My jsme...? Aneb stará soukromá válka.

Leť, leť! Vyleť výš! Nezastavuj se! Prosím…

Kdo jsme? Odkud jsme přišli? A jací vlastně jsme? A jaký jsem vlastně já? Ty otázky, které mnoho z nás napadnou, pálí a na jejich rozluštění se stojí dlouhá fronta. Léta a léta..  to rozluštění občas ani nepřijde.. Bolí to?

Hledání sebe samého věnují všichni lidé svůj život – častěji nevědomě, nežli vědomě. Chytají se stébel myšlenek, pavoučích vláken nápadů, snaží se zachytit kousky sebe samého, které letí pryč, leč kapku rozlámané se zdají.. Letí vniveč, přemožené a zraněné. Ach, ta ironie...?

Leť, leť! Nepadej dolů, ukaž, že to zvládneš. Neohlížej se na tmu, neohlížej se.. na mě.

Co s námi chtěl udělat ten, kdo nás stvořil „k obrazu svému“? K nenávisti, lásce, násilí, jemnosti, laskavosti, lstím, vraždám, záchranám, rozdílům, vnímavosti, inspiraci, fantasii, hlouposti, moudrosti, lenosti a neuvěřitelné síle ničivosti – a přitom neuvěřitelné slabosti vůle? Kdo?

Svírá se nám strachy žaludek, klíží se nám oči.. Chceme spát. My křehcí, slabomyslní, uspěchaní, nechápaví a pyšní. My zbabělci – většina z nás se děsí smrti – údajného konce - z nevědomosti a nevěřícnosti. Jak mohli říci, že jsou pyšní na to, že jsou lidé? Jak něco takového vůbec mohli říci?

Leť, jen leť! Vzhůru k oblakům, jen pryč! My si tě nezasloužíme.

Žijeme život, abychom žili.. Má to smysl? Je to odbočka od Dlouhé cesty? Nebo její část? Kdo jsme? Proč jsme? To je ten svět doopravdy tak zlý, že stvořil nestvůry, jako jsme my? Takové zvláštní nestvůry které sami žijí občas dobře, občas bídně a ubíjejí všechno okolo sebe? Je tím důvodem láska? Ten zvláštní cit, který popsalo tolik básníků i učenců? Věřím, že kvůli ní má cenu žít. Ti, co niky nemilují jsou tu jako výstraha pro ty, co milují, kteří chápou více. A nezapomenou.

Změnit svou rasu, změnit svět, změnit.. sebe? Proč to bolí? Proč všechno tolik bolí?

Leť! Leť! Leť! Leť? Nechci abys odcházela, vrať se.. Vrať se!

Prázdné skořápky leží v márnicích, prázdné skořápky o nás rozhodují. Proč? Co jsme provedli? Co jsme udělali, že to ani nesmíme vědět? A za co pykají ti okolo nás, kvůli nám? Jsme jenom vykonavateli pomsty odněkud jinud? Mstíme se my? Nebo je to začátek a my děláme první chybu, za kterou budeme potrestáni? Pokud obec existuje spravedlnost.

Co je to čas a co jsou to slzy? Co je to bolest a co je podvědomí? A co je vlastně cítění?

Zpět, zpět! Prosím přistaň, naděje!

A proč jsou všude okolo otazníky, které pohlcují tak lehko manipulovatelné a nevlastí mysli, které změnily svět – snad k horšímu? Tak sakra proč?

Teplej vítr, pošli ve svý káře,

Zas mě studí tváře, bože, lásko...

Teplej vítr, po ty, co se stydí

Za to, že jsou lidi, pošli...

Autorem posledního čtyřverší je Pavel Žalman Lohonka.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283