Já zůstala stát jako ohromená, až do mě kdosi strčil, abych taky šla, jinak že budu poslední. Ano, sice jsem šla, ale jak? Ohromená, nohy se mi motaly, zakopávala jsem a pořád přemýšlela nad onou větou. Myslel to vážně, nebo si se mnou jen tak hraje? A jak to, že já jsem si dřív skoro nevšimla jeho existence a on už teď plánuje, že se vezmeme?
Hned druhý den, jak vstoupil do dveří, jsem k němu přiskočila a zeptala se, zda to včera myslel vážně. Chvíli se culil, pak se ale osmělil, mile se usmál, vzal mé ruce do svých a rozhodně a přitom láskyplně řekl, že to myslel naprosto vážně. Od té chvíle byly naše životy už jaksi spojeny a propleteny. Dost živě si pamatuju, jak mě učil hrát válku na papíru, co je čtvereček a co kolečko, jakou mám nejlépe zaujmout obranu a kdy zaútočit. Tyhle věci vždycky šly tak nějak mimo mě, ale s ním jsem si na ně hrála pokaždé strašně moc ráda. Pamatuju si taky, jak chtěl vždycky o pracovkách půjčit lepidlo a já jsem pak byla naštvaná, že mi ho celé vypotřeboval…
Naše láska skončila, když kvůli disleksii odešel do speciální třídy do školy na Hájích. Párkrát jsme se pak ještě potkali, ve městě, na přechodech, chvíli si popovídali, co je nového, ale už to nebylo jako dřív. Oba jsme moc dobře věděli, že náš vztah byl krásný, láskyplný, ale nemůže trvat věčně. Naše ruce se už navždy rozpletly a obě srdce, volná jako ptáci, ale těžká zármutkem, putovala dál, každá po jiné odbočce rozcestí…
Nikola Sedloňová, 2.ZŠ Slaný, 8. ročník
09. 12. 2009, 20:55
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Určitě ano
42.98%
Spíše ano
17.73%
Spíše ne
15.32%
V žádném případě
23.97%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01