Jazyková bariéra.

    Sedmnáctého listopadu jsem se s rodiči vypravil na nákupy do Drážďan. To město se mi hodně líbí. Po tom, co bylo vybombardováno, ho krásně opravili a teď působí velmi honosně. Proto se tam rád vracím.     Nakupovat jezdíme na Prager Straße, což je třída s množstvím obchodů a obchodních domů. Jako obvykle jsme se rozdělili a každý si šel po svém. Po svém jsem si šel i já s tučným obnosem v eurech.
    Uvědomil jsem si, že jsou zanedlouho Vánoce, a že by nebylo od věci nějaké dárky nakoupit. Jenže jaké? S touto otázkou se potýkám jak v Česku tak v Drážďanech. A myslím, že nejsem sám. Zamířil jsem tedy do jednoho z obchodních centrem s vidinou, že mě něco cvrkne do nosu. A přece. Hned u vchodu bylo oddělení voňavek a kosmetiky. Díky bohu, že nejsem sám, kdo myslí na Vánoce. Všechno měli rozdělené do dárkových kazet, takže jsem jich pár vzal a šel k pokladně. Vybrané zboží jsem položil na pult a prodavačka na mě spustila cosi německého.
    „Sprechen Sie Englisch?“, zeptal jsem se omluvně. Uff. Odpověděla kladně a anglicky. I když se německy učím už léta, němčina mě baví a myslím, že bych se domluvil, v angličtině jsem si jistější a proto jsem radši zvolil tuto cestu. Přál bych si, aby nastal den, kdy bych si to zařídil i německy.
    Ptala se mě, jestli to chci zabalit do vánočního obalu.
Jasně že chci. Zjišťovala tedy, jestli jsem to koupil pro ženu nebo pro muže. Přišlo mi, že to bylo docela poznat, ale tak co. Když to chce vědět…
    Řekla, že to za chvíli zabalí, ať přijdu za deset minut. Tak jsem se šel podívat dál. Vzhledem k velikosti a členitosti nákupního centra jsem se ovšem beznadějně ztratil. Jediné, co jsem tušil, bylo, že moje vánoční dárky čekají v přízemí. Nervózně jsem pobíhal po přízemí a naštěstí jsem se na vytoužené místo dostal. Podala mi tašku a já jsem šel dál.
    Pokaždé, kdy jsem prošel kolem takového toho zařízení, které pípá, i když jste nic neukradli, začalo nesmírně pištět. Gorily, které hlídaly vchod se na mě zvláštně podívaly, ale já jsem si šel dál. Když to pořád pískalo, nedalo mi to a vrátil jsem se za anglicky mluvící slečnou.
       Bohužel, moc anglicky mluvící nebyla; to, co mi předtím povídala, byly jen naučené fráze. Povídám jí, že to pořád píská, jestli s tím nemůže něco udělat. Usmála se na mě a lámavou angličtinou mě odkázala do úschovny zavazadel. Sakra. Zkusil jsem to znovu, ale nic. Pořád bezmezně trvala na tom, že můj problém nevyřeší nic jiného než úschovna zavazadel. S úsměvem tedy dodala: „I know, your bags are too heavy.“ Ne, slečno, ale jak jí to mám tedy říct? Zkusil jsem to německy, ale to není zase moje nejsilnější stránka, takže jsme se moc nedomluvili. Ale pokrok byl, že na úschovně zavazadel už tolik netrvala.
    Zkusil jsem to tedy jinak: „Píp, píp, píp!“ Němce se rozsvítily oči a celkem hlasitě zakřičela: „Ahá, píp, píp, píp!“ Oba jsme se na sebe usmáli a v duchu si oddechli.
    Problém byl vyřešen, ale přesto jsem si do úschovny zavazadel zašel. Vždyť to říkala, my bags are too heavy.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283