Ovšem pak se to, ani nevím kdy, začalo náhle měnit. Seděly jsme spolu jednou, podruhé a než jsme se nadály, už jsme spolu seděly natrvalo. Začaly jsme spolu trávit přestávky, chodit na obědy, čím dál tím více se přibližovat. Okolní svět jsme nechaly takovým, jakým je, a všímali si jen našeho krásného vztahu. A dodnes se to nezměnilo – dokážeme dokonale splynout s prostředím, umíme se skvěle bavit s někým jiným, ale stejně nakonec skončíme u sebe. Naše srdce to k sobě táhne jako dva protichůdné magnety.
Zažily jsme toho spolu tolik, že se to nedá říct, napsat, vypovídat. Všechno by totiž byla jen pouhá slova – a o těch vztah není. Je o tom úžasném pocitu splynutí dvou duší a nejlépe se dá vyjádřit tak, že se naše ruce propletou a jen němě procházíme ulicí, vstříc krásnějším zítřkům…
Nikola Sedloňová, 2.ZŠ Slaný, 8. ročník
18. 12. 2009, 20:43
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Určitě ano
42.98%
Spíše ano
17.73%
Spíše ne
15.32%
V žádném případě
23.97%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01