Chyby druhých nám mají být zrcadlem, abychom viděli svoje

Na základní škole, už od první třídy jsem si vždycky sedala se svou  nejlepší spolužačkou Míšou. Nebyli jsme dobrý kolektiv, dokonce nejhorší třída na škole. Míša byla až na pár výjimek jediná, kdo se nechoval jako největší machr a své kamarády za jejich zády  nepomlouval. Nikdy jsme spolu neměly problémy až v polovině osmé třídy. Už jsme měli všichni trochu rozum a já jsem zjistila, že ani Míša není ta pravá kamarádka, kterou jsem si vždycky tak přála.

   V této době jsem měla přítele, se kterým jsem teprve začínala chodit, jestli se tomu teda dá takhle říkat. Bylo mi přeci jen 13 let a na něco takového jsem byl ještě příliš mladá a nerozumná. Nevážila jsem si toho, co jsem začínala mít… Vždycky se mi ještě líbil Honza, spolužák vedle ze třídy. Pozval mě párkrát k sobě domů a naše kamarádství začalo nabírat úplně jiný směr.

   Nejdřív jsem byla sobecky ráda, že se líbím hned dvěma klukům najednou a samozřejmě se s tím svěřila Míše! A to byla ta chyba! Nevěděla jsem, co má Míša v plánu a dřív než jsem to zjistila, pociťovala jsem sama, že něco není správně!

   Musím to s jedním skončit! Takhle to dál přece nejde! Přihlásila jsem se na ICQ a chtěla naše větší přátelství s Honzou ukončit. Když mě najednou zaplavil obrovskou vlnou nadávek s tím, že mu Míša všechno řekla. Ani jsem nestíhala číst, co všechno padá na moji adresu a začal mi psát přítel: „Nikdy bych nevěřil, že jsem se v tobě takhle mohl zmýlit! Už tě nechci nikdy vidět!“ Psal mi mnohem víc, včetně toho, ať si vážím Míši! Tak to tedy trefil!

   Tečou mi slzy. Ani ne kvůli klukům, že jsem tak hloupá a zahrávala jsem si s city, ale nejde mi do hlavy, proč mi to Eva udělala. Tohle je moje nejlepší a jediná kamarádka? Nemám sílu přemýšlet. Vymačkávám na mobilu její telefonní číslo a čekám. „Ahoj!“ ozve se. Takové klidné ahoj, jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby bylo všechno v nejlepším pořádku. To mě tak zarazí. Nezmůžu se ani na pozdrav. „Haló, jsi tam? Děje se něco?!“ pokračuje. „Jo, děje se toho hodně!“ i když mi stékají slzy po tvářích, mluvím s hlasem klidným jako ona. „Řekni mi prosím tě, co jsi to za kamarádku, že dokážeš něco takového udělat?! Proč? Nechápu proč jsi to udělala?! Jí myslela, že jsme přátelé, ale zmýlila jsem se! Jsi úplně jako všichni ostatní ze třídy. Vysvětli mi prosím, kdo ti byl blíž v tu chvíli, kdy jsi jim to psala. Dva pro tebe cizí kluci a nebo já, kterou znáš přes 8 let a vždycky jsem se k tobě chovala férově a upřímně!“ nechci slyšet, co mi na to řekne a zavěsím.

   Tento jediný den mi přinesl spoustu poučení. Nejen, že mě už nikdy nic nedonutí, natož z vlastní vůle zahrávat si s city a že jsem na to šeredně doplatila, ale také vím, že musím být příště opatrnější při výběru přátel a s tím, co jim svěřím. A nikdy nechci, aby ke mně cítil někdo to, co jsem cítila já k Míše.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283