Volání andělů

Ten most, ta bezedná propast, která je pod ním. Máš strach jen přejít ten vratký slonovinový most. Ach, tak křehký, že na pohled i usednutí motýla by znehodnotilo tu velkolepou stavbu. Podpěrné sloupy se ztrácejí v té matné propasti. Je to most…hranice …mezi vědomím a nevědomím, spánkem a bděním…mezi stmíváním a ranním kuropěním. Most do světa snů.

První krok vrávorá- mysl se stále nedokáže odpoutat od dnešní ho dne, který stejně jednou zapomeneme. Je jako jediná sedmikráska mezi tisíci dalšími. Druhým krokem už si jsme jistější. Napadá nás řešení našich tak všedních problému. Všechno je tak jednoduché…Nacházíme se uprostřed mostu…jdeme dál a jsem stále blíž a blíž druhé straně. Někdy ovšem nastává škubnutí celé tělo s e v sekundě pohne. Stane se to tehdy, pokud se podíváme dolů, do té tmy a úzkosti a tehdy dostaneme závrať a naše tělo na to reaguje… Ale když tuto hranici překonáme…tak už jen jdeme a jdeme…a…

Vidím, krajina rovnající se obzorům, které kdysi nebeští bohové sledovaly z hory Olymp. Jedinečná skaliska, o které se tříští masivní vlny jako zlo o víru a lásku lidí.. Nezkrotné řeky, co nesou na svých bedrech touhu, vášeň a nespoutaná slova do průzračného oceánu. Do nekonečného moře, v tiché noci naplněného hvězdami a mléčnou dráhou. Zde  v krajině snů plují na vodě nebesa…náš osud, předsudky nenávist i zapomnělé blouznění našich srdcí. V dálce září měsíc. Nad hladinou se mihla ploutev mořské panny

Vím, že je všechno možné, zpívat píseň bez jediné noty, jediného slova, pít vodu z krve divokých koní a vnést do sebe tu nesklíčenost před okolním světem. Vzít do rukou diamant, který je v lidských očích jen štěrkem, co ohyzdní zaprášené cesty plné nešťastných poutí a životů, co přišly na scestí.

Tu najednou všechno ztichlo, poupata ustala v němém hovoru, stromy si přestaly vyznávat lásku, vlny ustaly v přeřvávání svých sokyň. Oči mi zaslepila záře oslnivá, zlatá. Vzhlédnu k nebesům. Souhvězdí Orionu se spojilo. Po cestičkách , co se vytvořily mezi hvězdami zlehka našlapovali andělé. Lehoulince našlapovaly aby neponičili hvězdný prach. V rukou měli malé bubínky, udávaly rytmus mého kroku, mého tance. Nohy skákaly po křehké trávě, tiše a neslyšně…zapomínám na krajinu snů, zapomínám na své tělo. Tančím… Zavírám oči a cítím, že se zem vzdaluje. Chytám se paprsků hvězd . Stoupám! Tak vysoko…ach taky vysoko. Proces se zastavil a…Rána! Tma! Konec?

Nasává nesnesitelná bolest v lopatkách, křeče v celém těle,které  se rozlévají  žilami.. Otvírám oči pod mýma nohama je jen mléčná dráha . V rukou mám malý bubínek po obvodu zdobený perličkami. Ze zad my rostou lehká bílá  křídla. Stala jsem se andělem, jako ve snu a dole, pode mnou je za závojem svitu měsíce ukrytá má krajina snů…

Dnes má svátek Barbora

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.90%

Spíše ano

17.69%

Spíše ne

15.35%

V žádném případě

24.06%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3296