On na mě fakt promluvil!

„Nastupovat, odjíždíme!“ vykřikl pan Novák a my už se natěšeně hnali do auta. Čekala nás dlouhá cesta, ale to vůbec nevadilo. I když byl březen, sněhu bylo stále dost a já i moje nejlepší kamarádka Diana jsme se nemohly dočkat až dojedeme do Jizerských hor a vytáhneme lyže.

  

  Pokoj byl maličkatý a připadal mi ještě menší při představě, že tu budu muset spát celý týden nejen s Diou (což mi nevadí), ale i s její sestrou a hlavně s jejich rodiči. Ale co si pořád stěžuji, můžu být ráda, že mě sem vzali. Nesečkáme ani chvilku navíc. Rychle si vybalíme, hodíme lyže na záda a hurá na sjezdovku.

„Co tady stojíš jak přimražená?! Jdeme si koupit permanentky, ne?“  šťouchne do mě Dia. Nejsem schopna slova. Jezdí zde desítky lidí, ale mě utkví zrak pouze na jednom z nich. „Haló! Je tam někdo?!“ křikne mi do ucha Dia.

„Jo, už jdu.“ odpovím nevrle.

 

     Lyžujeme už minimálně 2 hodiny a já místo radosti cítím akorát smutek. Stále sleduji toho úžasného kluka, který brousí svah na snowboardu  jako profesionál! Černé vlasy mu vlají ve větru a já nejsem zdaleka jediná, kdo tohohle fešáka pozoruje. Určitě je zadaný. Stejně by se nezahazoval takový pěkný kluk jako je on s holkou tak ošklivou jako jsem já.

Nikdy jsem zrovna vysokým sebevědomím neoplývala a pochybuji, že to někdy bude lepší.

Kdybych se aspoň nebála ho oslovit, ale ne, na to já prostě nemám. Radši se nebudu ztrapňovat.

 

     Další den byl stejný jako ty předešlé. Snídaně a zase lyžovat. Stejně jako každý den tak i dnes moje oči na sjezdovce vyhledávaly mého prince.

„Je tu,“ zaplesá moje srdíčko, „ten kluk snad nikdy ani neodpočívá!“

 O své pravdě se přesvědčím na večerním lyžování. Když už nic jiného, aspoň se budu kochat pohledem na něj.

„Pojď, ještě si to párkrát sjedeme a půjdeme domů.“ povídá Diana.

Nemám důvod nesouhlasit. Jezdíme každá sólo, jelikož nechci, aby viděla, jak na něj při každé možnosti zírám!!!

„Jsem fakt troska! Nechám už toho, stydím se sama před sebou.“ honí se mi hlavou na vleku a mezitím dojedu až nahoru. Najednou ve mně hrkne. Sedí tady! Sedí tady nahoře a úplně sám! Není divu, večerní lyžování za chvíli končí a lidé už se chystají k odchodu. Vůbec netuším, kde se ta odvaha u mě bere, když slyším sama sebe jak říkám: „Co ty tady tak sám?“ Páááni, já to fakt řekla a dokonce jsem se na něj i usmála, to není možné, to se mi jen zdá… „No, tak nikdo se ke mně nemá a už mě šíleně bolí nohy“… ne, nezdá se mi to, on na mě promluvil.

„A máš tu volno?“ zeptám se ho a nehledě na jeho odpověď si k němu přisednu do sněhu.

„Vidím tě tu skoro každý den. Jsi odsud?“ zeptá se a já si teprve teď uvědomím jaký má krásný sametový hlas…

 

     Co z toho vyplývá? Nikdy jsem nelovila kluky. Neměla jsem na to odvahu. Ale jednoho dne jsem bez rozmyšlení oslovila chlapce, který se mi později představil jako Vítek, a od té doby spolu chodíme… Nelze si naplánovat kdy a koho ulovíte. Však ona se někdy i pěkná rybička dá ulovit náhodou;-).

Dnes má svátek Emílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.00%

Spíše ano

17.72%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.96%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3284