Náš příběh začal na muzikálovém chatu na stránkách Martina Skaly. Nejprve to pro mě byl jen oranžový nápis „Katy“, který mě občas pozdravil, zeptal se, jak se mám a případně se mnou rozebral všelijaká témata, ale postupem času se z těch čtyř písmen stávala kamarádka, kterou bych za nic nevyměnila. Náš vztah trval dlouho jen přes internet, různé chaty a icq. Jeden zlomový moment nastal v době, kdy jsme si premiérově volaly přes skype a vůbec poprvé za těch půl roku jsme se slyšely. Bylo to zvláštní a napoprvé jakési divné, rozpačité a kostrbaté – ani jedna z nás nevěděla, co od té druhé čekat. Ale po tom prvním nepěkném momentu, kdy ani jedna z nás nevěděla, co říct, jsme si právě díky skypu začaly být zase o něco bližší.
Náš vztah takto fungoval asi tři čtvrtě roku – plánovali jsme si sice „živé“ setkání, ale nikdy nám to nevyšlo. Až přišel osudný 28. srpen a s ním spojený charitativní fotbal v Průhonicích. Mělo tam být víc lidí, které jsem znala jen přes internet, ale na nikoho jsem se netěšila víc, než na Katy. Z fotek jsem sice věděla, jak vypadá, ale v tom chumlu neznámých a známých tváří, které vídám jednou za půl roku, jsem tu její absolutně nezaregistrovala. Všimla jsem si jí, až když na mě drobná dívka s krátkými vlasy zavolala: „Miri!“ Ještě jsem ušla asi tři kroky, než se mi v hlavě sepnulo, že to je přece hlas Katy! Bleskově jsem se otočila na podpatku, udělala, nebo spíš uběhla jsem několik kroků k ní a mačkavě jí objala. Z mých očí zářilo štěstí, jaké snad ještě nikdy v životě. Ano, je to skutečně ona! Má vyvolená, můj miláček, má Katy. Vzala jsem jí za ruku, vytáhla foťák s památníkem a už jsem jí táhla k nějakému zpěvákovi, abychom si udělali historicky první fotku.
Po tomto šťastném srpnovém dni jsme se viděli celkem ještě třikrát a nic z našeho krásného vztahu nevyprchalo, naopak – je stále hlubší a silnější. Vidíte, bydlíme od sebe skoro 400 kilometrů a žádná krize na obzoru. Jakápak moudrá hlava tvrdila, že vztah na dálku není možný? To víte, že mi s ní chybí fyzický kontakt, nemůžu jí denně držet za ruku, nebo jí obejmout, kdy to potřebuje, ale zato jsou ty naše společné chvilky o to krásnější, že jsou tak vzácné.
Nikola Sedloňová, 2.ZŠ Slaný, 8. ročník
26. 12. 2009, 17:14
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Určitě ano
42.98%
Spíše ano
17.73%
Spíše ne
15.32%
V žádném případě
23.97%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01