Jak jsem měla šnečí farmu

Jsem beze sporu zvířecí milovnice. Je mi líto každé mouchy, rozplývám se nad štěňaty, koťaty, mláďaty všeho druhu, stejně jako nad motýli, hady či housenkami. Ano, je to asi těžko pochopitelné, ale i takový pavouk má své kouzlo. Dost často tedy funguji jako vymetač pavouků, pobíhám po bytě, lezu po oknech i pod postel jen proto, abych své fobií trpící přátele dostala do klidu. Pak co nejněžněji přepravuji osminohé, neškodné potvůrky ven, z dohledu těch bezohledných, fobických barbarů. Nekomentuji, že dobrá polovina těch, kteří se pavouků bojí, jsou kluci…

Nechme ale tato zvířátka stranou. Můj příběh se týká tvorečků docela jiných. Mohlo mi být maximálně šest, když jsme odjeli v létě s maminkou, jejími přáteli a jejich dětmi na dovolenou. Jen tak po Čechách, na chatu někoho ze známých. Bylo krásně a měli jsme různorodé zájmy i nápady. Kupříkladu jsme se rozhodli, že budeme sáňkovat. Našli jsme na půdě staré boby a šlo se na věc. Co by to bylo za bobování bez dráhy? Travnatý kopec přímo vyzýval ke sjezdu. Posloužila zahradní hadice, která byla patřičně dlouhá a tak byla dráha hotová. Jak to náramně jezdilo!

Moji vrstevníci měli ovšem i méně vhodné nápady. Chtěli pitvat šneka. ŠNEKA! To bylo proti mému chápání. Jak jen mohou takové milé, leč trochu slizké zvířátko pitvat, řezat, mučit?!?! Hrozný pocit křivdy ve mně zanechaly jejich činy.

O pár dní později jsem odjížděla na tábor. Nevím dnes už přesně, kam jsme jezdili, ale bylo tam nádherně. Všude kolem tábořiště byla netknutá příroda, zeleň, lesy. A také spousta šneků. Zdaleka ne ledajakých. Byli menší, než ti normální, měli pestrobarevné ulity a já dostala strach, aby jim děti nechtěly také škodit. Postavila jsem jim tedy, zcela tajně, za chatou takovou malou šnečí farmu. Vyskládala jsem do vyšší trávy klacíky, vybrané listy a ušlápla jsem prckům veliký prostor. Hned o poledním klidu jsem se vydala na svou misi. Po celém okolí jsem chodila jako duch, aby na mě nepřišli vedoucí a nepřekazili mi mé plány. Bedlivě jsem prohlídla každičký kout a našla jsem ohromné množství šneků. To Vám byl pocit! Takových zachráněných životů!

Všichni moji šmudlové museli zůstat na farmě, jen jedna šnečí krasavice měla jiné pravomoci. Byla jistě ze všech nejkrásnější a směla se mnou do chatky. Hlídala jsem ji jako oko v hlavě. Ráno mě vyděsilo, že dobrá polovina mých chráněnců byla fuč. Ale Emilka ne, ta vzorně nocovala na listnatém podkladu pod stolem. Den co den jsem tajně naháněla šnečky a znovu je v dobré víře snášela na farmu. Emča chodila všude se mnou. Nakonec si ji oblíbili i ostatní z mého oddílu. A představte si, co se stalo. Jednou ráno jsem u Emilky našla i úplně malinkataté šnečky. Dva. Jeden se ztratil hned, ale druhého jsem si hýčkala. Byla jsem na sebe tak pyšná. Šnečí máma!

Byla jsem si jistá. Oba si je odvezu domů a už je nikdy nikomu nedám… Jen mi nakonec vedoucí Jana vysvětlila, že to není úplně rozumné, a že tady se budou mít moji miláčci lépe. Dlouho se mi stýskalo…

Dávejte proto prosím pozor, kam šlapete. Nepřežila bych, kdybyste mi zašlápli nějakého toho chráněnce. Raději ho odložte do trávy a vzpomeňte si na mě.

Dnes má svátek Emílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.00%

Spíše ano

17.72%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.96%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3284