Minulost,přítomnost a budoucnost

Jednoho celkem pěkného dne mě napadlo, že bych mohla napsat krátkou knihu o koních. Nejdříve mne nenapadalo o čem by mohl být příběh a tak jsem vymyslela, že to udělám podle mých zážitků. Něco jsem si i domyslela, takže to není celé podle pravdy. Vymyslela jsem i jiná jména. Tady jsou moje první dvě kapitoly.

KAPITOLA 1.-VZPOMÍNKY

Ahoj.Jmenuji se Kateřina Litviová.Chodila jsem do jedné stáje kde jsem byla celkem tři roky. Měla jsem tam oblíbeného koně jménem Rocky. Jenže jednoho dne jsme ho našli mrtvého ve výběhu zemřel na infarkt a tak jsem začala jezdit na poničce jménem Jessica. Jenže se to všechno zamotalo a já ztratila i březí Jessinku. Pár měsíců jsem u koní nebyla a moc mě to mrzelo a pak jsem zjistila, že Jessí porodila a nevím proč,ale hodně mě to položilo asi to, že je neuvidím, tak jsem se uzavřela do sebe. A tímhle začal můj příběh. ,, Káťo otevři ty dveře!“ Začal volat táta, ale já ho nevnímala, dál jsem byla skroucená na posteli. Přemýšlela jsem proč se cítím tak hrozně kvůli té stáji, ale pořád mě nic nenapadalo jedna polovina mého srdce mi říkala ať na to nemyslím, vždyť mě tam skoro nic nenaučili, ale ta druhá polovina se bránila a musela na to myslet. Najednou jsem uslyšela hlasité bouchání. ,,Katko okamžitě otevři!.“Vstala jsem a odemkla a rychle skočila znovu na postel.Táta vešel. ,,Káťo chci ti jen říct dobrou zprávu a ty tady takhle trucuješ nebo co? “Vzdychla jsem.,, Tati, já netrucuji!. Co mi to chceš vlastně říct?“

,,Chtěl jsem ti říct, že pojedeš na Ranch! Máš ráda přeci koně ne? A tak jsem si řekl, že by to nebylo špatný poslat tě tam, alespoň nebudeš pořád jen sedět doma zavřená!“ Oči se mi zaleskly a zrudla jsem jak rajče a prostě jsem tu větu musela vypustit ze svých rudých, krásně tvarovaných úst. ,,Nikam NEPOJEDU!“ Vyštěkla jsem na něj zlostně, vyběhla z pokoje a uraženě třískla dveřmi. Utekla jsem k potoku a sedla si na břeh. Přemýšlela jsem o tom všem a říkala si proč jsem na tátu tak zlá? Vždyť maminka je pracovně daleko a sám to nezvládne. Měla bych mu pomáhat. Jenže v duchu jsem ho proklínala ze všech nejvíce.

Po třech hodinách se začalo stmívat a mě už to připadalo jako věčnost co tu sedím a přemýšlím. Proto jsem si řekla, že už půjdu. ,,Ano půjdu a omluvím se tátovi!“ Řekla jsem trochu hlasitěji než jsem chtěla. Vstala jsem, jenže to bych nebyla já, aby se něco nestalo…Štěkl pes, znělo to dost varovně. Mě se zamotala hlava a já neudržela rovnováhu a spadla jsem do rybníka,cítila jsem  jako by do mě někdo strčil. Když jsem vylezla crčela ze mě voda a já se bála jít domů. Hlavně jsem měla divný pocit z toho jak jsem cítila, že do mě někdo strčil. KDO TO BYL?

KAPITOLA 2.-VÝMLUVY.

 

Přišla jsem promočená domů.Táta po mě hodil divný pohled.V jeho očích byla vidět zlost a strach zároveň. ,,Kde jsi byla? Bál jsem se o tebe!“

,,Tati já šla k rybníku.Tam jsem přemýšlela a chtěla jsem se ti omluvit. Na ten ranch pojedu.“ Poslední větu jsem řekla trochu ironicky. ,,Fajn, ale proč si tak promáčená?“Vydechl. ,,Mám pocit, že do mě někdo strčil když jsem vstala ze břehu rybníka. Tati promiň, ale je toho na mě moc.Ztratila jsem koně, máma je pryč a k tomu všemu jsem i s koňmi ztratila svou nejlepší kamarádku. Proč to tak dopadlo? Co jsem komu udělala, že mi všechno krásné bere?“ Neudržela jsem to a rosplakala se. ,, Káťo, já vím je to těžký, ale čas to zahojí. Najdeš si jinou kamarádku.“ Objal mě. ,,Já nevím ona mi jediná rozuměla, věděla co pro mě koně jsou a já jí zklamala. Jenže zároveň vím,že úplně všechno není moje chyba, ale i její. Já neumím být tak dobrá jako dřív. Co na tom záleží teď už je prostě konec!.“ Utekla jsem do pokoje a přemýšlela jak se vymluvit. Na ten ranch nechci nejsem připravená. Moje srdíčko je moc zlomený. ,,Ano řeknu tátovi, že jsem nemocná.“ Zhasla jsem světlo a pokoušela se usnout, ale moc to nešlo. Najednou se mi zdál sen. Šla jsem ke koním a trenérce se omlouvala. Ona řekla: ,,To je v pořádku já ti rozumím můžeš sem zase chodit a vychovávat hříbě Jessinky.“ Otevřu uslzené oči a vzteky vykřiknu. ,,Káťo?“

,,Tati?“

,,Co se děje. Měla si ošklivý sen?“

,,Ano a k tomu všemu je mi špatně.“

,, Teplotu nemáš. Nevymlouvej se já vím, že na ten ranch nechceš, ale pojedeš!“ Hlasitě zabouchl dveře. Ráno jsem vstala a šla do kuchyně. Vypadala jsem fakt strašně, celou noc jsem proplakala pro svou největší touhu. Pro koně, ale i pro minulost s mou nejlepší kamarádkou . ,,Nikam nepojedu nemůžu tati!“ 

,,Ale pojedeš to všechno jsou jen hloupé výmluvy, přestaň se chovat jako dítě a chovej se trochu jako dospělá!“

S pláčem jsem řekla: ,, Fajn! Jo a pro tvou informaci je mi teprve 14 to pořád můžu říct, že ještě dítě jsem!“

Teď už začínám psát třetí kapitolu. Tak doufám, že se mi kniha povede.

Dnes má svátek Barbora

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.91%

Spíše ano

17.69%

Spíše ne

15.36%

V žádném případě

24.04%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3295