Pas luénh

Kdysi dávno bylo všechno součástí něčeho.. I když tyhle slova nedávají smysl, leckdo z toho může pochopit cosi zajímavě nepochopitelného:) Když uvažujete jako někdo... malí lidé nejsou, protože každý je tak velký jak se cítí.Měla proslov. Jak její slova poletovala nad hlavami přítomných posluchačů a stávala se součáští mnoha příběhů, jaké se vyprávějí v předvečer svátků, vnímali jsme zvuky starého domu, které dělaly doprovod jejímu proslovu. Vrzající židle na prkenné podlaze, šplouchání vody ve starých trubkách na střeše, troubení automobilů venku na ulici, kávovar pípající v rohu. Zvuky piana a vůně slz. Tóny černých a bílých kláves se proplétaly mezi mezírkami v dřevěném podlaží. Světlo v místnosti se měnilo, sláblo. Ten příběh je v kartách. Následoval závan vzduchu, světlo se lámalo, cosi, kdosi se zachvěl a odcházel. Vítr? Opět se prostředí měnilo. Ve tmě byla hrozba. Uražený vítr. Jeho utrpení z lidské zloby bylo drtivé a jeho hněv děsivý. Byl zcela pohlcen touhou pomsty. Představoval si každého krvácejícího ve svých rukách, trpícího stejně tak, jako jejich vinou trpěl a trpí on. Přišla láska v podobě muže. Objala svou hebkou rukou nevinnou dívku, která nesmí doplatit na lidskou zlobu a pomstu větru. Ovinul paži kolem jejích ramen. Dívka okouzlující. Plné rty, dokonalé tvary, hluboké tmavé oči. Zpod bílého čepce se dral mocný pramen tmavých vlasů. Láska hleděla s údivem a bez dechu. Vítr se rozpřáhl a zničil vše, co mu přišlo do cesty. Žádný bůh, žádná apokalypsa, žádný konec. Vlastně ne tak docela. Vítr odnesl všechno co se mu zachtělo, jen okouzlující dívku a lásku ne. Víra, láska... Zůstali spolu , a tak nebyl potřeba Noe se svou archou a s živými na zemi, protože Láska a Víra jsou ti nejmocnější. A tak nenastal konec světa, jenom očista od zloby a utrpení druhých.

Dnes má svátek Emílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.00%

Spíše ano

17.72%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.96%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3284