Snídaně v trávě

Sotva se měsíci ztratí všechny ovečky a nakonec i on sám zmizí…Sotva se první hřejivé paprsky největší hvězdy dotknou prochladlé země…a sotva než ptáci začnou prozpěvovat jitřence, vstávám. Jsem stále mezi říší snů a světem skutků…Hádám, zda údery, které slyším je dusot kopyt sněhově bílých pegasů, či snad tep mého srdce…nemohu rozpoznat vůni měsíce či snad vůni právě započatého dne…Jedno vím ale jistě…je tu se mnou ... ona, tak krásná. V jednoduchých bílých šatech, utkaných z těch nejkrásnějších vzpomínek, které by nikdy neměli být zapomenuty a ze splněných přání. Hedvábné zlaté vlasy jí volně plynou k zemi…jsou nespoutané volné svěží jako ona sama….Ach, je tak nádherná ale ještě žádný, žádný básník pro ní nenapsal jediný verš, žádný muž jí dosud nikdy nepřinesl žádnou růži a ani malíř jí nenakreslil…Možná proto, že neexistují žádné barvy které by vystihly její něhu a půvab…nebo snad nikdy nemá to srdce a odvahu spoutat ji do pozlaceného rámu..Tak to je ona…Víra…s ní ráno vstávám s ní si oplachuji obličej s ní jsem uzavřela dohodu Lásky která se nikdy nedá porušit…jí jsem dala mou věrnost pro ni žiji pro ni zemřu pro ni kreslím na zamlženém zimním okně čtyrlístky pro útěchu a s ní ráno snídám v trávě vůni mateřídoušek a zapíjím to kapkami rosy. Holými chodidly se dotýkáme samotné matky země…cítíme její sílu…teplá hřejivá jen ona by nám stačila na cestu životem kterou jsme si zvolili a po které jdeme…

            A teď musíme soupeřit s ranním vánkem abychom stihly políbit všechny slunečnice a vtisknout jim naději, že jejich pán každé ráno přijde…musíme obejmout všechny stromy a vyslyšet trápení, které tíží jejich srdce…musíme svěřit naši lásku poupatům růží aby jí mohly rozdat každému kdo pohledne na jejich květ.

            Poběžíme…na příze našich osudů navlékneme tři sta šedesát kuliček jeřábu, čtyři šípky a jednu malin….jeřabiny na důkaz toho že tři sta šedesátkrát vyjde na sametově černou oblohu měsíc…šípky?...přijdou čtyři muži jejichž síla je vtisknuta do pouhé jejich myšlenky- zlatavý Podzim…s nekonečnou krásou svých dokonalých barev….Zima tak chladná, že v tuto roční dobu musel přijít spasitel aby vnesl lidem do duší teplo….jaro veselé zelené jaro…všechno začíná a člověk začne věřit i tomu že se stane zázrak..  A potom…potom přijde mužíček…šťastný se jménem Léto…

            A teď už náhrdelník života jen spojíme malinou. Jen jednou, jako něčím jedinečným a co náš život naplní, je to Láska. Lehká jako mořská pěna a přesto nám dokáže zatížit srdce natolik aby je zlomila, krásná….i když je to leckdy to, co nám nejvíce ublíží. Ale my jí to dovolíme, necháme jí ať na našich duších dělá šrámy…přijde den, kdy je jediným mávnutím kouzelného proutku zacelí a zahojí jizvy.

            Poslední světlo slunce patřilo kopretinám… Nastává čas pro sny…Usínám s Vírou…A s mým jménem na rtech…Naděje…

 

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283