Pohozené autíčko

Jsem velmi smutné autíčko na setrvačník, mám prasklý výfuk, vylomená dvířka, nakřáplé okýnko a moje modrá barva už není zdaleka tak krásná jako kdysi. Jardík mě hodil do krabice, zašoupl pod postel a teď tu strádám. Zbyla mi jen světýlka pro pláč. Ostatní hračky po mně ani nevzdychnou, nevzpomenou si na oprýskané autíčko, nevzpomenou si, jak jsem je vozil po dětském pokojíčku, a jak se jim to moc líbilo. Už mi nezbývá nic jiného než počkat na to, až mě vyhodí do popelnice...aspoň mé trápení brzy skončí a já poputuju na skládku. Ouvej, jak moc mě to mrzí a bolí na motůrku.

Nadešel den D. ,,Kam mě to neseš, Jardíku?"... Uslyšel jsem skřípavý zvuk víka popelnice a najednou padám...au...další škrábanec a tentokrát na dvířkách. Skončil jsem až na samém dně šeredné popelnice, co to na mě sypou? Popel? A je úplná tma. To je ještě horší než krabice pod postelí. Proč já si jen zoufal? Mohl jsem být aspoň v přítomnosti Jardíka, mohl jsem poslouchat jeho klidné pochrupování a smích, když se mu zdálo něco pěkného.

Raz, dva, tři a jedu, uf, kde jsem se to ocitl? Takových krásných věcí. Popojedu dál a co to nevidím? Krásné lesklé autíčko s mrkacími světly, z jeho růžové barvy se mi točí kola. Tak tomuhle se říká láska na první pohled, to je to o čem Jardík tolikrát mluvil, když seděl u počítače a culil se na monitor. Kde jsou ty chvíle, když jsem se na něho mohl dívat z poličky a přát mu krásný život? Nikdy by mě nenapadlo, že dopadnu takhle. Přijedu blíž, ale klakson mi nefunguje. Jezdím kolem nablýskané slečny a ona? Ta si mě nevšímá, jen slyším tiché vzdychání motůrku. Je pohozená jako já? Proč by se se mnou nemohla aspoň kamarádit? Nevšímá si mě, ach jo, jako by měla nasazenou černou clonu na předním okně, nevidí mě, její světýlka jsou zavřená a pohaslá. Nebudu se vtírat.

Brm brm brm. Bum, prásk, plesk! Co se to stalo? Náklaďáček. ,,Promiň mi to náklaďáčku, měl jsem si dávat pozor, moc se ti omlouvám." zablikám světýlky. ,,To nevadí, to já jsem nemehlo, ztratil jsem se, utekl jsem z domova tatínkovi, velkému náklaďáku, děti si s ním hrály víc než se mnou, nevadí mi, že si mě nabořil." řekl náklaďáček. Najednou mi dobliklo, že mi ho je hrozně líto. Na růžovou fiflenu jsem v tu chvíli úplně zapomněl. ,,Budem kamarádi náklaďáčku? Jardík, to byl můj nejlepší přítel, mě vyhodil do popelnice, už si se mnou nechtěl hrát, počítač mu byl milejší než já, chybí mi přítel." Náklaďáčkovi se malého oprýskaného autíčka zželelo a došlo mu, že není na tom zdaleka tak špatně, jako on. Zatroubil hlasitě na souhlas. Autíčku se rozzářily světla radostí.

Od té doby jezdí autíčko s náklaďáčkem po světě a jsou nerozlučnou dvojkou. Zažívají nejkrásnější dny plné smíchu a nezapomenutelných zážitků. Pokud je někdy uvidíš, jen se usměj, uděláš jim radost. Nemusíš být krásný, abys mohl mít opravdové přátelství: "náklaďáček s autíčkem jsou tím důkazem".

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%