Nahoře na hoře

Sny jsou dozajista zajímavá věc. Naše mysl převádí naše nejskrytější sny a poznatky do občas i metaforických scének v naší mysli a jemně nám naznačuje, co vlastně chceme.

Nevím, proč se většina mých snů odehrává na Slandě a ve městě. Snad proto, že Slánská hora je moje srdeční záležitost, místo, které je prostě místem mého úniku a místem, kam jdu v mnoha volných chvílích, ačkoli bydlím na místě ve Slaném naší hoře asi nejvzdálenějším.

Svými sny jsem zjistila, že také sem tam inspiruje svoje psaní – například slohová práce na olympiádu z českého jazyka z jednoho snu v některých drobných faktorech vycházela. Téma „Měl(a) jsem z pekla štěstí“ nepatří mezi nejhorší a bylo do toho co vložit. Sny. Jak ty ve spánku, tak ty v bdění. Byla to inspirace z velice nezvyklého snu.

Asi čtrnáct dní potom, co jsem byla na Slandě v podstatě za tmy se mi zdálo, že se šplhám nahoru. Všechny aspekty byly ze začátku té procházce podobné. Tma, zima, padající sníh, atmosféra a pocit z ní. Jenom jsem šla jinudy. Šplhala jsem se nahoru, oblečená přesně jako v té „procházce“. Byl to spíš únik. Na Slánskou horu obvykle prchám.

Vyškrábala jsem se s mnoha uklouznutími až ke třem křížům s prokřehlými konečky prstů a podlezla zábradlí před kříži. Tam se schoulila v trávě pokryté jinovatkou a zůstala ležet. Jako bych se sama ze shora viděla, Jako schoulené malé stvoření v kabátu. Byla jsem tam, přesně taková, jak vypadám teď v zimě, jenom ten můj výraz byl zvláštní. Ne zcela cizí, to ne. Ale neobvyklý. A nebo se ve chvílích, kdy ho mám málo dívám do zrcadla.

Svou myslí jsem po chvíli cítila křupání kořínků kousek za mnu. Brzy se otevřela trhlina a kus země se i se mnou pomalu utrhával. A já tam pořád ležela, volně schoulená na kusu země, který se za chvíli zřítí do té propasti, do níž jste se jistě, jsouc Slaňáky už alespoň jednou dívali. Na ty ostré skály z té velké výšky…

Ani nevím jak jsem se najednou vyškrábala nahoru, zachytila se zábradlí a vyhoupla se na pevnou půdu. Objala kovovou tyčku, přitulila se k ní, zašeptala čísi jméno, přála si cosi a zírala do tmy za místo, kde jsem před chvílí ležela. Ale možná jsme se usmála, i když jsme v tom snu byla taková… smutná a melancholická. Ale optimistická, usměvavá tím potutelným úsměvem velkých dětí. A potom jsem v tom snu usnula, přitisknutá k příčce zábradlí ve svém teplém, otrhaném kabátku a byla spokojená. Jako velké dítě.

I ve skutečnosti jsem se probudila až o mnoho později…

Dnes má svátek Kateřina

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.00%

Spíše ano

17.72%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.96%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3284