1945, aneb otázky potom

Jak můžeme žít dál, po tom všem? Po těch několika letech, či snad to byly měsíce, které převrátily náš život tolikrát, že dokonce ani hlava se z toho už nemotá? Když jsme zvraceli naše vnitřnosti a všechno, co nám bylo drahé na tvrdou, popraskanou zem, přestávali doufat a věřit, ztratili vše, co náš život životem tvořilo? Jak?
Jak toho lze dosáhnout po sražení na zem, které zlomí nohy, po shození dolů, po němž se nevstává? Naše úroveň, čest, hrdost, víra a vše, co jsme kdy milovali je pryč… Domov a naše blízké nic nevrátí, přinejmenším ne takové, jací byli. A zrovna oni byli jedinými, kteří nám mohli pomoci na nohy, vzbudit naše staré priority, postavit naši duši na úroveň, vrátit nám hrdost a vykřesat před našima očima plamínek, který by ozářil naši ztracenou čest. A možná ani oni ne. Naděje je ztracena. Tak jak můžeme žít zrovna bez ní dál?
Jak zapomenou naše duše na to, že jsme leželi v krvavém bahně u cizích nohou, plazili se a prosili, ne, neprosili… škemrali o život? Jak zapomenout, že jsme denně byli milimetry od smrti, uklízeli hromady mrtvol našich bližních a jako ovce čekali den za dnem na soud. Jak zapomenout, že jsme konali věci proti našemu přesvědčení a přestali věřit v cokoliv kromě strachu a bolesti.
Slůvko pryč je v mé mysli a způsobuje v ní neuvěřitelnou a nezastavitelnou paniku. Všechno je pryč, už nic nezbylo, už nejde jít dál. Už ne, už ne!
Jak to, že mé srdce tluče pořád rychle, když se moje vyhublé, oholené, zbité a otrhané tělo svíjí v agónii pláče a jak to, že ještě nabírám do plic vzduch? Je to pryč!
Co mám dělat?
Mám se obrátit k bohu, který mě zradil? Můj zbyteček rozumu říká, že takto krutý trest  byl a je pro mě příliš přísný, že spravedlnost v tom všem co se mně stalo neexistuje. Neexistuje…
Mám odejít? Ale, jak, jak utéci sám před sebou? Nebo… Mám umřít? Jak mám umřít po tom, co jsem se denně modlil k čemusi o to, abych přežil? To přeci nejde. A i kdybych na to zapomenul, jak můžu třeba i jenom doufat, že by pak bylo lépe. Já už nemohu mít jakoukoli víru, natož jistotu! Už ne…
Voda kape na mou tvář. Měla by probouzet život a zředit mé slzy. Měla by zchladit všechny rány, umýt špínu a pomoci rozpraskané kůži mého těla i vědomí. Ale to nejde. Nic už nejde, protože nic není jako dříve a nikdy nebude. Nikdy nebude možno zapomenout. To mě bičuje každý den, když ještě trošku, z posledních sil, které přetrvají bohužel navždy, přežívám. Bez chvilky míru a klidu, jenom s tou neuvěřitelnou hrůzou, pláčem a slůvkem pryč, přežívám.
Jsem lapen. Nemohu žít, nemohu umřít. Mám pocit, že další minutu toho trápení už nevydržím, ale vím, že city klamou, a že tohle nikdy neskončí. Ale já se nemohu smát a odvát tím trápení. A nelze utéci z bludného kruhu, neexistuje jeho konec, je všude a děsí mě, bičuje a já už nevydržím. Co mi zbývá? Jak jsem mohl přežít, jak dokážu teď jít dál a dýchat a jak, jak mohu žít dál?

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283