Tichý žalozpěv

Arethea už pohřbili na místě jeho úmrtí, protože jeho tělo nemohli vézt s sebou. Postavili mu mohylu. Ciarin to připomnělo poslední stavění mohyl na mrtvých tělech před sedmi lety. Ale tentokrát nikdo na kolena nepadnul. Nikdo nic neřekl. Sotav pláč a sem tam slzička.

Dny bez Arethea se vlekly. Mlčení bylo všudypřítomné, sem tam se cestou zaplakalo, ale povětšinou bylo všude prázdné ticho. Jelo se pomalu, kvůli zraněným lidem i koním. Všechno to bylo takové suché... Chladné a suché. Už žádné slzy, jenom zahloubané oči a obličeje zkřivené... čím? Snad zoufalstvím. Ciarin se dívala na pláně a vzpomínala, jak tudy kdysi jeli. Beze slova přejeli tábořiště, které použili před šesti lety a dojeli do vesnice. Za ní se utábořili, mezitím co Irja šla vyřídit zásoby. Každému to bylo jedno, že jde takhle mladá. Vždyť to zvládne. Před sedmi lety Ciarin v jejím věku také vyřídila mnohem ošemetnější záležitost.

Byl to první večer, od té události. Šedomodravá ethelská noc.

Arita ležela na pokrývce pod stromem, přitulená s Trialonovi a tiše s ním truchlila. Irja s Hrenem odpočívali každý na svém. Irja hleděla do prázdna před sebou, Hren možná spal. Ignis se vytratil na procházku do trávy. Sinirius seděl na kameni opodál a díval se do tmy. Astrotio se vydal hledat bratra. Ciarin seděla pod svým stromem, zabalená v dece a opřena o šedou kůru měla před sebou rozloženou tuhou trávu pláně a pletla si z ní. Mezitím vzpomínala, spíše proti své vůli.

„Pokud chceš, tak můžeš s námi. Aretheus mi oznámil, že si rád odpočine,“ řekl Ignis.

„Pokud si myslíš, že si odpočineš při hlídaní Irji, tak jsi docela bláhový,“ smála se úlevně Ciarin. „Ale přinejhorším jí můžeš svázat, pověsit na strom hlavou dolů a jít spát.“

„Cože?“ vyhrkla Irja, načež srub zachvátil opětovný záchvat smíchu.

„Vážně je to tak těžké?“ ptal se Aretheus ustrašeně. „Nechci je mít na svědomí.“

„Ale ne,“ pravila Ciarin. „Dělala jsem si legraci. Mirjam ji ohlídá a Oisin ti zatím nebude nikam utíkat, protože by daleko nedoběhl.“ Aretheus se zatvářil tak úlevně, že se zase všichni rozchechtali.

Zaklonila hlavu a udeřila s ní o stromu. Irjiny svítivé oči jí hned našly. Bylo vidět, že jí všechen tenhle smutek okolo šokuje. Ale přemáhala to, chovala se silně. Stejně jí našel uslzený pohled Aritin z Trialonovi klína. Ciarin se oběma podívala do očí. Nemusela nic říkat.

Sklonila se nad prací. Ornament byl složitý. Uprostřed to vypadalo dobře, ale po okrajích z toho čouhali různě dlouhé kusy trávy. Ciarin potřebovala dýku, ale nějak nebyla schopná se pro ní natáhnout.Roztřásly se jí ruce a tak napůl rozdělanou práci nechala být a schoulila se pod deku. Ta marnost ztráty byla neskutečná. Proč tam jenom proboha jezdili?

Vždyť on s tím ne zcela souhlasil, obával se o naše bezpečí. Je to naše chyba? Je to možné? Je to fér? Je na tyhle otázky odpověď? Ne, to není... Ach, Arethee, příteli... Kde je tvá duše teď? Byl jsi můj nejlepší přítel. Kde jsi teď, ty můj naivní ptáčku? Proč jsi s námi nedokončil náš úkol?

Zažil jsi kruté dětství i dospívání. Zažil jsi s námi ten únos, zažil jsi s námi ty intriky, s odvahou jsi se rozhodl postavit se Ethelině i Isidorově vládě. U všeho jsi byl, vše jsi s námi vytrpěl. Byl jsi mezi nejhlavnějšími. A jsi pryč, v polovině cesty..? Tohle je ten tvůj slíbený klid? Zabil tě Isidor... Už tu nejsi... Chybí mi tvůj úsměv, chybí mi tvá slova... Chybíš mi, příteli...

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283