Školní soutěž

Asi vám bude divné, proč se mi tahle soutěž zdála úsměvnou. Sama nevím proč, ale vždycky se ohledně musím usmívat. To snad není tak špatná.

Poučení o všem možném jsem si z těchto měsíců odnesla, a vskutku bylo cenné. Nějak jsem pocítila všechno možné. Při psaní článků často snahu prokouknout, co se vám vlastně líbí. Taky agresivitu při některých názorových fejetonech, kdy mě psaní pohltilo. Taky obrovský stud za sebe sama, uznání redakce a jistý vztek na mého spolužáka (koneckonců, proč si to nepřiznat, ve škole den na to jsem na něj křičela ukázkově nahlas). Já jsem si toho jeho příspěvku totiž ve vší té rozvášněnosti nevšimla, když jsem tam dávala svůj naivní protest. Tisíckráte bych se za to všechno chtěla redakci omluvit za svoji mladickou nerozvážnost, se kterou jsem psala svůj sáhodlouhý arogantní příspěvek v té nyní už dávno zavřené sekci. Jsem už prostě taková, že hned mám sto chutí křičet do světa svojí puberťáckou nespokojenost. No, a tady jsem nějak mě nějak zlákala příležitost to zkusit. Fakt myslím, že už deset minut potom už jsem bych si za to nafackovala. To jsem právě vychladla. No, „co se mělo dělat“ a „jak to chodí“ (možná nepřesná formulace, pardon), už tam bylo v jednom hezkém příspěvku od slečny z gymnázia hezky vyjádřeno. Mě to fakt mrzelo…

Taky mě tahle stránka nějak udržovala ve formě, co se týkalo psaní, respektive mě svojí formou soutěže pořád k tomu psaní lákala a myslím, že mě v něm docela pilovala. A taky se mi hrozně líbilo slyšet další profesionální náhled na všemožné spisování mé i vlastně všech ostatních „spolusoutěžících“.

Je mi úplně jedno, kdo tady obsadí první příčku. Otevřeně všem, co si to přečtou říkám, že se tam cpát nehodlám. Ale komu to doopravdy přeji, neprozradím.

Nebudu mít nějaké sentimentální průpovídky o tom, jak moc mi to bude chybět a co vám všem přeji v dalším spisovatelském (i jiném) životě, je to snad jasné.

Ale řeknu (respektive napíšu) toto: Myslím, že v téhle soutěži se otevřeli více, či méně lidé, kteří by to obyčejně neudělali. Já koneckonců taky a to tak, až jsem se docela rapidně lekla. Je velice pravděpodobné, že lidé, kteří mě viděli maximálně pětkrát v životě a to krátce, o mě vědí více, než ti, co mě znají už mnoho let. O tom ale už psaní je.

A něco, co mě mrzí a zaráží? Že nikoho z mých „spolusoutěžících“ ještě nepadla památná třicítka za článek. Ale třeba přece, kdo ví? Mí „soupeři“ píšou tak, že na ní mohli sáhnout.

Byla jsem tu s vámi ráda. Doufám, že mi budete tohle všechno věřit. Už jenom kvůli tomu, že já nelžu, protože mi to nepřipadá fér. A to byste mi věřit, právě po tom všem, mohli.

A tak se ohlédnu a budu se usmívat.

Vaše Dyčková.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283