Do školy s úsměvem a ráda

Ráno vstanu a opařím se čajem… Ale kdyby jen to! Vstanu v dobré náladě, která mi však vydrží jen do chvíle kdy zjišťuji, že už jsem měla být hodinu na nohou. „No nazdar!“ zaremcám si hned takhle po ránu. Po chvíli už oblečená tvořím synkovi snídani. Spěšně při tom popíjím čaj, když  se náhle ozve rána vycházející z Filípkova pokoje. Úlekem sebou trhnu a zmiňovaný, mimochodem malinový čaj se podepisuje na mých bílých kalhotách. „Do háje!“ držím svůj slovník v rámci slušnosti a zatímco vyskakuji z kalhot řítím se k synovi.

Můj drahoušek sedí poklidně na posteli a drbe se za uchem.

„Co se tu stalo?“

„Čau mami, ale nic, jak jsem se natahoval po budíku, tak jsem žuchnul z postele.“

Jen zakroutím hlavou uklidněna, že je v pořádku a vydám se najít jiné kalhoty. Nemilosrdné hodiny mne informují o mém již desetiminutovém zpoždění. Jak smutné…

 

Proč mě překvapuje, že ve skříni nenacházím žádné, opakuji žádné kalhoty? Nestresuji se a mířím k vypranému prádlu. Ani tam kalhoty nenacházím. Tlačena časem měním triko za šaty i přes hlášenou nepřízeň počasí. V zájmu vyvarovat se umrznutí na sebe soukám silonky. Nebylo by to ovšem patřičně nepovedené ráno, kdybych si hned na prvních neudělala parádní oko.

 

Po náročné ranní přípravě opouštím byt v domnění, že už to horší nebude. Omyl. U auta, připomínám s více jak půlhodinou zpoždění zjišťuji, že nemám klíčky a opět se ženu do čtvrtého patra. 

 

Ačkoli už se to zdálo málem nereálné, dorazila jsem do práce. Nikterak mě nemůže překvapit extrémní množství papírování, které tak nesnáším, stejně jako mě nepřekvapí ani fakt, že neteče voda. Kávu si tedy neudělám a pustím se do nekonečně vysoké haldy papírů.

Pomalu se zdá, že nejhorší část dne mám za sebou, ale zase se jen naivně mýlím.

 

„Crrrrrrrr“

„Paní Střízlíková? U telefonu Dlouhá, třídní vašeho Filipa!“

Při těchto slovech mne polévá horkost… To nebude dobré!

„Dobrý den, paní učitelko, děje se něco?“ začínám opatrně zjišťovat situaci.

„Máme tu takový problém, paní Střízlíková.“

Už se mi to přestává líbit úplně.

„O co se jedná? Neprovedl snad něco ten náš holomek?“

„No, pokud považujete ustřižený cop jeho spolužačky za nic, pak se neděje nic. Já to ovšem shledávám něčím relativně závažným a proto vás žádám, abyste se neprodleně dostavila.“

„Jistě, pokusím se tam být co nejdříve.“

 

No tak to mi tedy scházelo… Ustřižený cop? To nemůže myslet vážně!

 

Bohužel, myslel. Můj miláček seděl zavrtaný v lavici a před sebou na stole měl položený cop spolužačky. Ta neutišitelně plakala. Cítila jsem se naprosto bezmocná.

 

Zvoní. Asi na hodinu… Proč ale zvoní tak dlouho? Po chvíli zvonění utichá. Ne ale na dlouho… Hmatám rukou kdesi za hlavou a je mi jasné, že úporně vyzvání můj budík.

 

Ufff! Naprosto zmožena tímto snem vstávám, rozhlížím se a ujišťuji, že je přesně šest deset, nikoli o hodinu víc a s nesmírnou radostí se ubezpečuji, že odcházím do školy. Nevěřili byste, jak se tam těším. Tak ráda jsem za to nebyla snad nikdy….

Dnes má svátek Barbora

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.91%

Spíše ano

17.69%

Spíše ne

15.36%

V žádném případě

24.04%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3295