přivázaný u zábradlí. Odešel. Nechal mě tu se slovy: „Můžeš si za to sám.“ „Upozorňoval jsem tě, napomínal tě, ale ty si měl vlastní rozum.“

            A kdo vlastně jsem? Jsem trošku většího vzrůstu, ale jinak hodný, mazlivý a strašně rád si hraju. Nejraději mám hry s míčem. To ještě tehdy, když jsme se k sobě chovali slušně. Stával jsem na kraji rybníka a čekal, až mi Filip hodí míč. Pokaždé když jsem mu jej donesl tak jsem byl pochválen a dostal jsem odměnu. Buď to líbezné pohlazení, nebo sladký piškot.

            Ale dnes, dnes je tomu všemu jinak. Všichni jste již asi poznali, že jsme pes! Zlatý retrívr. Pes, který je opuštěný a proč? Kvůli chybě, kterou jsem neuděl pouze já, ale i on, můj pán.

            Toho osudného dne to všechno tak nějak podivně začalo. Ráno, jako každý den jsme se vydali pro ranní nákup, pouze několik bloků od našeho domu. Filípek si mě vzal na vodítko, které ukrutně nesnáším a šli jsme. Když v tu chvíli jsem ucítil čerstvou vůni právě upečených rohlíků z pekárny a vůni čerstvého masa. Moje smysly byly úplně omámeny, nepřemýšlel jsem a vydal se za ní. Nevadilo mi, že Filip nemá tolik síly, aby mě udržel. Moje chuť byla větší. Utrhl jsem se a běžel. Pouze za zády jsem slyšel Filipa a jeho hlas: „Vrať se!“ „Neutíkej!“ volal marně, běžel jsem. Asi po patnácti minutách, které jsme strávili tím, že jsme se honili po okolí, mě konečně chytil. Kupodivu vypadal dost rozčíleně, což bylo poznat i na jeho slovech, kterými mi oznamoval, že už bych takovéhle věci neměl dělat. „Jsi nevychovaný, bezohledný. Neustále si zahráváš, ale počkej, až budeš sám a bez vodítka.“ Tenkrát jsem však jeho slova ještě nevnímal, hra na honěnou mě velice bavila.

             Po procházce vždy následovala pravidelná čistící rutina - očistit tlapky a srst. Nuda. Ztráta času, a protože jsme ztratili už spoustu času s nákupem, vběhl jsem přímo do domu, bez očištění, ale ani tentokrát jsem se Filipovi nezavděčil. Napomínal mě čím dál tím víc a hrubějším tonem hlasu. To se mi samozřejmě nelíbilo a chtěl jsem se mu pomstít, vzal jsem první věc, co jsem našel a rozkousal ji a malé kousíčky!  K mé smůle to byly Filipovy boty do školy. Ani ve snu mě nenapadlo, co bude následovat …  

            Teď už vím, že rozkousat boty byla chyba a tak tu sedím a čekám. Už je to druhý den a Filip se tu ani jednou neobjevil, ale naštěstí jsou i hodní lidé, třeba ten starý pán, který mi každé ráno a večer nosí misku s teplým mlékem a rohlíkem.

            Po několika dnech co za mnou chodil a párkrát mě vzal na procházku, se rozhodl, že bude mým pánem. Jsem u něj rád a on je rád semnou. Ale už vím, že nikdy neuteču a nic nerozkoušu!

Dnes má svátek Barbora

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.91%

Spíše ano

17.69%

Spíše ne

15.36%

V žádném případě

24.04%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3295