Když mi bylo asi tak sedm let (to nevím přesně), dostala jsem svůj první památník. Pamatuji si, že na něm tehdy byl obrázek mé oblíbené skupiny Lunetic. Dala jsem ho všem kamarádům, abych na ně měla památku. A pak i rodičům a příbuzným mezi nimiž i svému dědovi. Napsal mi tam kdysi věc, za kterou od mé maminky dostal vynadáno. Znělo to přesně takto: ,,Květuško, buď chytrá holka, protože blbe*ch je dost.“ Mamince vadilo vulgárnější slůvko, v mých sedmi letech jsem skoro ani neměla nárok to číst. Nakonec jsme pochopili, že to vlastně byla výstižná informace a tak tato slova v památníku zůstala.
Jednoho dne jsem však já, hlava děravá, někomu památník půjčila, dodnes nevím komu a dodnes nevím, který ,,dobrák“ mi ho nevrátil, ale od té doby jsem ho už nikdy neviděla. Mrzí mě to. Byla spousta chvil, ve kterých by mi to dědovo pořekadlo pomohlo. Mrzí mě, že nemám skoro žádnou památku. Mám spoustu věcí, které byly dědovy, ale jeho slova už nikdy neuslyším a nikdy si je ani nepřečtu. Proto mojí největší ztrátou jsou slova mého dědečka, který pro mě znamenal strašně moc a kterého dodnes miluji a bezmezně si ho vážím. A doufám, že vidí vše co dělám a přeji si, aby právě on byl mým strážným andělem v celém mém , doufám ještě dlouhém životě. A aby na mě mohl být právem pyšný.
Květa Cinglová, Gymnázium Slaný, 2. ročník
11. 11. 2009, 15:38
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Určitě ano
42.98%
Spíše ano
17.73%
Spíše ne
15.32%
V žádném případě
23.97%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01