Zápas

Tak, dneska mám svůj velký den. Už od samotného rána musím dbát na vzornou přípravu, ne jako vždycky. I když se mi z mého vyhřátého pelíšku nechce, není jiného východiska. Prohloupnu očka, vylezu do předsíně a důkladně protahuji nejprve přední packy, pak zadní. Když tuto sestavu několikrát zopakuji, zase se mi připlete do cesty ten prevít, co za mnou neustále leze. Chci ho čapnout a dát mu pořádně za vyučenou, ale jakmile se za ním otočím,ucukne. To mi nedá spát a tak se s ním chvíli honím… Už už se po něm ostrými zoubky sápu, když tu najednou ucítím strašlivou bolest. Tak on mě kousl, to si vypije!
V doposud ztichlém domě se začnou ozývat kroky. Nemotornou chůzí se potácí kdosi ze schodů. „Piškote, co zase kňučíš?“ zaskuhrá rozespale mužský hlas. To je tatínek mojí paničky, většinou milý chlapík, ale má se mnou jeden veliký problém! Jsem na něj totiž naštvaný – a to se mi nemůžete divit- vždyť on mně, takovému trhači,postrachu celého okolí z nejostřejšími zuby, říká Piškotku! Nevídaná drzost, zajímalo by mně, podle čeho mne tak pojmenoval! Bez dalších hloupých dotazů za sebou zavře dveře do koupelny,odkud se jako každé ráno začnou linout neidentifikovatelné zvuky. Zní to trochu jako sekačka na trávu,před kterou pokaždé utíkám,taky kdo by neutekl, když pod ní tráva mizí neznámo kam, trochu mi to také připomíná vysavač, nebo mixér v kuchyni. Co by ale dělaly tyhle věci v koupelně? Kdyby tak za sebou alespoň pokaždé nezavřel důkladně na kliku, mohl bych se vydat na průzkum! Jenže koupelna je u nás v domě jednoznačně nedobytná pevnost. Já jí stejně jednou přijdu na kloub…
Tohle pátrání však musím odložit na jindy, dnes mám na starosti něco jiného. Musím vyčinit tomu neznámému zjevení na louce! Jsem za normálních okolností docela nekonfliktní tvor,o tom není pochyb,ale uznejte, když se do mě někdo naváží,musím zakročit. Povím vám,jak to vlastně bylo : Každé ráno chodívám s Terezkou ven běhat,hezky na louku, kolem všech těch žlutých a růžových věcí,co se kývají ve větru. Občas si Terezka jednu utrhne a dá si ji za ucho, to jí moc sluší . Včera nás ale packy odnesly dál než obvykle a došli jsme až na samý konec louky,kde začínaly růst stromy. Jako správné,zvídavé štěně jsem chtěl nahlédnout do lesa,ale on mi v tom bránil! Mazaný neznámý si ještě stoupl za mě, abych na něj nemohl. Čapl mě za srst a ne a ne se pustit. Vrčel jsem a štěkal z plných plic a on? Ani se nehnul. Veškerá snaha vytrhnout se z jeho zajetí byla marná.Vysvobodila mne až Terezka., moji vděčnost pak pocítila na vlastní, důkladně olízanou kůži.. Hned jak pustil moji srst, prohlédl jsem si ho od hlavy k patě.Veliký habán sahal paničce až nad kolena a jeho hlava samý trn přímo vyzívala k boji. Nejhorší na něm ale bylo,že se se mnou nechtěl bavit! Oznámil jsem mu tedy,že se ještě uvidíme a že mu tohle napadení vrátím! Jen tak letmo mi kývl na souhlas a víc se semnou nebavil,morous. Jen ať se mě ale dneska těší, já mu vypráším kožich.
Dalším krokem k jeho poražení je určitě patřičné posílení se dobrou snídaní bohatou na vitamlíny,jak říká panička, nevím sice, k čemu to zvláštní cosi od V je . ale určitě mi to pomůže v boji proti… proti… proti trnitému monstru! Jen co dosnídám poslední granuli, slyším svižné cupitání mojí milované paničky. Už od dveří se mi omlouvá za zpoždění a bez nějakých průtahů se natahuje po vodítku. Už se to blíží. Můj velký okamžik za chvíli nadejde a já pokořím svého největšího protivníka široko daleko. Nemohu se dočkat, tak vyrážíme. Natěšeně skáču kolem Terezky a čekám,až se mě připne na vodítko. Tak to dělá vždycky,aby mne prý nic nepřejelo cestou k louce. Bez váhání si to šinu rovnou ke známému, nemohu se dočkat,až ukážu všem trnitým příšerám,kdo je tady pánem. Zastavím se až kousek od lesa, dostatečně daleko na to,abych nebyl vidět. Pozoruji trňáka jak se kýve, přemýšlím. Je příliš vysoký,abych ho mohl jen tak skolit. Musím mu zaútočit na nohu,srazit ho k zemi a pak … No jo, jenže když ho kousnu do hlavy, měsíc z tlamičky nevytahám všechny ty trny. Musím chytřeji,vrhnout se mu po krku!
Pomalinku se plížím vysokou trávou, když se ozve hlas Terezky :“Rodney, Rodney,kde jsi ?“ Aspoň že ta holka mi neříká Piškote,pomyslím si. V tuhle chvíli jsem ale ze všeho nejmíň potřeboval vylekat protivníka.Naštěstí nás nezpozoroval a tedy mohla pokračovat moje mise.
V dostatečné blízkosti se připravuji ke skoku a raz,… dva,… á tři ! Trňák leží skolen k zemi,stačí jen šikovně prokousnout krk. Chvíli to trvá, musím použít své nejtvrdší metody,ale nakonec si vítězně odnáším jeho hlavu v tlamě. Panička se směje a usilovně mi tleská. Pokládám jí zbytek trňáka k nohám a cítím se jako neporazitelný vítěz! Třeste se,příšery celého okolí! Jsem neohrožený Rodney , Rodney-zabiják !

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283