Bolest

Ve svým životě mám na co vzpomínat,ale musím přiznat,že jsem to neměla a nemám doposud jednoduché.Celý život jsme společně s mojí sestrou a mámou měli smůlu.V prvním máminým manželství,jsme přímo trpěli.Tátu jsem skoro nevídala,ani neznala,a dodnes ho za vše co dělal nenávidím.Po 4 letech to trpění skončilo rozvodem....V mých 4 letech se máma po druhé vdala,a konečně jsme si mohli říkat,že se blýská na lepší časy.Byla jsem šťastná,že konečně někomu mohu říkat "táto".Byl pro mě,když to tak řeknu VŠÍM.Měla jsem ho hrozně ráda,oblíbila jsem si ho,dělali jsme spolu všechno,smáli se,pomlouvali ze srandy mámu,sledovali spolu televizi a komentovali ji.Máma mi později oznámila,že čeká miminko s "tátou" :).Byla jsem štěstím bez sebe.O 9 měsíců později,se nám narodila Maruška.Milovaná sestřička..ale abych se vrátila k tomu,co jsem vůbec chtěla psát.

Když si máma "tátu" brala,musela si ho vzít s ohledem na to,že je alkoholik a že ho změní.Povedlo se to,táta se léčil a byla jsme šťastná rodina.Jenže o 5 let později,do minulého roku,se to vše změnilo."Táta" o5 začal být tím,kým dlouho nebyl.Začal pít.Nějak jsem to v rodině nevnímala,ani jsem to jinak vnímat nechtěla,že je "táta" jiný člověk,když se napije.Měla jsem ho strašně ráda a tak jsem si řekla,že to budu ignorovat.Bylo to špatně,kdybych se aspoň snažila,nějak naznačit "tátovi",že je to špatně.Ale já mlčela dál.Bylo to hrozné,čekat kdy "táta" příjde domů napitý..čekala jsem,vždycky,a vždycky jsem se bála co se bude dít,protože jsem "tátu" poznala z jiný stránky.Pokažde,když přišel,byl hrozně namyšlený,každého schazoval,a o naší rodině roznášel samé špatné věci(rodinu z máminý strany).Dokonce i na mě a sestru,si dovolil říct něco,co se nám nelíbilo.Takhle to šlo pořád,měli jsme vždy strach,a snad jsme si řikali,že to nikdy neskončí.Ale já jsem byla naivní a myslela si,že se z toho "táta" dostane,ale ne.Máma podala žádost o rozvod, a to mě dostalo na kolena.Říkala jsem si pro sebe:"Proč mi chce máma odehnat z domova někoho,koho já považuju za svýho vlastního "tátu"?".Denně jsem brečela,denně jsem vzpomínala na všechno dobré a přála si,ať je to jako dřív.Po rozvodu,se vše obrátilo vzhůru nohama.Doma jsem se s nikým neměla čemu smát,pořád jsme byla zavřená ve svým pokojíčku a stále brečela.

Do prázdnin roku 2009 jsem si tak nějak začla zvykat,ale nebylo to ono.Jsou stále chvilky,kdy se z ničeho nic rozbrečím a stále mám jediné přání,mít "tátu" zpátky doma.

Přesněji 9.června,jsme se dozvěděli,že měl "táta" dopravní nehodu.Byl v těžkém stavu.Látka ze střev se mu dostala do oběhu krve,takže se spekulovalo o tom,že je otrávený.Spekulovalo se i o tom,že má malou šanci na přežití.Celý dva měsíce,jsem nemyslela zas na nic jiného než na "tátu".Všechny myšlenky se mi tak nahrnuli do hlavy,že jsem se z toho psychicky zhroutila,ale nedávala to na sobě fyzicky znát.Později se k nám dostala zpráva o tom,že je "táta" tady ve Slanské nemocnici.Ihned jsme tam za nim běžela,a byla šťastná,že ho můžu po tak dlouhé době vidět.Věřte mi,nic jiného,jsem si v tu chvíli snad přát nemohla,než být zas s "tátou".

Abych mohla shrnout,o jakou ztrátu se jedná,tak je to můj nevlastní "táta",kterého nazývám "MŮJ VLASTNÍ TÁTA".Nepřeju nikomu jinému,aby se stalo něco,co se nedá ani tak souvisle popsat,nebo něco horšího.Nepopsala jsem tu vše,co se odehrávalo,ale bolest,kterou mám dodnes vrytou v sobě,nechce ze mě ven."Táta" nezemřel,ale myslím,že zrtáta se dá popsat i vnímat,jako psychická věc,kterou nazýváme mít někoho rád,někoho si vážit,s někým být po boku celý život a vyrůstat.

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%