Tam, mezi jahodami

Budu vám vyprávět příběh, který se mi stal. Někdo uvěří a někdo ne, ale všechno, co vám povím, je skutečnější než skutečné.

Před několika lety jsem se procházel letní zahradou a uždiboval jahody z jednotlivých keříků. Ať už to někdo chtěl, nebo nechtěl, pod nohy se mi připletl kámen. Nekontrolovatelně jsem se řítil k zemi. Nos mi zmizel hluboko v hlíně a byl jsem špinavý od hlavy až k patě. Než jsem se ale stačil zvednout, zaslechl jsem jakési šveholení. Dva hlásky tenoučké jak nit se o něčem zdánlivě dohadovaly. Potichounku jsem se rozhlížel po záhonu. Už už jsem si myslel, že mi pád způsobil otřes mozku a teď mi v hlavě hučí, ale přesně v tu chvíli mi jako dvě smítka přišli pod oči docela malinkatí tvorečci. Pánové, zcela jasně. Jeden se pyšnil zelenou čepicí, která dokonale splývala s okolními listy a druhý měl na hlavě kulíška barvy jahod. Všechno ostatní, co na sobě měli, bylo úžasně barevné. Tak barevné, že by se v tom až jeden ztratil.

     „Podívej, no koukej na něj! To je jistě on!“ začal se rozkřikovat jeden z nich.

„Jak by to mohl být on? Takové nemehlo!“ hašteřil se druhý.

Nedalo mi to a přidal jsem se do jejich debaty:

„Nemyslíte, pánové, že by bylo snazší zeptat se mě, kdo jsem?“

„On má pravdu, Fridolíne, zeptej se ho!“

„To by mě tedy zajímalo, proč se ho mám ptát já, Famfrdlíne!“

Ti dva by mne sotva kdy pustili ke slovu, a tak jsem rázně vkročil do jejich debaty:

„Prosím, já bych se tedy představil sám,“ začal jsem zhurta. „Jmenuji se Ondra a jsem tu na prázdninách u babičky.“

„Vidíš, vidíš? Já ti hned říkal, že je to on! Já ho totiž poznal!“

„Ale, jak by sis mohl pamatovat, jak vypadal, když byl skoro tak mrňavý, jako my sami.“

 

Skřítkové už se zase dohadovali a překřikovali. V jejich křiku jsem začal poznávat něco povědomého… Jako bych je už někdy viděl?  Ale no jistě! Je to už pěkných pár let, co jsem je viděl naposled, ale že by povyrostli? To se říci tedy rozhodně nedá. Pomalu se mi rozsvěcelo.

     „A jó a jó a jó! Já ti povídám, že to byla jeho vina!“ prohlašoval důrazně Fridolín.

„Tak povíte mi někdo, o co tady jde?“ musel jsem se vložit do debaty.

„Tak my i to tedy povíme,“ začal Famfrdlín.

„Ale my vůbec nic nevíme,“ vyvracel Fridolín.

Schylovalo se k dalším dohadům a tak jsem musel vzpomínat sám, jak to tehdy vlastně bylo.  

Mohly mi být tak čtyři roky, když jsem v létě sbíral jahody – zrovna jako dneska. Možná o ten samý kámen jsem zakopl a zmizel mezi jahodami. Pak přišli tihle dva prďolové a začali mi vyprávět něco o kouzelném světě a o jahodě ve čtvrté řadě, na dvanáctém keříku z leva. Už jsem se chýlil k rozluštění celého příběhu, když v tom se zase ozvali ti dva.

„Tak my ti to tedy povíme,“ pronesli sborově.

„Před pár lety jsi tady taky takhle ležel, že? A my jsme ti prozradili tajemství.‘“

„Ano, o vašem světě a o kouzelné jahodě,“ povídal jsem vzápětí všechno, co jsem sám věděl.

„Přesně tak. A pamatuješ si ještě, k čemu byla ta jahoda dobrá?“

„A v tom je totiž ta potíž, moji milí skřítkové, nepamatuji si vůbec nic.“

     Dlouhou debatu jsme ještě vedli, až mi drobečkové pověděli, že právě ta jahoda, o které jsem mluvil, je jakousi vstupenkou do říše Šťourů. Tak se totiž odborně tihle skřítkové jmenují. Přesně jako před lety mi pověděli, kdy mám jahodu vyhledat a sníst, abych se k nim mohl nerušeně podívat. Budou mne prý čekat v pravé poledne v zmiňované jahody.

 Ptáte se, proč jsem jahodu nesnědl už tehdy? To je snadné vysvětlení. Babička mě čapla za límec a posadila k obědu. Měl jsem sladké knedlíky a tak jsem na skřítky snáz zapomněl.   

 

 

     Přesně dle domluvy jsem se v pravé poledne zakousl, a než bys řekl švec, už jsem se začal ztrácet. Z mých sto osmdesáti centimetrů mi zbylo asi tak deset. Připravení Šťourové mne oblékli, na hlavě mi přistála žlutá čapka a mohli jsme vyrazit. Co bych normálně zvládl na dva kroky, trvalo náhle hodiny. Docupitali jsme až k velkému jahodníku kdesi na konci babiččina záhonu. Aniž by Fridolín s Famfrdlínem cokoliv řekli, čapli se každý jednoho šlahounu, kývli na sebe a vyhoupli se na nejvyšší list, odkud sklouzli někam do neznáma. Po chvíli se ozývalo hlasité vzývání:

„Zkus to taky, nic to není!“

Váhal jsem, ale když už mám asi tak deset centimetrů, byla by škoda se nepodívat do kouzelné říše kdesi pod zemí. A héj rup! Už jsem svištěl jako po veliké klouzačce někam hluboko dolů.

     Když jsem dopadl tvrdě na zadek, nemohl jsem vyjít z údivu. Docela všechno kolem mě bylo modré. Stromy, domy, houby i některá zvířata. Tedy, pokud se to zvířaty vůbec nazývat dá. Tmavomodrá žížala tady funguje jako autobus. Na svém hřbetě vozí desítky Šťourů a vesele si prozpěvuje. Pro ty náročnější je tu i řada fialových vážek, které ochotně létají s pasažéry z jednoho konce země na druhý. Všechno je tu tak neuvěřitelné a malé. Zdálo se mi, že vidím i fialová jablka, jen mne v tu chvíli nenapadlo, že by to mohly být spíše borůvky. Nevěřili byste mi, co všechno jsem viděl! Modrá slůňata, modrou kaši, pil jsem modré mléko a jezdil na fialovém psu. Když jsem si pak všeho trochu užil, nadešla chvíle, kdy jsem mohl také já udělat něco pro zemi Šťourů.

Rád bych vám o tom ještě vyprávěl, ale musím jít, protože se rozutekli mamuti a v té vší modři kolem je bude velmi těžké hledat. Tak tedy o mém poslání zase jindy.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283