Slzy mladého děvčete

Pár slov úvodem – text byl napsaný tak asi před rokem a vztahoval se právě k mé první, nešťastné lásce…

Snad jenom oči pro pláč zbyly mladé dívce. Je to vlastně ještě dítě. Jen malé dítě s velkým snem který se nesplní. Vysvětlete plačícímu dítěti, proč není Ježíšek? Proč jste mu lhali? Přesně tak se cítím. Plačící malé dítě kterému se nesplnil jeho sen. Sen, který byl již od samého začátku nesplnitelný. Ale vysvětlete tomu škvrněti, proč by nemělo mít zrovna tenhle sen, když jiní ho měli a splnil se jim? Proč by se jemu neměl splnit?
Jen si představte malou bezbrannou holčičku tak do první třídy se stuhou ve vlasech, v třesoucích ručičkách svírajíc panenku, bojíc se velkého světa, lidí co jsou kolem a vůbec všeho. Jediné co má je její malá panenka a jeden velký sen. Sen který se jí možná splní, možná ne. Má před sebou dlouhou cestu plnou nástrah a chvil, kdy jí zbude opravdu jen ta panenka, velký sen se bude zdát malinkým a pomalu se rozplyne.

Už nejsem ta holčička do první třídy a mám za sebou kus své cesty. Teď ale mám ten pocit, kdy se zmiňovaný sen zdá být tak daleko, že ani netuším, jestli se nerozplynul. Odložila jsem dětské šatičky i stuhu do vlasů a hadrová panenka zůstala ležet zapomenutá pod nánosem prachu kdesi na půdě. Jediné co mi zbylo jsou opravdu jen ty oči pro pláč… 
Malá holčička poznala víc ten velký svět kterého se bála, poznala spoustu těch „velkých“ lidí a poztrácela střípky snů. Teď se cítí stejně bezbranná a malá jako tehdy, kdy měla udělat své první krůčky vstříc novým zážitkům a dlouhé cestě. Zase jakoby zpátky na samém začátku s ničím. Jen nemá svoji panenku a velký sen už nevidí tolik slibným… Má za sebou kousek dlouhé cesty a chtěla by se vzdát. Utéct a jít krůček po krůčku zase znova a nebo být už o pěkný kus dál… jen pryč odsud! 
Tohle děvče je úplně stejné jako tehdy. Je možná trochu poznamenané životem a má o pár centimetrů víc, ale stačí se na ni podívat jak stojí, třese se a má slzy na krajíčku. Bojuje s nimi tak jako kdysi. Už jako malá byla silná a bojovala s pláčem. Nechtěla, aby ji ostatní viděli plakat. Ale teď je o něco větší a pláče. Pláče, protože ví, že ji nikdo nevidí, neslyší. Slzy se jí kutálí po tváři a je opravdu smutná.

Poznala nešťastnou lásku a teď se cítí zničená, na konci se silami, ale přesto ví že musí setřít slzy ze své tváře, sebrat odvahu a jít dál. Už kvůli přátelům, kteří ji drží nad vodou, kvůli rodině a snad i kvůli němu. Kvůli tomu, pro koho tu pláče. Nemůže se sebrat a odejít. Ví to. Ví, že by ho nikdy nesměla obejmou, políbit, pohladit. Ví, že by byla příliš daleko na to, aby se mohla vrátit a tak otírá poslední slzičku, která máčí její tvář a dopisuje poslední řádky. Vydává se dál po dlouhé cestě a musí zapomenout. Nejde to a nepůjde, ale čas všechny rány zahojí a děvčátko bude zase šťastné a s úsměvem na tváři zdolá všechny překážky, nástrahy a vyhne se špatným cestám. Rány zlomeného srdíčka se zahojí a ono zase bude schopné milovat někoho jiného. Někoho, kdo pro ni bude vším a ona pro něj. Zdá se, že přeci jen má sen, že se nerozplynul a tak má za čím jít. A také půjde! Tohle děvče se nevzdá!

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283