Simon Wiesenthal, německý žid byl vězněm koncentračních táborů od roku 1941 až do konce války. To, co tam prožil, bylo něco, co označujeme za příšerné, šílené, zlé a hrozné. Neuvěřitelně šokující. Ty příběhy slyšíme dnes a denně a vždycky ve většině nás vyvolají tu podvědomou hrůzu.
Příběh Simona Wiesenthala byl ale trošku jiný. Figuruje v něm slunečnice a nepřítel.
Všechno se to stalo ve Lvově v Polsku. Všechno to začalo kdysi dávno. Šel s ostatními pracovat. A cestou viděl hřbitov německých padlých vojáků. Každý z nich měl na hrobě jednu jedinou slunečnici. Vzpomínal. Věděl, že on, až zemře, jakože jistě zemře, nebude mít žádnou slunečnici.
Omílaná slova, ale jaký je to pocit, vědět, že nejspíše zemřete a smířit se s tím během krátkého času? Jaký to byl pocit pro ty lidi, o kterých každý tvrdil, že nejsou lidi?
Někdo si to ale ve Lvově také uvědomil. Nebyl to žid, ale přece ho něco možná něco spojovalo. To, že věděl, že nejspíš zemře.
Umírající němec… Zavolal si Wiesenthala. A chtěl odpuštění za to co provedl. Že pálil. Že střílel ženy a děti. Že popravoval lidi bez váhání. Chtěl odpuštění od žida před tím, než odejde na věčnost. Ale nedostal jej a zemřel bez odpuštění.
Jedna smrt ze stovek dalších, kterých byl svědkem. Ale nevěděl si rady. Měl výčitky svědomí, že neodpustil. A porozumění našel až po dlouhé době, když pohřbil skoro všechny své přátele od polského kněze, který věřil.
Po válce se Simon Wiesenthal stal „lovcem“ uprchlých nacistů. A také pátral po příbuzných umírajícího muže z lazaretu. A našel jej. Ale nedokázal té matce zkazit iluzi o jejím synovi. Iluzi o jejím hodném, úslužném, slušném a poctivém chlapečkovi.
A tak se mohl se svými myšlenkami obrátit jenom na slunečnice…
Alžběta Dyčková, 3.ZŠ Slaný, 9. ročník
26. 01. 2010, 16:59
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Určitě ano
42.98%
Spíše ano
17.73%
Spíše ne
15.32%
V žádném případě
23.97%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01