Cítím se malá

Spousta lidí, písní, knih a věcí nám v mnoha jazycích říká „podívej se okolo“. Dělá to málokdo, protože je to děsivé. Ani já jsem k tomu moc ochoty nesebrala a do některých směrů jsem se prostě dívat nechtěla. Ale jednou se tam ta hlava musí otočit.

Jsem ráda za to, kde žiji. Jsem ráda, že můžu trávit čas s přáteli, jsem ráda, že můžu psát, co mě napadne, jsem ráda, že si můžu jít fotit kdykoliv po škole. Jsem ráda a využívám toho. Ale čím víc dospívám a dívám se kolem sebe, tak po kouskách zjišťuji, že tenhle svět se rozpadá. A není to proto, že odplouvá z mého pohledu na svět naivita a já vidím všechnu tu politiku a byrokracii v jednání všech okolo mě, je to protože vidím, že se mi ztrácí svět před očima.

Málokdo si toho všimne a hrdě nad tím zavírá oči, že všechno okolo něj doslova šedne a ztrácí se doslova před očima. Spousta lidí se nám ty oči snaží otevřít, ale my mezi nimi zase vidíme hlavně to bláznovství, politiku, byrokracii. To, co nenávidíme. A proto už neučiníme druhý pohled.

My prázdné skořápky si to neuvědomíme ani když vidíme hromady shnilého oblečení na zelené trávě, skládky mezi stromy, kouř z pálených plastů, ani když dýcháme smog z aut. Jsme sobečtí a díváme se jenom na sebe a ani ne na ostatní, myslet na nějaké další generace? Tak to už vůbec!

O světě rozhodují ti nahoře a ti dole tomu jenom líně přihlížejí. Nechají se ukolébat tím, že každý z nich má doma televizi, internet a denně něco dobrého do úst a křičí jenom když to nedostanou. Pozastaví se nad tím, že támhle v Moskvě někdo vyhodil do povětří metro, ale aby se o to nějak zajímali? Pozastaví se nad zprávami, že v nedaleké době hrozí planetě nedostatek paliv i obyčejné vody, ale opět je jim to v podstatě jedno!

Zeptala bych se na smutnou otázku proč, ale tady zase ztrácím odvahu já. Štve mě, že musím v podstatě přihlížet tomu, jak se kácí deštné pralesy a že za pár let z nich nic nezbude a ještě víc mě děsí pomyšlení na to, co to způsobí. Do tohohle světa bych v budoucnosti měla vpustit svoje děti? Do toho smradu a smogu?

Co můžu dělat? Jó, pošlu sem tam sms zprávu Adře a jiným společnostem a slepě věřím tomu, že to, co si píší na stránkách je pravda. Můžu si tady v klidu křičet, ale nikdo mě nebude poslouchat, protože „něcodělání“ je mnohem obtížnější a hlavně nepohodlnější než nicnedělání. Je to pro mě neuvěřitelné zklamání.

Proti tomuhle bezohlednému ničení všeho, co miluji se cítím hrozně malá. A proto si neskutečně moc a moc přeju vyrůst a postavit se tomu všemu jak nejlépe budu umět. A ne jenom nicnedělat.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283