Sklenka džusu

 

„Mami, tak mi už jdeme“ ,houkne Jana do kuchyně. Z kuchyně se ozve nezřetelné zahuhlání, které znamená souhlas.

 

Za chvíli už jsme na diskotéce, dneska je tady narváno, pomyslím si.

 

„Čau kočky, deme trsat ne ?“ No to určitě, odseknu vztekle a táhnu Janu k hloučku lidí ze školy.

 

Diskotéka se pěkně rozjíždí a to nejen tancem, pozorujeme, jak s přibývajícím časem úměrně přibývá nejen opilých, ale i omámených lidí.

 

„Asi už bychom měli jít, vypadá to tu jak ve feťáckém doupěti“, konstatuji a Jana souhlasně přikývne. V tom se za námi ozve:

„Smíme prosit ?“ Dva kluci, docela pěkní, neopilí, no proč ne, vždyť jsme si přišly zatancovat a tyhle dva jsou vážně sympatičtí.

 

Vypadá to, že si máme i co říct a tak svůj úmysl jít domů odkládáme na neurčito.

 

Odmítáme nabídnuté panáky alkoholu i cigarety.

„Džus vám, ale smíme snad koupit?“

To už se odmítnout nedá, Vladek se zvedá a za chvíli je zpět s džusem  pro nás a s panáky pro sebe a Zdeňka. Jana se opatrně napije, moc klukům nevěříme, ale džus je opravdu bez alkoholu. Svojí skleničku vypije naráz a Vladek se nabízí, že skočí pro další.

„Vem si mojí, já o džus moc nestojím,“ říkám a odcházím na toaletu.

 

Za chvilku jsem zpátky, ale Jana ani kluci na svém místě nejsou. Hledám je na sále, ale nic, přece by neodešla beze mě?

„Jestli hledáš Janu, tak šla s klukama ven, bylo jí nějak špatně,“

Sděluje mi spolužačka Terka. Najednou se mě zmocní pocit úzkosti. Od čeho by jí mohlo být špatně? Alkoholu jsme se nedotkly, skleničky jsme nikde neodkládaly. Prodírám se ven a modlím se, aby tam Jana byla.

 

Venku zahlídnu kluky, jak se snaží bezvládnou Janu nacpat do auta a slyším něco o tom, že to přepískli.

 

„Jano, Jani !“ křičím a běžím k autu. Kluci Janu pustí na zem. Nasedají do auta a co nejrychleji odjíždějí. Jana leží bezvládně na zemi. Propadám panice. Nemohu najít telefon… Konečně!

Snažím se zavolat Janině mámě, ale dvakrát se spletu. Konečně se ozve ospalý hlas.

„Paní Matoušková? Prosím vás, honem přijeďte, Janě je hrozně zle, vůbec nevím co mám dělat! Očekávám řadu otázek, ale ozve se jen:

„Kde přesně jste?“

Zmateně odpovídám, ale ona asi ví kde to je a  prý už jede.

 

Držím Janinu hlavu ve svých dlaních a brečím jak malá holka. V tom vidím světla aut, Janina máma je tady. Bez otázek se snaží dát Janu do auta a pak jedeme jak blázni do nemocnice.

Cestou se ptá co jsme pily a jak se to stalo. Nevím, prostě nevím co se stalo. Během jízdy ještě stačí volat do nemocnice a tak když přijíždíme už na nás čeká vozík se zřízencem.

 

Pak klapnou jen dveře a my dvě osiříme v tiché nemocniční chodbě.

 

Konečně se dveře otvírají a sestra odváží Janu na JIPku.

 

„Pojďte dál,“ zve nás ošetřující lékař.

 

„Měly jste holky štěstí, minulý týden jsme tu měli stejný případ. Bohužel tyhle dámy přivezli pozdě a ještě teď nemají vyhráno. Jana bude v pořádku.

Řádí nám tu dva cvoci a dávají holkám do pití nějakou drogu. Už se o to zajímá kriminálka.“

 

Teď se zase pro změnu dělá špatně mně! Ale ne z drog, džus jsem naštěstí nevypila. Spíš z toho, jak to mohlo dopadnout, kdybych vypila i já svojí sklenici.

 

S Janou už se zase chystáme na diskotéku, ale s určitostí víme, že toho, co si nekoupíme samy, se ani nedotkneme.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283